Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 25 Cdo 1906/2024-646, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Havlíčkova Borová zemědělská a. s., sídlem Pivovarská 162, Havlíčkova Borová, zastoupená PhDr. Mgr. Darina Švábovou, advokátkou, sídlem Dvořákovo nábřeží 1690, Hlinsko a 2) obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, sídlem U Studánky 3, Praha 7 jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatel pracoval jako řidič autobusu a dne 29. 7. 2009 byl při plnění pracovních úkolů účasten dopravní nehody výlučně zaviněné zaměstnancem první vedlejší účastnice. První vedlejší účastnice měla vozidlo (kterým její zaměstnanec způsobil nehodu) pojištěné u druhé vedlejší účastnice. Při dopravní nehodě utrpěl stěžovatel rozsáhlé a devastující poranění, kvůli kterým není nadále schopen vykonávat práci profesionálního řidiče a byl mu přiznán invalidní důchod 1. stupně. Původní zaměstnavatel stěžovateli z titulu pracovního úrazu vyplácí prostřednictvím své pojišťovny náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 371 zákoníku práce. Stěžovatel se u Okresního soudu v Chrudimi domáhal po vedlejších účastnicích vyplacení peněžitého důchodu za dobu od 1. 1. 2014, a to ve výši rozdílu mezi nárokem vyplývajícím z občanského práva a nárokem vyplývajícím z pracovního práva. V období od 1. 1. 2014 do 31. 7. 2016 šlo o částku 4 411,20 Kč měsíčně a od 1. 8. 2016 o částku 4 124 Kč měsíčně. Po první vedlejší účastnici se tohoto plnění domáhal podle § 447 odst. 1 a 2 starého občanského zákoníku ve spojení s § 2963 odst. 2 nového občanského zákoníku (tj. aby soud při určení výše nároků na náhradu ztráty na výdělku vzniklých po 1. 1. 2014 přihlédnul k jeho zvyšování v daném oboru, jakož i jeho pravděpodobnému růstu podle rozumného očekávání). Proti druhé vedlejší účastnici se domáhal přiznání žalovaných částek podle § 6 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědností z provozu vozidla, jakožto po pojistiteli první vedlejší účastnice.
3. Okresní soud žalobu zamítl. Podle § 3079 odst. 1 nového občanského zákoníku je třeba věc posuzovat neretroaktivně podle dosavadních právních předpisů, tj. mimo jiné podle starého občanského zákoníku. Úvaha stěžovatele o možné aplikaci nového občanského zákoníku není správná. Podle § 3079 odst. 2 nového občanského zákoníku je sice možné aplikovat ustanovení o náhradě škody dle nového občanského zákoníku, avšak jen jsou-li pro to mimořádné důvody a navíc pouze u nemajetkové újmy. V posuzované věci je spor veden jen o náhradu ušlé mzdy, tj. majetkové újmy. Proto je třeba posuzovat stěžovatelův nárok jako celek podle § 447 starého občanského zákoníku. Potenciální budoucí výdělek tudíž nelze zohlednit a stěžovateli proto žádný další nárok (nad rámec jeho nároku z pracovního práva) nevznikl. Okresní soud též dospěl k závěru, že invalidita stěžovatele není v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Kvůli degenerativnímu onemocnění páteře by eventuálně nebyl schopen nadále vykonávat práci řidiče autobusu, a to i kdyby k nehodě nedošlo. Kromě toho měl stěžovatel možnost i při zdravotním omezení dosahovat příjmů v pro něj vhodných zaměstnáních, a to v zjištěných částkách a v lokalitě dostupné v místě jeho bydliště.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se zaměřil na otázku intertemporality starého a nového občanského zákoníku. Tato otázka je důležitá kvůli tomu, že se ve věci uplatní tzv. nepravá solidarita dlužníků, podle níž v rozsahu plnění jednoho dlužníka zaniká povinnost k náhradě druhého dlužníka. Jestliže jeden z odpovědných subjektů již nárok na náhradu újmy zcela uspokojil, nemůže být žalobě proti druhému z nich vyhověno. To znamená, že pokud není dán nárok stěžovatele podle § 2963 odst. 2 nového občanského zákoníku, je jeho žaloba nedůvodná, protože tento nárok (vypočten dle starého občanského zákoníku) by již byl zcela vykryt původním zaměstnavatelem, neboť je nižší než podle nové právní úpravy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že se na věc § 2963 odst. 2 nového občanského zákoníku dle přechodných ustanovení nového občanského zákoníku nepoužije. Žaloba je nedůvodná. Další odvolací námitky krajský soud neposuzoval, protože by to bylo nadbytečné.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud se s odkazy na svou judikaturu ztotožnil s právním hodnocením krajského soudu. Civilní soudy nemohly brát v úvahu tzv. fiktivní výdělek spojovaný se zaměstnáním žalobce a jednostranně tak zohledňovat výdělkové potencionality, neboť s nimi starý občanský zákoník ani judikatura nepočítá. Při valorizaci průměrného výdělku je třeba analogicky uplatnit příslušná prováděcí nařízení vlády k zákoníku práce. Zákonodárce zřetelně projevil svou vůli jen zcela výjimečně prolomit zásadu neretroaktivity, a to v případě mimořádných okolností a jen ve vztahu k nemajetkové újmě. Ztráta výdělku po skončení pracovní neschopnosti však představuje újmu majetkovou.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti staví argumentaci na otázce intertemporality nového a starého občanského zákoníku. Pracovněprávní judikatura k náhradě za ztrátu na výdělku vychází z principu nepravé retroaktivity. V občanském právu tato judikatura kvůli § 3079 odst. 1 nového občanského zákoníku chybí. Kvůli zabránění dvojkolejnosti se nicméně toto ustanovení na posuzovanou věc použít nemá. Na občanskoprávní nároky za ztrátu na výdělku se od 1. 1. 2014 proto též musí na základě principu nepravé retroaktivity aplikovat § 2963 odst. 2 nového občanského zákoníku, a to na základě § 3028 odst. 1 nového občanského zákoníku (a ne § 3079 odst. 1 nového občanského zákoníku). Tento postup důsledněji respektuje princip úplného odškodnění veškerých újem. Nárok stěžovatele podle této právní úpravy by byl totiž vyšší než jeho nárok vyplývající ze staré právní úpravy a z pracovního práva, což má kvůli uvedenému principu ústavněprávní rozměr. Pracovněprávní nárok stěžovatele mu totiž nenahrazuje v plném rozsahu jemu ucházející výdělek řidiče autobusu v porovnání s aktuálními průměrnými výdělky řidičů autobusů u jeho bývalého zaměstnavatele.
7. Použití § 2963 odst. 2 nového občanského zákoníku by proto lépe naplňovalo stěžovatelovo právo na zdraví promítnuté do principu plného odškodnění veškerých majetkových i nemajetkových újem. Kromě toho je při aplikaci § 447 odst. 4 starého občanského zákoníku třeba uplatnit analogii, protože při valorizaci je kvůli absenci prováděcích nařízení třeba analogicky vycházet z prováděcích nařízení k zákoníku práce. Toto řešení není právně čisté a lepší je stěžovatelem navržený postup, neboť tento postup nejlépe respektuje, že je v oblasti soukromého práva občanský zákoník subsidiárním právním předpisem.
8. Nejvyšší soud se navíc s položenou otázkou intertemporality nového a starého občanského zákoníku meritorně nezabýval, čímž došlo k denegatio iustitiae. Odkázal pouze na svou nesouvisející judikaturu, která neposkytuje precedenční právní oporu. Tuto otázku ještě ve své rozhodovací praxi neřešil a měl ji tak posoudit meritorně, což neučinil. To je rovněž důvodem, proč stěžovatel napadá jen usnesení Nejvyššího soudu, neboť jinak by jeho činnost fakticky nahrazoval Ústavní soud, což není žádoucí.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
16. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
17. Intertemporální právo je výsledkem poměřování principů, které jsou danou intertemporální právní úpravou dotčeny. Vůdčím principem intertemporálního práva je princip ochrany právní jistoty v podobě principu ochrany důvěry v právo. To znamená, že pokud dotčený subjekt učinil určitá rozhodnutí v důvěře v existující právní řád, pak má být v této důvěře zásadně také chráněn, pokud nad potřebou jeho ochrany nepřeváží kolidující právní principy a hodnoty.
18. Moderní doktrína intertemporálního práva posuzuje jednotlivé situace v závislosti na tom, zda a do jaké míry je dotčena důvěra v právo, přičemž hledá praktickou shodu s ostatními kolidujícími principy a právními hodnotami. U právních povinností, které jsou převzaté právním jednáním, je pro ochranu důvěry v právo rozhodující okamžik právního jednání. K tomuto okamžiku totiž jednající zvažuje rizika svého jednání, a proto se má k tomuto okamžiku koncentrovat i ochrana intertemporálním právem. Práva a povinnosti porušující strany tudíž mají vycházet z práva účinného v době, kdy došlo k převzetí porušené povinnosti, což je mimo jiné v souladu s principem prevence.
Naopak v případech, ve kterých vznik povinnosti není dobrovolně převzatý, je ochranu jednajícího třeba koncentrovat k okamžiku porušení povinnosti z takového závazku, neboť v tomto momentu činí jednající rozhodnutí, zda bude jednat a s jakými právními důsledky (srov. Melzer, F. in: Melzer, F. - Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář: Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018,s. 1656-1659).
19. Zákonodárce v § 3079 odst. 1 nového občanského zákoníku v souladu s výše uvedeným výslovně zakotvil pravidlo, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. To je důsledkem principu důvěry v právo, který při tvorbě tohoto ustanovení převážil nad kolidujícími hodnotami. Zákonodárce stanovil, že právní následky jednání se mají zafixovat k okamžiku porušení zákonné povinnosti. Z tohoto principu zákonodárce v § 3079 odst. 2 stanovil v případě mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele jedinou výjimku týkající se nemajetkové újmy (o to ale v této věci nejde). Nelze proto tvrdit, že v posuzované věci jde o mezeru v právu, neboť zákonodárce touto formulací upřednostnil princip právní jistoty, ze kterého připustil jedinou jasně stanovenou výjimku.
20. Situace v posuzované věci je proto odlišná než v plenárním nálezu, na který stěžovatel odkazuje, neboť tento nález se týkal nevědomé mezery v zákoně (srov. nález 15. 1. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/24 , Ochrana pověsti právnických osob, body 121 až 127). V posuzované věci naproti tomu zákonodárce jednoznačně zamýšlel vyloučit nepravou retroaktivitu nového občanského zákoníku a vůle zákonodárce je zřejmá. Pouze ze skutečnosti, že vláda opomněla po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku vydat nová valorizační prováděcí nařízení, nelze dovozovat, že jde o nevědomou mezeru v zákoně. Důležité je, že tento deficit civilní soudy valorizací pomocí analogického užití prováděcích nařízení k zákoníku práce napravily a občanskoprávní nároky vzniklé podle staré právní úpravy se valorizují podle prováděcích nařízení z oblasti pracovního práva.
21. Výklad zvolený civilními soudy respektuje vůli zákonodárce vyloučit nepravě retroaktivní působení nového občanského zákoníku v oblasti práva na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy a není na něm nic neústavního. Judikatura tento princip určitým způsobem sice relativizovala, učinila tak ale pouze ve vztahu k vyhlášce č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a na nynější věc proto nedopadá. Vyhláška totiž odchýlení od tam stanoveného způsobu výpočtu sama podle § 7 odst. 3 výjimečně umožňuje, přičemž již za staré právní úpravy bylo formalistické užívání vyhlášky v některých případech považováno za neústavní (srov. nález ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2410/23 , body 37 až 43). Stěžovatel nenamítá dostatečně přesvědčivé ústavněprávní argumenty, které by v posuzované věci prolomení pravidla zákazu nepravé retroaktivity zakotveného v § 3079 odst. 1 nového občanského zákoníku opodstatňovaly.
22. Co se týče porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, tak není pravdou, že se stěžovatelem vznesenou otázkou Nejvyšší soud dosud nezabýval. Skutkově podobnou otázku intertemporality starého a nového občanského zákoníku (a to včetně valorizace podle § 447 odst. 4 starého občanského zákoníku a analogie užití prováděcích nařízení k zákoníku práce při absenci prováděcích nařízení k občanskému zákoníku) již Nejvyšší soud řešil a analogickou aplikaci prováděcích nařízení k zákoníku práce aproboval (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2023 sp. zn. 25 Cdo 831/2022). Ústavní soud shledal toto usnesení v souladu s ústavními požadavky (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1857/23 , body 8 až 14) a ani nyní nevidí důvod se od tohoto hodnocení odchýlit.
23. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu