USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. B., zastoupený JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti žalovaným: 1. Havlíčkova Borová zemědělská a.s., IČO 25252267, se sídlem Pivovarská 162, Havlíčkova Borová, zastoupená PhDr. Mgr. Darinou Švábovou, advokátkou se sídlem Dvořákovo nábřeží 1690, Hlinsko, 2. Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, Praha 1, o náhradu škody na zdraví a o peněžitý důchod, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 67/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2024, č. j. 23 Co 189/2023-617, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 23 Co 189/2023-617, potvrdil rozsudek ze dne 16. 2. 2023, č. j. 10 C 67/2012-547, kterým Okresní soud v Chrudimi zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o žalobě na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2014 vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako řidič autobusu utrpěl dne 27. 9. 2009 pracovní úraz při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla v majetku 1. žalované a pojištěného u 2. žalované. V důsledku zranění nebyl žalobce nadále schopen vykonávat práci profesionálního řidiče a byl mu přiznán invalidní důchod 1. stupně. Zaměstnavatel žalobce vyplácí žalobci náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu podle § 371 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že aplikace ustanovení § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), které by umožňovalo posoudit nárok žalobce podle § 2963 o. z., je vyloučena, neboť ztráta na výdělku představuje újmu na majetku. Proto posoudil nárok žalobce podle § 447 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že mu žádná škoda na ušlém výdělku oproti jeho výdělku v rozhodném období nevznikla. Žalobcův nárok podle § 447 obč. zák., i s přihlédnutím k případné valorizaci průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady podle příslušných nařízení vlády, je zcela kryt náhradou vyplácenou žalobcovým zaměstnavatelem.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda lze ve vztahu k nárokům na náhradu ztráty na výdělku vzniklým před 1. 1. 2014 při výpočtu jednotlivých měsíčně se opětujících dávek peněžitého důchodu po 1. 1. 2014 aplikovat § 2963 o. z., která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Měl-li by dovolací soud tuto otázku za řešenou jeho usnesením ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 831/2022, je dovolatel přesvědčen, že má být tato právní otázka vyřešena dovolacím soudem jinak. Podle dovolatele nelze peněžité dávky, na jejichž vyplacení vznikl nárok po 1. 1. 2014, vyčíslovat podle § 447 obč. zák. a jejich valorizaci na základě analogie provádět podle nařízení vlády vydávaných k zákoníku práce (když k § 447 odst. 4 obč. zák. již vláda nařízení nevydává). Odvolací soud měl připustit nepřímou retroaktivitu, nárok žalobce posoudit podle § 2963 o. z. a provést individuální valorizaci podle § 2963 odst. 2 o. z. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
3. Druhá žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytím účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník. Nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se proto řídí dosavadní hmotněprávní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 831/2022).
6. Dovolací soud v již citovaném usnesení ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 831/2022, aproboval postup nalézacích soudů, které při stanovení výše peněžitého důchodu za období od 8. 5. 2016 do 31. 12. 2018 u nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklého před 1. 1. 2014 postupovaly podle § 447 obč. zák., vyšly z průměrného výdělku určeného podle § 275 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a § 17 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku, a valorizovaly průměrný výdělek podle příslušných nařízení vlády k zákoníku práce. Uzavřel, že nalézací soudy v souladu s judikaturou dovolacího soudu nemohly přizpůsobit výši náhrady hypotetickému zvýšení průměrného výdělku, k němuž mohlo v průběhu mnoha let dojít výraznou změnou platových poměrů, tedy v důsledku okolností, které se škodní událostí ani samotnými poměry poškozeného nesouvisely. Při zjištění průměrného výdělku v roce 2017 až 2019 nemohl odvolací soud brát v úvahu tzv. fiktivní výdělek spojovaný se zaměstnáním žalobce a jednostranně tak zohledňovat výdělkové potencionality, s nimiž právní úprava ani soudní judikatura nepočítá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012). Dovolací soud se v citovaném usnesení vypořádal i s aplikací ustanovení § 2963 odst. 2 o. z. tak, že zněním § 3079 odst. 2 o. z. dal zákonodárce zřetelně najevo svou vůli jen zcela výjimečně prolomit zásadu zákazu retroaktivity, když možnost rozhodnout mimořádně a za konkrétně stanovených podmínek podle zákona č. 89/2012 Sb. o náhradě újmy způsobené škodní událostí, k níž došlo před účinností uvedeného zákona, vztáhl jen k náhradě nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018). Ztráta výdělku po skončení pracovní neschopnosti představuje však újmu majetkovou. Dovolací soud v nyní projednávané věci neshledává důvod se od těchto závěrů odchýlit.
7. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu rozhodovací praxí dovolacího soudu a námitky obsažené v dovolání nejsou důvodem pro změnu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
8. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu