Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. Michala Koreckého, Ph.D., zastoupeného Mgr. Lukášem Sedlatým, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023 č. j. 23 Cdo 335/2023-402, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Andrey Valterové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že se soudy dopustily porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že právní předchůdce stěžovatele (dále jen "žalobce") se žalobou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejší účastnici vrácení peněžitých darů ve výši 691 152 Kč s příslušenstvím, které jí byly poskytnuty tak, že vedlejší účastnice nejprve uzavřela kupní smlouvu s příslušným obchodníkem o koupi zboží v obchodě a stěžovatel následně kupní cenu zboží uhradil. Žalobce u soudu tvrdil a prokazoval splnění podmínek pro vrácení daru podle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2022 č. j. 8 C 279/2020-297 žalobu zamítl s odůvodněním, že dary byly věcného charakteru, nikoliv peněžité, a splněním podmínek pro jejich vrácení se již nezabýval.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2022 č. j. 26 Co 77/2022-347 potvrdil rozsudek okresního soud s tím, že dary byly věcného charakteru a k naplnění podmínek pro vrácení daru shrnul, že nešlo o zavrženíhodné jednání vedlejší účastnice vůči žalobci.
4. Žalobce podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, a protože v průběhu dovolacího řízení žalobce zemřel, Nejvyšší soud pokračoval v řízení se stěžovatelem. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl shledav, že jeho přípustnost nezaložila žádná z formulovaných právních otázek.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení nese znaky libovůle, protože krajský soud hodnotil, zda bylo následné jednání vedlejší účastnice po poskytnutí daru žalobcem "zavrženíhodné", tj. zabýval se otázkou dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu, zda musí být následné jednání obdarovaného vůči dárci pro naplnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk "zavrženíhodné" a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil. Zavrženíhodný charakter předmětného jednání však podle stěžovatele nemá na souzený případ vliv.
6. Nejvyšší soud podle stěžovatele nesprávně posoudil splnění podmínek přípustnosti dovolání, čímž znemožnil, aby rozsudek krajského soudu byl meritorně přezkoumán. Soudy ignorovaly ve prospěch vedlejší účastnice hmotněprávní zákonná ustanovení, selhaly ve vymezení okruhu rozhodných skutečností a nezjistily rozhodné skutečnosti, které zjišťovat měly. Zjištěné skutečnosti jsou ve vzájemném rozporu a soudy všemi prostředky upřednostnily vedlejší účastnici.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v mezích stanovených mu občanským soudním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily.
Není proto jeho úkolem, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze tehdy, byly-li by právní závěry soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zasahuje také u tzv. opomenutých důkazů, anebo založí-li soudy své rozhodnutí na důkazech pořízených anebo provedených způsobem rozporným se zákonem.
Taková ústavněprávní pochybení v napadeném usnesení Ústavní soud neshledal.
10. Stěžovatel vznáší námitky proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta žaloba jeho právního předchůdce na zaplacení částky odpovídající poskytnutým darům. Ačkoliv v ústavní stížnosti poměrně podrobně rozebírá pochybení, kterých se obecné soudy dopustily, v zásadě pouze opakuje argumentaci uplatňovanou již v průběhu celého řízení (jde zejména o námitky týkající se existence možného rozporu jednání vedlejší účastnice s dobrými mravy a charakter daru). I když si to stěžovatel zřejmě nepřipouští, jde o pouhou polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, která není relevantní argumentací ústavněprávní. Stěžovatel Ústavnímu soudu pouze předkládá svoji verzi hodnocení v řízení provedených důkazů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud nepřípustně do pozice další instance v systému obecného soudnictví.
11. Ve světle výše naznačených úvah je neopodstatněná stěžovatelova námitka, že obecné soudy nehodnotily jednání vedlejší účastnice řízení po obdarování jako jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru lze poukázat na ústavní princip nezávislosti soudů, z něhož vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Postupují-li obecné soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 občanského soudního řádu respektovány.
Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pakliže soudy neshledaly, že by bylo prokázáno jednání vedlejší účastnice řízení vůči stěžovateli jako jednání v rozporu s dobrými mravy, označované soudy jako "zavrženíhodné", nelze v jeho autonomním rozhodnutí spatřovat jakékoliv porušení ústavně zaručených práv.
12. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Těžištěm ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, který se jejím prostřednictvím domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu