Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti HORA s. r. o., se sídlem v Táboře, Tržní 274/2, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 23 Cdo 2268/2017-339, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti A. Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, B. Okresního soudu v Táboře a C. GRIV s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, U Výstaviště 486/15, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 2. 2016 rozsudkem č. j. 24 C 172/2014-211 Okresní soud v Táboře (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se GRIV s. r. o., (dále jen "žalobkyně") domáhala po žalované zaplacení částky 349 991,41 Kč s příslušenstvím, z titulu zaplacení nedoplatku za zhotovení díla na základě Smlouvy o dílo ze dne 20. 8. 2013.
Dne 19. 7. 2016 rozsudkem č. j. 15 Co 251/2016-258 Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 24 C 172/2014-211 potvrdil jako věcně správný. Dne 26. 7. 2016 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět.
Dne 7. 9. 2016 usnesením č. j. 24 C 172/2014-271 nalézací soud rozhodl, že nesouhlas žalované se zpětvzetím návrhu žalobkyní není důvodný (výrok I). Dále rozhodl, že jeho rozsudek ze dne 23. 2. 2016 č. j. 24 C 172/2014-211, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "odvolací soud") ze dne 19. 7. 2016 č. j. 15 Co 251/2016-258, se zrušuje, a řízení se v celém rozsahu zastavuje (výrok II); současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Dne 14. 10. 2016 usnesením č. j. 15 Co 504/2016-289 odvolací soud usnesení nalézacího soudu ze dne 7. 9. 2016 č. j. 24 C 172/2014-271 změnil tak, že zpětvzetí žaloby žalobkyní není účinné, rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 24 C 172/2014-211, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2016 č. j. 15 Co 251/2016-258, se nezrušují a řízení se nezastavuje (výrok I); dále odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Dne 25. 10. 2017 usnesením č. j. 23 Cdo 2268/2017-339 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobkyně usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 10. 2016 č. j. 15 Co 504/2016-289 ve výroku I a III zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), a dovolání směřující do výroku II usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 10. 2016 č. j. 15 Co 504/2016-289 odmítl (výrok II). Posledně uvedené rozhodnutí dovolacího soudu je předmětem ústavní stížnosti.
Další skutečnosti uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, čehož si je stěžovatelka vědoma, jak plyne z její ústavní stížnosti.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky jako žalované, dosud nebylo v civilním řízení pravomocně rozhodnuto a řízení bude dále probíhat před odvolacím soudem. K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv tak stěžovatelka má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2018
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj