Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Otavské strojírny a. s., sídlem Strakonická 365, Horažďovice, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 2 Ads 393/2020-38 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2020 č. j. 30 A 158/2018-92, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále jen "inspektorát") rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018 č. j. 6535/6.30/17-37 rozhodl, že stěžovatelka spáchala správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), tím, že umožnila výkon nezákonné práce podle § 5 písm. e) bodu 1. zákona o zaměstnanosti třem pracovníkům, kteří v rozhodné době v její provozovně vykonávali svářečské práce (výrok I), za což jí byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč (výrok II) a byla jí uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč (výrok III).
3. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí inspektorátu Státní úřad inspekce práce rozhodnutím ze dne 25. 5. 2018 č. j. 1619/1.30/18-3 zamítl a rozhodnutí inspektorátu potvrdil.
4. Žalobu proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III), když shledal, že posuzovaná činnost vykonávaná pracovníky svou povahou patří mezi činnosti, které se v jeho judikatuře označují jako "obojetné", tedy takové, které podle okolností věci lze vykonávat jako práci závislou i nezávislou. V případě takových prací (činností) bude třeba zkoumat stupeň závislosti v tom směru, zda již nepřekročí jistou hranici, kdy práce sice bude formálně vykonávána v obchodněprávním vztahu, ale reálně půjde právě o práci závislou.
Pakliže stěžovatelka zdůrazňovala, že mezi ní a uvedenými pracovníky neexistoval žádný vztah, neboť smlouvu o dílo uzavřela s obchodní společností NEZAN, s. r. o. - organizační složka (dále jen " společnost NEZAN"), a ta následně zajišťovala plnění svými subdodavateli (právě zmíněnými pracovníky), nemůže být toto hledisko samo o sobě rozhodné. Jak totiž vedlejší účastník uvedl na str. 9 svého rozhodnutí a inspektorát např. na str. 18 svého rozhodnutí, pracovníci se reálně chovali spíše jako zaměstnanci stěžovatelky, přičemž společnost NEZAN tu fungovala více jako "prostředník", a to jak z hlediska přidělování práce, vydávání pokynů, tak např. z pohledu odměňování.
Tento náhled, resp. možnost pohlížet na některé účastníky posuzovaných právních vztahů právě jako na prostředníky (při zohledňování faktického stavu) zastával Nejvyšší správní soud opakovaně ve své dřívější rozhodovací praxi. V podrobnostech pak uvedl, že podřízeností pracovníků vůči stěžovatelce se inspektorát zabýval zejména na str. 17 až 21 svého rozhodnutí, kde zdůvodnil také to, proč lze odhlížet od vztahu formálně založeného mezi pracovníky a společností NEZAN. Pracovníci byli prakticky zařazeni do výrobního procesu stěžovatelky, kde vykonávali stejnou pracovní činnost jako zaměstnanci stěžovatelky a vyjma označení jimi zpracovaného materiálu razníky nebylo možné hovořit o samostatném díle, které by vykonávali.
V tomto smyslu - a v kontextu s dalšími podmínkami - obstojí závěry správních orgánů, že lze těžko hovořit o výkonu nezávislé práce (plnění díla) pracovníky na straně jedné a o závislé práci u zaměstnanců stěžovatelky na straně druhé, pakliže tyto činnosti byly ve své podstatě stejné. Na str. 17 a 18 se pak inspektorát ve svém rozhodnutí blíže zabýval tím, jakým způsobem a kým byly pracovníkům zadávány pokyny k jejich konkrétní činnosti. Otázce výkonu práce jménem zaměstnavatele se inspektorát věnoval na str.
21 a násl. svého rozhodnutí, a jde-li o osobní výkon práce, pak ze str. 23 rozhodnutí inspektorátu vyplývá, že při kontrole na místě vykonávali předmětné práce právě jmenovaní pracovníci. Ve všech významných ohledech se tedy projevuje faktická hospodářská závislost pracovníků na stěžovatelce.
6. Stěžovatelka zejména tvrdí, že aby byla schopna na trhu fungovat, a byla na něm konkurenceschopná, byla nucena nedostatek vlastních výrobních kapacit řešit uzavíráním obchodních vztahů s externími dodavateli. Tito obchodní partneři stěžovatelce poskytovali předmětné služby prostřednictvím svých kmenových zaměstnanců nebo svých subdodavatelů. Tímto způsobem stěžovatelka zajišťovala část své produkce a jedině tak byla schopna adekvátně reagovat na poptávku po jejích službách. Výše uvedenou praxi neshledává stěžovatelka nijak nestandardní nebo dokonce protizákonnou, když je obdobným způsobem postupováno nejen v oblasti strojírenského průmyslu, ale i v mnoha dalších specializovaných odvětvích (IT služby, právní služby, přepravní služby apod.).
7. Právě za výše uvedenou praktiku, kdy stěžovatelka v minulosti zajistila část své výroby prostřednictvím externího dodavatele těchto služeb, byla potrestána za údajné porušení pracovněprávních předpisů spočívající v nelegálním zaměstnávání a byla jí pravomocně uložena pokuta. Byla nespravedlivě potrestána za to, že při svém podnikání uzavřela zcela v souladu s občanskoprávními předpisy obchodní vztah, který byl od počátku naprosto transparentní a v obchodní praxi podnikatelských subjektů standardní. Ve své letité praxi nikdy vědomě ani nevědomě neporušovala žádné právní předpisy. Domnělé porušení pracovněprávních předpisů v tomto případě bylo proto podle ní správními orgány (a následně správními soudy) dovozeno na základě neúměrně formalistického přístupu a jednostranné favorizace údajně nelegálně zaměstnávaných osob, které se v očích těchto institucí nacházely ve slabším postavení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), jsou ústavně souladné, jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i správních orgánů za případné, pročež Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah, když klíčový závěr Nejvyššího správního soudu, že v posuzované věci šlo o výkon závislé práce, nelze shledat neústavním.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu