Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci návrhu Michala Janíčka, zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem, se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2018 č. j. 28 Cdo 2488/2018-188, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2018 č. j. 15 Co 485/2017-124, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. července 2017 č. j. 25 C 282/2016-80, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a za účasti Veroniky Poskočilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2018 č. j. 28 Cdo 2488/2018-188, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2018 č. j. 15 Co 485/2017-124, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. července 2017 č. j. 25 C 282/2016-80, se zamítá.
Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 18. října 2018, se Michal Janíček (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovateli (žalovanému) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. července 2017 č. j. 25 C 282/2016-80, uložena povinnost do tří dnů od právní moci daného rozhodnutí zaplatit Veronice Poskočilové [dále jen "žalobkyni"] částku 389 277,40 Kč spolu s úroky z prodlení. Uvedené rozhodnutí napadl žalovaný odvoláním, k němuž Městský soud v Praze napadený rozsudek obvodního soudu rozsudkem ze dne 23. ledna 2018 č. j. 15 Co 485/2017-124, potvrdil. Následné dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. července 2018 č. j. 28 Cdo 2488/2018-188.
Stěžovatel součástí ústavní stížnosti učinil i návrh na odklad vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí, přičemž jej obecně odůvodnil tak, že takový postup není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí přiznaný žalobkyni (vedlejší účastnici) pro něj znamená nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Dále stěžovatel uvedl, že je invalidním důchodcem, který pobírá důchod ve výši 8 809 Kč a na nezletilou dceru mu bylo stanoveno výživné ve výši 8 000 Kč.
Podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a rozhodnutí, jímž Ústavní soud výjimečně vykonatelnost napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež Ústavní soud s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a subsidiární povahu ústavní stížnosti vykládá restriktivně. "Povoloval-li" by Ústavní soud odklad vykonatelnosti pravidelně, dostával by se do pozice nikoliv soudního orgánu ochrany ústavnosti, nýbrž do pozice přezkumné instance v rámci soustavy soudů, kteréžto postavení - jak ostatně mnohokrát judikoval - mu nepřísluší.
Navíc každé odložení vykonatelnosti již pravomocně ukončené věci se dotýká nejen té strany sporu, v jejíž prospěch je rozhodnutí co do své vykonatelnosti suspendováno, ale také strany druhé, která se (vzdor právní moci napadeného rozhodnutí) nemůže svých práv v důsledku suspenze bezodkladně domoci [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 , ze dne 7. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 2049/11 , či ze dne 16. ledna 2018 sp. zn. IV. ÚS 3009/17
(jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce: http://nalus.usoud.cz/)].
Ústavní soud neshledává obecné tvrzení stěžovatele, že výkon rozhodnutí by pro něj představoval nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, jako dostatečně přesvědčivé pro vyhovění danému návrhu.
Stěžovatel sice uvádí, že pobírá invalidní důchod a že má hradit výživné na svoji nezletilou dceru, avšak pomíjí fakt, že jeho majetkové poměry rozhodně nejsou nijak nuzné. Jak je totiž zřejmé z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017 č. j. 25 Co 557,558/2016-688, stěžovatel v době rozhodování daného soudu disponoval hned několika nemovitostmi a jeho měsíční čistý průměr činil 33 000 Kč. Jakkoliv nejde o aktuální informace o současných poměrech stěžovatele (ten nic ohledně vlastnictví nemovitostí neuvádí), nemohl Ústavní soud dále přehlédnout zásadní skutečnost, že v projednávané věci šlo o zaplacení částky odpovídající splátkám z hypotečního úvěru (hrazeným pouze vedlejší účastnicí), z kterého si stěžovatel pořídil nemovitost, jejímž je výlučným vlastníkem (srov. strana 3 a 4 rozsudku obvodního soudu).
Ústavní soud proto, v situaci, kdy neshledal žádného důvodu pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že návrh stěžovatele zamítl. Nutno dodat, že tímto Ústavní soud nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti samotné. Ústavní stížnost bude projednávána v pořadí, stanoveném rozvrhem práce Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
10. Této skutečnosti přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, jelikož ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje vůbec žádnou argumentaci.
11. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel v dovolání uvedl, že jeho přípustnost "je dána tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" a dovolacím důvodem je "skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Dále pak poukazuje na to, že mezi napadenými rozsudky nepanuje shoda v právním posouzení věci, jelikož zatímco obvodní soud věc posoudil jako bezdůvodné obohacení, městský soud se přiklonil k názoru, že mezi stranami byla uzavřena ústní nepojmenovaná dohoda, kterou stěžovatel přestal plnit. Uzavření takové dohody stěžovatel popírá a namítá, že k této dohodě nebyly vyjma výslechu vedlejší účastnice provedeny jakékoliv důkazy. Je toho názoru, že oba soudy případ chybně právně posoudily a nevypořádaly se s důkazy, které předložil. Namítá, že se soudy nevěnovaly skutečnosti, že vedlejší účastnice dobrovolně uzavřela jako spoludlužník smlouvu o úvěru, kterou přestala bez jakéhokoliv důvodu plnit. Rozsudek městského soudu považuje také za nepřezkoumatelný, neboť se "vůbec nevěnuje právnímu zhodnocení případu prvoinstančním soudem, tedy bezdůvodnému obohacení".
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil, že by jeho dovolání zákonem vyžadované náležitosti splňovalo a jak je patrné z naznačené rekapitulace, toto nevyplývá ani ze samotného dovolání.
13. Ústavní soud přitom již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v § 237 o.s.ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§ 241a odst. 2 o.s.ř.).
14. Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál a na postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele přiléhavě a s adekvátním zdůvodněním odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř., tak za těchto okolností nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Lze proto uzavřít, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
15. Dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 dále platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů".
16. S ohledem na právě uvedené právní závěry tak ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a proti rozsudku městského soudu nelze považovat za přípustnou, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19 ze dne 10. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2387/17 ze dne 11. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2731/19 ze dne 19. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 31/19 ze dne 24. 9. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 308/19 ze dne 27. 9. 2019, a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu