Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Prof. RNDr. J. Z., CSc., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Lidická 57, proti usnesení vlády České republiky ze dne 15. 9. 2004 č. 889 o odvolání a jmenování členů Rady pro výzkum a vývoj co do části výroku uvedeného v čl. I pod bodem 8.: prof. RNDr. J. Z., CSc., usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 7 Ca 187/2004-40, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2005, č. j. 7 Ca 105/2005-13, rozsudku ze dne 16. 2. 2006, č. j. 7 Aps 3/2005-76 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2006, č. j. 7 Aps 2/2005-42, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Vlády ze dne 15. 9. 2004 č. 889 o odvolání a jmenování členů Rady pro výzkum a vývoj (dále jen "Rada") v části výroku uvedeného v čl. I pod bodem 8 odvolán ke dni 15. 9. 2004 z funkce člena Rady pro výzkum a vývoj. Stěžovatel napadl citované usnesení vlády žalobami podanými na jedné listině dne 20. 10. 2004 u Městského soudu v Praze, ve kterých se domáhal zrušení napadeného usnesení vlády, dále se domáhal, aby soud zakázal Vládě, aby na základě jejího napadeného usnesení zasahovala do jeho výkonu funkce v Radě, zejména, aby mu ve výkonu této funkce bránila a rovněž se domáhal, aby soud přikázal Vládě ČR prohlásit ve formě obdobné napadenému usnesení, že jeho funkce v Radě nezanikla.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2005, č. j. 7 Ca 187/2004-34, žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ze dne 18. 10. 2004 vyloučil k samostatnému projednání, protože společné řízení není možné. Městský soud v Praze pak pokračoval v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ca 187/2004 a usnesením ze dne 31. 3. 2005, č. j. 7 Ca 187/2004-40 žalobu na zrušení usnesení Vlády ze dne 15. 9. 2004 č. 889 odmítl, neboť podle jeho názoru se nejedná o rozhodnutí, které podléhá přezkoumání soudem.
Proti vydanému usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, č. j. 7 Aps 3/2005-76, zamítl z důvodu, že do veřejných subjektivních práv stěžovatele zasaženo být nemohlo, protože právo na členství v Radě takovým právem není a tento nedostatek spočívající v nedostatku pravomoci je neodstranitelný. V řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ca 105/2005 pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2005, č. j. 7 Ca 105/2005-13, žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu odmítl, neboť správní soud nemá dostatek pravomoci zasahovat do rozhodovacího procesu Vlády ve věcech, ve kterých Vláda nevystupuje jako správní orgán, jak má na mysli ustanovení § 82 správního řádu soudního (dále jen s.
ř. s.). I proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem vydaným dne 16. 2. 2006, č. j. 7 Aps 2/2005-42, zamítl opět z důvodu, že odvoláním stěžovatele z Rady nebylo zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatele, protože členství v Radě jako poradním orgánu Vlády takovým právem není. Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažoval danou situaci za hraniční, kterou by bylo možné vykládat ve prospěch ústavně konformního výkladu. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že obecné soudy v daném případě nesprávně vyhodnotily otázku existence a dotčení veřejných subjektivních práv stěžovatele a nedostatečně zhodnotily ústavní konotace celého případu, což vedlo k jasnému odepření spravedlnosti stěžovateli, který se nedomohl meritorního rozsudku ve věci.
Porušení jednotlivých namítaných základních práv stěžovatel spatřoval, pokud se týká práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst.
1 Listiny, v tom, že jak Vláda, tak i ve věci rozhodující soudy, nerespektovaly, že stěžovatel není řadovým akademickým pracovníkem vysoké školy, ale je vědeckou osobností mimořádného formátu a skutečnost, že není členem významného vědeckého poradního orgánu vlády závažným způsobem ovlivňuje jeho vnímání vědeckou komunitou. Porušení veřejného subjektivního práva stěžovatele na nerušené svobodné vědecké bádání dle čl. 15 odst. 2 Listiny stěžovatel spatřoval v tom, že Vláda jej svým nezákonným postupem zbavila práva ovlivňovat a směřovat vývoj vědeckého bádání v České republice, které mu zákon garantoval po dobu čtyř let. Porušení základního práva podle čl. 21 odst. 1 Listiny pak stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že jeho podíl na výkonu veřejné moci v oblasti vědy a výzkumu byl významně větší v době, kdy členem Rady byl, než jeho podíl dnes, kdy členem není. Stěžovateli tak bylo zabráněno formulovat doporučení, kterými se Rada podílí na výkonu veřejné moci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem. Jak Ústavní soud judikoval ve svém nálezu ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. I. ÚS 4/96
(in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, str. 533-541), ".. každé uplatňování práv upravené právním řádem představuje i určitý formální proces. Proto také Listina v čl. 36 odst. 1 praví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Listina tedy předpokládá existenci "stanoveného postupu" při domáhání se práv, pokud se tedy někdo domáhá svých práv mimo stanovený postup, a není mu vyhověno, nelze o porušení Listiny hovořit.
"Jinými orgány", které mohou o právech rozhodovat, jsou zejména orgány veřejné správy. V čl. 36 odst. 2 Listina zaručuje soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, nestanoví-li zákon jinak. Zároveň však z tohoto ustanovení plyne, že ani zákon nesmí z pravomoci soudů vyloučit přezkoumávání takových rozhodnutí, která by se týkala základních práv a svobod podle Listiny. Z práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 Listiny však nevyplývá, že soudy poskytují ochranu i právům domnělým, resp. pouze tvrzeným.
Jestliže soud dospěje k závěrům, že tvrzené právo neexistuje, neposkytne mu samozřejmě ochranu. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny "Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno." Dle čl. 15 odst. 2 Listiny "Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena." Čl. 21 odst. 1 Listiny, které je upraveno v oddílu druhém - Politická práva - stanoví, že "Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců."
V čl. 36 odst. 1 Listiny je zakotveno, že "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Odst. 2 téhož článku pak stanoví, že "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny"
Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 300/1992 Sb., o státní podpoře vědecké činnosti a vývoje technologií, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 300/1992 Sb.), členové Rady jsou jmenováni vládou, která je může rovněž ze závažných důvodů odvolat. V ustanovení § 8 odst. 2 téhož zákona, je uvedeno, že funkční období členů Rady je čtyřleté. V ustanovení § 8 odst. 5 se uvádí, že členství v Radě je veřejnou funkcí. Odměnu za výkon této funkce určuje svým usnesením vláda.
Dle dikce ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje), Rada je odborným a poradním orgánem vlády pro oblast výzkumu a vývoje. V ustanovení čl. 6 je výslovně uvedeno, že členství v Radě je veřejnou funkcí, která nezakládá pracovně právní poměr k České republice.
Listina zaručuje ochranu základních lidských práv jak skupin, tak hlavně jednotlivců, zejména právo na život a osobní svobodu a bezpečnost, svobodu pohybu, pobytu, projevu, svědomí, spolčovací a shromažďovací, rovnost lidí, zákaz mučení, nelidského zacházení při výkonu trestu, nucených prací apod. Správní soudnictví je obecně založeno na myšlence soudní kontroly výkonné moci státu v jejím styku s jednotlivci a tradičně je spojováno s ochranou veřejných subjektivních práv. Ústavní soud uvedl ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 349/03
(in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení č. 8, str. 501), "... že by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nelézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je pak záležitostí práva podústavního, nikoliv základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních".
Subjektivní práva jsou v našich podmínkách vcelku ustáleně vnímána jako práva osob, založená v právních normách (v objektivním právu), která se projevují jako oprávnění určitého subjektu, jako možnost chovat se právem předpokládaným způsobem, přičemž každá taková možnost zpravidla bývá determinována svým povinnostním doplňkem či rozměrem, charakterizovatelným jako nutnost chování se daného subjektu. Subjektivní práva se, obdobně jako právo v objektivním smyslu, dělí na právo soukromé a právo veřejné.
Vnímáme-li subjektivní právo jako realizovatelný obsah a současně i realizovaný (konkretizovaný a zpravidla i individualizovaný) projev či výraz objektivního práva, pak nutně takové subjektivní právo nese pečeť "soukromoprávnosti" či "veřejnoprávnosti" práva v objektivním slova smyslu, jež je jeho zdrojem. Veřejná subjektivní práva jsou práva založena v normách veřejného objektivního práva, která směřují k realizaci obsahu zákonů ve sféře veřejnomocenských pravomocí. V oblasti výkonné moci realizované k veřejnosprávním účelům jde o taková subjektivní práva, jejichž obsah i výkon je determinován veřejnými zájmy, veřejnou mocí, a k jejichž založení či aprobaci je nutný aktivní úkon, či alespoň "respektování" veřejného subjektivního práva, založeného tzv. ze zákona, příslušným či příslušnými vykonavateli veřejné moci na vždy daném úseku.
Veřejná subjektivní práva nejsou práva ani typově plně stejnorodá, podle svého obsahu se liší. (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 4 Aps 3/2005-35, www.nssoud.cz.).
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že usnesením Vlády ze dne 15. 9. 2004 č. 889 o odvolání a jmenování členů Rady, jímž byl spolu s dalšími stěžovatel členy Rady odvolán z funkce člena Rady i stěžovatel, nebylo zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatele, protože právo na členství v Radě takovým právem není a právo být členem poradního orgánu Vlády po celé volební období nelze podřadit pod žádné základní právo či svobodu.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud konstatuje, že právní závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující správní soudy v napadených rozhodnutích, tedy že předmětná pravomoc Vlády neodpovídá dikci § 4 odst. 1 s. ř. s. v tom smyslu, že se jedná o pravomoc k rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné cestou aplikace příslušných zákonných ustanovení, nejsou v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a z hlediska pravomocí daných Ústavnímu soudu k jejich posouzení nelze mít za to, že jimi došlo k porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony, přičemž některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není (jak soudní řád správní, tak i zvláštní zákon, označují některé úkony, jimž je soudní ochrana odňata, resp. které jsou z přezkumné soudní pravomoci vyňaty). Je však třeba připomenout čl. 36 odst. 2 Listiny, v jehož smyslu však nelze vyloučit přezkoumání "rozhodnutí", týkajících se základních práv a svobod. Jestliže v daném případě stěžovatel namítal a namítá, že byl postupem Vlády zkrácen na svých právech způsobem, který prezentuje jako zkrácení na ústavně zaručených veřejných subjektivních právech (práva na ochranu osobnosti, na nerušené svobodné vědecké bádání a práva ovlivňovat a směřovat vývoj vědeckého bádání v České republice) potom je zřejmé, že "postup" Vlády bylo ze soudního přezkumu možné vyloučit.
V případě namítaného porušení uváděných základních práv se totiž nejedná o veřejná subjektivní práva, jimž soudní ochranu nelze upřít. Napadené rozhodnutí Vlády totiž není rozhodnutím, kterým se autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech vyplývajících z právního poměru veřejnoprávního a nezakládá žalobní legitimaci podle ustanovení § 65 a § 82 s. ř. s. Účastníkovi se v takovém případě soudní ochrana ve správním soudnictví neposkytne.
K porušení namítaných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny by mohlo dojít dle ustálené judikatury Ústavního soudu tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. jestliže by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuelně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky již dříve uplatněné a polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, vzneseným námitkám stěžovatele byla věnována náležitá pozornost, když v odůvodnění těchto rozhodnutí bylo podrobně rozvedeno, proč jim nebylo přisvědčeno. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny.
Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy.
Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud nezjistil, a stěžovatel to v ústavní stížnosti ani netvrdil, že by mu bylo v provedeném řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jeho procesních práv. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných právních norem, neshledal Ústavní soud jejich porušení. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí a že v daném případě stěžovateli nebylo znemožněno domáhat se "stanoveným postupem" svého práva u soudu (denegatio iustitiae). Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Z tohoto důvodu nemohlo být kladně rozhodnuto o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů právního zastoupení státem, neboť podmínkou vyhovění takovému návrhu je mimo jiné to, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2007
Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu