Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem, sídlem Seydlovo náměstí 25/4, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 33 Cdo 1498/2025-249 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2025 č. j. 8 Co 2087/2024-186, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a M. K. a Z. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy.
2. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka argumentačně napadá rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž stěžovatelku vyzval k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 8. 2024 č. j. 9 C 62/2023-119 určil, že vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně - matka vedlejšího účastníka a tchýně stěžovatelky) je výlučnou vlastnicí v rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí a že tyto nemovité věci jsou prosty věcného břemene užívání s oprávněním pro stěžovatelku a vedlejšího účastníka (žalovaného č. 2) zřízených smlouvou darovací a smlouvou o zřízení věcného břemene (výrok I). Výroky II až IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu se vedlejší účastnice domáhala určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které darovala stěžovatelce. Tvrdila, že v době podpisu darovací smlouvy trpěla středně těžkou demencí a nebyla schopna právně jednat a smlouva je proto absolutně neplatná. V odůvodnění rozsudku okresní soud podrobně popsal zdravotní stav vedlejší účastnice a konstatoval, že vedlejší účastnice byla v péči psychiatričky, byla jí diagnostikována demence středního typu a ke dni podpisu darovací smlouvy a související smlouvy o zřízení věcného břemene trpěla středně těžkou demencí a nebyla schopna plně posoudit následky svého jednání. Pro tyto závěry vycházel mimo jiné ze znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. Okresní soud uzavřel, že vedlejší účastnice jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat, darovací smlouva je proto neplatná a vedlejší účastnice je vlastnicí nemovitých věcí prostých věcných břemen. K námitce stěžovatelky o nedostatku podmínky řízení (neplatnost plné moci, neoprávněné zahájení řízení) okresní soud uvedl, že vada řízení byla zhojena, neboť okresní soud v jiném řízení jako soud opatrovnický svým rozhodnutím udělil za vedlejší účastnici souhlas s právním jednáním - podáním žaloby, včetně udělení plné moci k zastupování advokátem.
4. K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, změnil výroky o nákladech prvostupňového řízení [mimo jiné odmítl moderaci podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Při posuzování věci samé se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, zejména s posouzením zdravotního stavu vedlejší účastnice a s právním závěrem o neplatnosti smlouvy darovací a o zřízení věcných břemen. K procesním námitkám stěžovatelky uvedl, že nedostatek podmínky řízení v podobě neplatné původní plné moci byl zhojen kromě rozhodnutí opatrovnického soudu i tím, že do opatrovnického spisu byla zařazena plná moc udělená opatrovníkem vedlejší účastnice ze dne 13. 12. 2023 a v průběhu odvolacího řízení byla předložena nová plná moc ze dne 29. 1. 2025, která výslovně prohlásila, že dodatečně schvaluje a akceptuje všechny dosavadní úkony advokáta. Krajský soud dále konstatoval, že v závěrečném návrhu vedlejší účastnice nijak neposunula předmět řízení, nerozšířila jej ani nezměnila popis skutkových okolností, nedošlo k stěžovatelkou tvrzené změně žaloby. Podle krajského soudu šlo o pouhé upřesnění věcných břemen, která mají být "vymazána" z katastru nemovitostí ve srovnání s původní formulací požadující, aby nemovité věci byly prosty všech práv odpovídajících věcnému břemeni zapisovaných do katastru nemovitostí.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že otázka, zda byly splněny podmínky řízení z hlediska udělení plné moci advokátovi, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud ji posuzoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. K dalším námitkám stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud dostatečně zdůvodnil, které důkazy (ne)provedl a proč; ve vztahu k otázce podjatosti znalce jde o vadu řízení, k níž by - pokud by řízení skutečně zatěžovala - mohl přihlédnout pouze v případě, bylo-li by dovolání jinak přípustné. K námitce, zda soud může bez dalšího přijmout změnu žalobního petitu, která byla navržena až v závěrečném návrhu, Nejvyšší soud konstatoval, že také tuto otázku krajský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žádná ze stěžovatelkou formulovaných otázek tak podle Nejvyššího soudu nemohla založit přípustnost dovolání.
6. Stěžovatelka namítá, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo zásadními procesními vadami, které porušily její právo na spravedlivý proces. Především došlo k podání žaloby na základě neplatné původní plné moci, neboť vedlejší účastnice v době jejího udělení trpěla demencí a nebyla schopna právně jednat. Tato vada navíc - vzdor přesvědčení soudů - nebyla řádně zhojena, neboť opatrovník v průběhu řízení před okresním soudem neudělil novou, řádnou plnou moc advokátovi, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 30 Cdo 1679/2018 a rozsudek krajského soudu ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 8 Co 2033/2015. Skutečnost, že nová plná moc byla založena do spisu až v odvolacím řízení (dne 29. 1. 2025, tedy po vyhlášení rozsudku okresního soudu), považuje stěžovatelka za nepřípustnou. Soudy také porušily princip rovnosti zbraní, když bez dalšího akceptovaly změnu žalobního petitu učiněnou vedlejší účastnicí až v závěrečné řeči [stěžovatelka na toto pochybení okresního soudu upozorňovala v odvolání jako na vadu ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], stěžovatelce nebyla dána možnost se s touto změnou seznámit a reagovat na ni. Rovněž namítá, že krajský soud bez dostatečného odůvodnění odmítl provést jí navrhované důkazy (výslech znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. a výslech zástupce vedlejší účastnice) a nevypořádal se s její námitkou podjatosti znalce, který měl údajně pracovat na stejném pracovišti jako manželka opatrovníka vedlejší účastnice.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti do značné míry jen opakuje argumenty, které uplatnila v řízení před obecnými soudy, a se kterými se náležitě vypořádaly. Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění obecných soudů odkazuje. K námitce stěžovatelky, že vedlejší účastnice nebyla způsobilá pro trvalé duševní omezení podat sama žalobu lze uvést, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že eventuální vady žaloby způsobené nedostatkem svéprávnosti k jejímu podání mohou být dodatečně zhojeny, pokud s žalobou vyjádří souhlas opatrovník a pokud s takovým jednáním souhlasí i opatrovnický soud. Všechny tyto podmínky přitom byly splněny i v nyní posuzované věci. Jak konstatovaly obecné soudy, z jejichž rozhodnutí vyplývá, že měly k dispozici opatrovnický spis, opatrovnický soud s podáním žaloby souhlasil a v opatrovnickém spise je za tímto účelem založena rovněž příslušná plná moc pro zastupování v řízení v této věci vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 62/2023. Za dané situace není rozhodující, zda tato plná moc byla založena přímo do civilního spisu okresního soudu sp. zn. 9 C 62/2023.
10. Obstát nemůže ani námitka stěžovatelky o neústavní změně žaloby. Již krajský soud a poté i Nejvyšší soud dostatečně a ústavně souladně vysvětlily, že o žádnou změnu žaloby nešlo. Vedlejší účastnice jen jinými slovy formulovala svůj původní žalobní petit, kterým se ovšem stále domáhala toho samého a ve stejném rozsahu. S ohledem na to nemůže uspět ani argument stěžovatelky, že na změnu žaloby nemohla reagovat.
11. K námitce stěžovatelky o tom, že krajský soud se nevypořádal s její námitkou podjatosti znalce, Ústavní soud nejprve odkazuje na svoji nálezovou judikaturu, podle níž účastníkem řízení vznesená námitka podjatosti musí být prokazována alespoň částečně objektivními skutečnostmi [srov. za všechny nález ze dne 25. 6. 2003
sp. zn. II. ÚS 35/03
(N 102/30 SbNU 455)]. Nic takového ovšem stěžovatelka nepředkládá a nečinila to ani v řízení před obecnými soudy. Z rekapitulace učiněné Nejvyšším soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí (jejíž správnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje) vyplývá, že námitka podjatosti stojí na tvrzení, že znalec MUDr. Jan Tuček, Ph.D., LL.M. měl údajně pracovat na stejném pracovišti jako manželka opatrovníka vedlejší účastnice. Konkrétnější v tomto ohledu není stěžovatelka ani v ústavní stížnosti. Takto formulovaná námitka nevychází z objektivních a prokázaných skutečností a ani z ústavněprávního hlediska ji nelze považovat za přesvědčivou. Zároveň Ústavní soud nemohl v dané souvislosti přehlédnout, že obecné soudy nevycházely, pokud jde o zdravotní stav a rozpoznávací schopnosti vedlejší účastnice, pouze ze znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. Měly rovněž k dispozici znalecký posudek MUDr. Dany Dvořákové, která zdravotní stav vedlejší účastnice hodnotila pro účely opatrovnického řízení o omezení svéprávnosti a vycházely také z výpovědi svědkyně MUDr. Ivany Michalové, psychiatričky vedlejší účastnice. Po zhodnocení všech těchto důkazů, jakož i poznatků vyplývajících z ostatních důkazů, dospěly k závěru o zdravotním stavu a schopnostech vedlejší účastnice k okamžiku podpisu zpochybňovaných smluv a jejich neplatnosti. Závěry obecných soudů tedy nestojí pouze na znaleckém posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. a skutečnost, že se krajský soud nevypořádal s nekvalifikovanou námitkou jeho údajné podjatosti by sama o sobě ke zrušení napadených rozhodnutí vést nemohla.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu