30 Cdo 1679/2018-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Z.
K., narozeného XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupeného
opatrovníkem Z. K., narozeným XY, bytem shodně s žalobcem, právně zastoupeného
JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, proti
žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem
Staňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, o neplatnost
darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C
125/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci ze dne 31. října 2017, č. j. 29 Co 271/2017-91, t a k t o:
Dovolání žalovaného se odmítá.
rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce již v době podání žaloby (20. června 2012) nebyl schopen činit takové právní úkony, jako je podání žaloby na
určení neplatnosti darovací smlouvy. „Toto vyplývá již ze samotné žaloby, kdy
sám žalobce uvádí, že na podpis té smlouvy si vůbec nepamatuje, pokud ji
podepsal, vůbec neví, o co šlo, ten samý den, kdy mělo dojít k podpisu smlouvy,
byl propuštěn z nemocnice, kde byl umístěn od 31. 3. 2012, neboť nebyl schopen
samostatného domácího pobytu, byl dezorientován, byla konstatována lehká
demence...Toto (roz. zdravotní stav žalobce) podporuje zpráva z nemocnice ze
dne 25. 4. 2012, jakož i zpráva obvodní lékařky z 2. 5. 2012, dle které není
schopen žalobce ani samostatně brát léky a manipulovat s penězi a rozhodovat o
právních úkonech.“
Dále soud prvního stupně (v odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení)
vyložil, že: „I kdyby žalobce byl schopen podat žalobu, tak tato musí být dle §
42 odst. 3 o. s. ř. podepsána, což podaná žaloba není. Žalobce je již omezen ve
způsobilosti k právnímu jednání (uvedený soud z rozsudku téhož soudu ze dne 13. února 2013, č. j. 30 Nc 218/2012-23, učinil zjištění, že žalobce byl tímto
rozhodnutím omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen nakládat
s finančními prostředky a majetkem do výše 1.000 Kč a není schopen právních
úkonů nad tuto částku) a nemůže tedy svůj podpis doplnit a učinit tak žalobu
bezvadnou. Jedná se o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Soudu tak nezbylo, než řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již
„odvolací soud“) usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. 29 Co 271/2017-91,
rozhodl, že: „Usnesení okresního soudu se mění tak, že se řízení nezastavuje.“
Odvolací soud vyložil, že soud prvního stupně nepochybil, ustanovil-li žalobci
k ochraně jeho zájmů k jeho návrhu podle § 29 o. s. ř. opatrovníka pro dané
řízení (Z. K., gen. shora), avšak třeba mu vytknout, že ačkoliv již při podání
žaloby bylo zřejmé, že nesplňuje jednu z obecných náležitostí stanovených v §
42 odst. 4 o. s. ř. (žaloba nebyla žalobce vlastnoručně podepsána), nevyzval
žalobce k odstranění této vady žaloby postupem podle § 43 o. s. ř. Dále odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení svého) usnesení uvedl, že
po datu 26. února 2013, kdy bylo pravomocně rozhodnuto uvedeným okresním soudem
o omezení žalobce v jeho způsobilosti k právním úkonům (v rozsahu výše již
zmíněném), danou vadu žaloby již žalobce odstranit nemůže. Stejně tak nemůže
žalobu o neplatnost darovací smlouvy sám nijak doplňovat, požadovat její změnu. Nicméně pravomocným rozsudkem byl žalobci ustanoven hmotněprávní opatrovník Z. K., nar. XY, který je oprávněn zastupovat žalobce ve všech právních úkonech a
spravovat v jeho prospěch veškeré záležitosti a majetek. S přihlédnutím k §
3028 odst. 2 a § 461 o. z.
tento ustanovený opatrovník již od února 2013 mohl
zastoupit žalobce ve všech právních úkonech, a proto mohl jeho jménem podat
žalobu na určení neplatnosti smlouvy o darování či na určení vlastnictví
žalobce k označenému nemovitému majetku. Pokud již předtím podal žalobu sám
opatrovanec a žaloba není opatřena podpisem, může tuto vadu žaloby zhojit
opatrovník tím, že žalobu podepíše za něho v zastoupení, čímž dá najevo, že s
tímto úkonem opatrovance souhlasí. K dalšímu vedení řízení však bude potřebovat
souhlas soudu podle § 461 o. z. (za tím účelem bude zřejmě třeba řízení
přerušit). Soud prvního stupně proto nejprve vyzve opatrovníka žalobce k
odstranění vady žaloby pro případ, že s jejím podáním opatrovníkem souhlasí, a
to buď založením dalšího vyhotovení žaloby do spisu opatřeného podpisem
opatrovníka v zastoupení opatrovance, případně by postačovalo i prohlášení
opatrovníka v zastoupení opatrovance, že souhlasí s žalobou podanou
opatrovancem. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti svého dovolání
(vycházeje z obsahu podaného dovolání) vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda vadu podané žaloby spočívající
v tom, že nebyla žalobcem vlastnoručně podepsána a tudíž nesplňuje obecné
náležitosti § 42 odst. 4 o. s. ř., v situaci, kdy žalobce v době podání žaloby
trpěl duševní poruchou, pro kterou byl posléze omezen ve své způsobilosti k
právním úkonům, lze dodatečně zhojit prostřednictvím opatrovníka žalobce, či
nikoliv. Dovolatel má za to, že uvedená právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Kromě toho v průběhu řízení nedošlo k osobnímu
slyšení žalobce, což dovolatel považuje rovněž za pochybení odvolacího soudu,
respektive soudu prvního stupně. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení. Žalobce prostřednictvím svého opatrovníka (učiněného prostřednictvím shora
uvedeného advokáta) v písemném vyjádření navrhl odmítnutí dovolání žalovaného
pro jeho nepřípustnost. Uvedl, že po vydání nyní dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu opatrovník žalobce sdělil soudu prvního stupně, že souhlasí s
žalobou podanou opatrovancem dne 20. června 2012 ve znění uvedeném ve změně ze
dne 16. října 2014, a že podává u příslušného soudu návrh na vyslovení souhlasu
k dalšímu řízení u opatrovnického soudu. K dovolací argumentaci dovolatele
žalobce uvedl, že jde pouze o polemiku s názorem odvolacího soudu, aniž by byla
konkrétně vymezena otázka hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací předně předesílá, že o přípustnosti podaného
dovolání žalovaného podle § 237 o. s. ř. rozhodoval s přihlédnutím k čl. II. bodu č. 2 části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jakož i s ohledem na §
3028 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není - jak bude dále
rozvedeno - podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 26. května 2010, sp. zn. 26 Cdo
1555/2010 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz) - s
odkazem na § 104 odst. 2 o. s. ř. - vyložil, že: „občanský soudní řád
neobsahuje ustanovení, ve kterém by vypočítával všechny podmínky řízení. Teorie
procesního práva tradičně řadí mezi podmínky řízení (ve smyslu § 22 až 32 o. s. ř.) i oprávnění k zastupování. Tentýž názor dlouhodobě sdílí i soudní praxe. Závěr, podle kterého nedostatek procesní plné moci je nedostatkem podmínky
řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.), formuluje např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 992/97, uveřejněné
pod číslem 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998. V tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud též vysvětlil, že učinila-li určitá osoba procesně
právní úkon za jiného jako jeho zástupce, neuplatňuje v řízení sama (svým
jménem) procesní práva, ale jedná za zastoupeného. Žalobce jako osoba omezená
ve způsobilosti k právním úkonům nemůže v tomto řízení samostatně jednat, takže
musí být zastoupen svým zákonným zástupcem (§ 22 o. s. ř.). Tím je jeho
opatrovník (§ 27 odst. 2 občanského zákoníku), který je oprávněn udělit
procesní plnou moc advokátovi k zastupování žalobce v řízení. Protože tak
neučinil, nebylo doloženo zastoupení žalobce při procesním úkonu, jímž se
zahajuje řízení (dovolací), a nedostatek podmínky řízení se nepodařilo
odstranit.“
Tento závěr je v rozhodovací praxi nižších soudů plně reflektován i v poměrech
nové civilní úpravy, jak je zřejmé např. z rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 8 Co 2033/2015 (in ASPI), v němž byl
vyjádřen právní názor, že: „V situaci, kdy je dokazováním mj. zjištěno, že
žaloba byla v dané věci podána advokátem na základě plné moci udělené mu
žalobcem v době, kdy již tento v důsledku postupující duševní choroby neměl k
takovému právnímu jednání dostatečné ovládací a rozpoznávací schopnosti, nebyla
žaloba podána oprávněnou osobou a jí vyvolané řízení je postiženo
odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který je nutné odstranit (dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.) dodatečným schválením (novým udělením) plné moci
advokátovi opatrovníkem, který byl (bude) žalobci mezi tím ustanoven jako osobě
pravomocně omezené ve svéprávnosti podle § 62 o. z. Takový úkon opatrovníka
není běžnou záležitostí při správě majetku osoby omezené ve svéprávnosti a
vyžaduje v režimu § 461 odst. 1 o. z. schválení soudu.“
Kromě toho Nejvyšší soud připomíná své usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn.
30 Cdo 1980/2017, v němž s odkazem na svou předchozí judikaturu a v poměrech
předchozí civilní úpravy, připomenul, že: „rozhodnutím soudu o zbavení nebo
omezení způsobilosti k právním úkonům se mění právní postavení občana v tom
směru, že není schopen vlastními právními úkony nabývat práv a povinností,
třebaže dosud až do právní moci tohoto rozhodnutí způsobilost k právním úkonům
měl. Z povahy takového rozhodnutí vyplývá, že se jím nezjišťuje (nedeklaruje)
již existující právní stav, nýbrž se jím tento právní stav zakládá, popřípadě
mění. Nelze tedy ve výroku rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům vyslovit
zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností. Není
ovšem vyloučeno, aby určitý právní úkon, který byl učiněn v době, kdy účastník
nebyl sice zbaven způsobilosti k právním úkonům, avšak jednal v duševní poruše,
jež ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, byl shledán neplatným ve
smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. Takový výrok neplatnosti právního úkonu však
nelze učinit v řízení o způsobilosti k právním úkonům.“
Jak se podává z obsahu spisu, v daném případě soud prvního stupně i odvolací
soud spíše presumovaly neschopnost žalobce v době, kdy podal žalobu, samostatně
jednat (procesní způsobilost) podle v té době účinného § 20 odst. 1 o. s. ř.,
když implicitně vycházely z žalobcem předložených listin k jeho žalobě, aniž by
za tím účelem byly provedeny a v odůvodnění jejich rozhodnutí vyloženy
odpovídající (právně významná) zjištění z předmětných důkazů a z toho pak
vyvozen příslušný právně kvalifikační závěr. Nicméně soud prvního stupně v
podstatě v období od 20. června 2012 (podání žaloby žalobcem) až do jednání dne
2. října 2014, kdy upozornil žalobce, že: „podaná žaloba není žalobcem
podepsána s tím, že od února 2013 je žalobce omezen ve způsobilosti k právním
úkonům, (a proto) není tedy možné, aby žalobu podepsal dodatečně“ (tedy více
jak dva roky) nevycházel z toho, že žalobce nemůže samostatně právně jednat
(procesní způsobilost) z důvodu, pro který byl žalobce posléze soudem omezen ve
způsobilosti k právním úkonům (uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 26. února
2013), takže - s přihlédnutím k již shora připomenutým závěrům v dovolací věci
sp. zn. 30 Cdo 1980/2017 - zde byl (objektivně pak do 26. února 2013) prostor k
tomu, aby žalobce vyzval k doplnění žaloby, na což správně poukazuje odvolací
soud v odůvodnění svého usnesení. Jestliže se tak nestalo a v mezidobí došlo k
omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům, přicházel v úvahu jedině postup,
který ve svém rozhodnutí (shora již zreferovaným způsobem) vyložil odvolací
soud. Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace se
dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání (§ 237 o. s. ř.);
dovolací soud proto podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž
se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.