30 Cdo 1980/2017-471
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce D.
K., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného Mgr. Ing. JUDr. Pavlem Sorokáčem,
MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, za účasti opatrovnice V. K.,
proti žalované E. R., zastoupené JUDr. Petrem Andělem, advokátem se sídlem v
Praze 9, Sokolovská 178/247, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 79/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu
2016, č. j. 55 Co 298/2015-416, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra
Anděla, advokáta se sídlem v Praze 9, Sokolovská 178/247
nemovitého majetku, je neplatná, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně po provedeném řízení neshledal, že by předmětná kupní smlouva
byla postižena absolutní neplatností. Vyložil také, že skutečnost, že žalobce
byl v době, kdy tuto smlouvu uzavíral, osobou, která byla snadno ovlivnitelná
(což konstatoval i ústavní znalecký posudek), sama o sobě nemůže vést k závěru,
že žalobce nebyl schopen rozpoznat význam tohoto právního úkonu, případně že by
předmětný právní úkon neučinil svobodně. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 9. listopadu 2016, č. j. 55 Co 298/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně
v meritu věci (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, změnil jej zčásti pouze
v nákladovém výroku tak, že jejich výše činí 56.265,- Kč, jinak jej rovněž ve
zbývající části tohoto výroku potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) neshledal – jak bude
dále vyloženo - přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. K dovolací argumentaci žalobce pak dovolací soud uvádí následující. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu (respektive oběma soudům), že ve smyslu § 135
odst. 1 o. s. ř. nevycházely z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. března 2011, č. j. 25 Nc 1002/2010-111), jímž byl dovolatel (pro duševní
chorobu) omezen (podle tehdejší právní úpravy) ve způsobilosti k právním úkonům
(tak, že není schopen nakládat s majetkem a finančními částkami přesahujícími
5.000,- Kč). Tato právní argumentace ovšem není právně relevantní. Nejvyšší soud např. již v
rozsudku ze dne 27. prosince 1975, sp. zn. 3 Cz 106/75 (R 14/77), vyložil, že
rozhodnutím soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se mění
právní postavení občana v tom směru, že není schopen vlastními právními úkony
nabývat práv a povinností, třebaže dosud až do právní moci tohoto rozhodnutí
způsobilost k právním úkonům měl. Z povahy takového rozhodnutí vyplývá, že se
jím nezjišťuje (nedeklaruje) již existující právní stav, nýbrž se jím tento
právní stav zakládá, popřípadě mění. Nelze tedy ve výroku rozhodnutí o
způsobilosti k právním úkonům vyslovit zbavení nebo omezení způsobilosti k
právním úkonům se zpětnou účinností. Není ovšem vyloučeno, aby určitý právní
úkon, který byl učiněn v době, kdy účastník nebyl sice zbaven způsobilosti k
právním úkonům, avšak jednal v duševní poruše, jež ho činila k tomuto právnímu
úkonu neschopným, byl shledán neplatným ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. Takový
výrok neplatnosti právního úkonu však nelze učinit v řízení o způsobilosti k
právním úkonům.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud, respektive oba soudy nijak nepochybily,
pakliže se zabývaly otázkou, zda v době uzavření předmětné kupní smlouvy
žalobce byl stižen duševní poruchou, která jej k tomuto právnímu úkonu (podle
žalobní verze dovolatele) měla činit neschopným, či nikoliv. Pro rozhodující
soudy v této věci tudíž neplynula závaznost rozhodnutí o omezení způsobilosti k
právním úkonům dovolatele v tom směru, jak dovozuje dovolatel, tj. že účinky
tohoto rozhodnutí se vztahují zpětně i k jím uzavřené kupní smlouvě. Jinými
slovy řečeno, dovolatel sice v dovolání uvádí, že si je vědom konstitutivnosti
soudního rozhodnutí, jímž byl tehdy omezen ve způsobilosti k právním úkonům v
daném rozsahu, ve skutečnosti se však obsahem dovolacích námitek nepřípustně
domáhá zpětných účinků tohoto rozhodnutí, a tedy deklarace neplatnosti
předmětné kupní smlouvy, uzavřené dříve, než byl oním rozhodnutím omezen ve
způsobilosti k právním úkonům. Z toho plyne, že soudy v daném směru nijak
nepochybily a že takto uplatněná dovolací argumentace nemohla vést k závěru o
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K námitce dovolatele, že odvolací soud při závěru, že v době uzavření kupní
smlouvy byl dovolatel plně svéprávný, měl s přihlédnutím k § 3030 o. z. povinnost zohlednit § 3 odst. 2 písm. c) nového civilního kodexu, nutno uvést,
že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z. byla již
Nejvyšším soudem vyřešena, a to konkrétně rozsudkem ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné
ustanovení § 3030 o. z. (stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se
posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první
hlavy I.“) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou
účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. prosince
2013) vzniklé právní vztahy (poměry). K další dovolací argumentaci vztahující se k polemice s hodnocením důkazů
odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně, nutno připomenout, že
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové
zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V, příp. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2014, sp. zn.
25 Cdo 205/2013;
všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). V posuzované věci nelze z odůvodnění dovoláním napadeného (písemného
vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu (stejně jako z odůvodnění prvoinstančního
rozhodnutí) vyvodit defektní způsob hodnocení důkazů, ale ani dovolatelem (z
pohledu tvrzeného porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) namítaný extrémní nesoulad
skutkových zjištění s obsahem spisu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se
totiž podávají jak (přehledně strukturovaná) skutková zjištění, z nichž
odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (a která v dovolacím řízení
nelze nijak revidovat), tak i úvahy, jak byly důkazy - zásadně významné pro
rozhodnutí – hodnoceny. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu rovněž obsahuje i
právně kvalifikační závěr, jak byl zjištěný skutkový stav podroben právnímu
posouzení. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela
nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní
části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu
mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a
závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence
skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O to se však v posuzované věci
– jak bylo vyloženo shora - nejedná. Přitom sama okolnost, že dovolatel vychází
ze zcela jiné skutkové verze (na podkladě jím učiněného hodnocení důkazů),
kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy)
právně hodnotí, přirozeně přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl
(byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká
tohoto případu.
Protože z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu