Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SOT INVENT, s. r. o., sídlem Klest 22, Cheb, zastoupené Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 10 Afs 339/2021-53, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, o návrhu na vyloučení soudce Zdeňka Kühna z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Zdeněk Kühn je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 347/24
.
1. Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané jeho 10. senátem, v němž zasedal a rozhodoval jako jeho člen soudce Zdeněk Kühn, který je t. č. členem IV. senátu Ústavního soudu.
2. Soudce Zdeněk Kühn v přípisu ze dne 11. dubna 2024, adresovaném předsedkyni III. senátu, uvedl, že vzhledem k tomu, že byl ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 347/24 činný jako soudce Nejvyššího správního soudu, měl by být z projednání a rozhodování věci vyloučen. Za tím účelem předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
4. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci, ve které byl soudce Zdeněk Kühn činný jako soudce Nejvyššího správního soudu, dospěl III. senát Ústavního soudu určený podle § 9 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, a tudíž rozhodl o vyloučení soudce Zdeňka Kühna z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 347/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního je to Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
9. Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu.
10. Ústavní soud k námitce stěžovatelky týkající se závaznosti judikatury SDEU předně připomíná, že s ohledem na členství České republiky v Evropské unii došlo v souladu s čl. 10a Ústavy k přenosu některých pravomocí orgánů České republiky na Evropskou unii. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu toto ustanovení zároveň "otevírá vnitrostátní právní řád pro působení [unijního] práva včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu České republiky" [nález ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04
(N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)], jinak vyjádřeno tedy platí, že "[u]nijní právo proniká do českého právního řádu prostřednictvím čl. 10a Ústavy" [nález ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17
(161/2019 Sb.), bod 53]. Za součást unijního práva je považována i judikatura SDEU, který jediný podává závazný výklad práva Evropské unie. Daň z přidané hodnoty je v České republice významně upravena unijním právem (viz směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty), proto je nezbytné při výkladu nároku na odpočet DPH vycházet také z judikatury SDEU. Námitce stěžovatelky týkající se závaznosti unijního práva, včetně judikatury SDEU, se Nejvyšší správní soud náležitě věnoval v bodech 21 až 26 napadeného rozsudku.
11. Námitka stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, je neopodstatněná. Stěžovatelce lze přisvědčit, že zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb.") neobsahuje výslovnou formulaci, že k odmítnutí nároku na odpočet má dojít, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku daného nároku na odpočet DPH podílela na podvodu na DPH, který byl spáchán v dodavatelském řetězci.
Avšak v této podobě jde o výsledek výkladu směrnice, k němuž dospěl SDEU (srov. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13, Schoenimport "Italmoda" Mariano Previti vof, bod 62). Podle SDEU nejen osoba povinná k dani, která věděla, ale i osoba, která měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, musí být považována za osobu účastnící se podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli. V takové situaci totiž pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich "spolupachatelem" (viz rozsudek SDEU ze dne 6.
7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel, body 56 a 57).
12. V návaznosti na judikaturu SDEU pak i Nejvyšší správní soud při výkladu zákona č. 235/2004 Sb. dospěl k závěru, že nárok na odpočet DPH je nutno odmítnout osobě, která věděla nebo měla vědět, že se účastní podvodu na DPH (viz např. rozsudky ze dne 1. 12. 2016 č. j. 9 Afs 115/2016-57, bod 29; ze dne 21. 12. 2016 č. j. 6 Afs 147/2016-28; či ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Afs 228/2017-31, bod 36). Takovému jednání nenáleží právní ochrana, přestože daňový subjekt by jinak splnil podmínky pro nárok na odpočet DPH.
Byť tato podmínka odmítnutí nároku na odpočet není výslovně vyjádřena v zákoně, je možno ji ze zákona vyvodit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 1382/18 , bod 15). V předmětném období let 2014 a 2015, za které nebyl stěžovatelce uznán odpočet DPH z důvodu účasti na podvodu DHP, byla judikatura SDEU v oblasti daňových podvodů již ustálená, dostupná a předvídatelná, neboť předmětem rozhodnutí SDEU byl výklad směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, tedy směrnice platné již od roku 2006.
Stěžovatelce v posuzovaném případě tedy nemohlo vzniknout legitimní očekávání jiného řešení, než k jakému přistoupil správce daně.
13. Daný výklad vychází z mechanismu fungování DPH stanoveného v zákoně č. 235/2004 Sb. a odráží se v něm obecná právní zásada, že práva se nelze dovolávat zneužívajícím či podvodným způsobem (zákaz zneužití práva), která se uplatní i ve finančním a daňovém právu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 374/06 , ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 2714/07 , ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4257/16 a ze dne 10.3. 2020 sp. zn. I. ÚS 264/20 ). Podle názoru Ústavního soudu jde tak stále o závěry odvoditelné ze zákona, byť vyloženého s ohledem na obecnou právní zásadu, ani to však rozpor s čl. 11 odst. 5 Listiny nezakládá, neboť zákonný podklad je dán.
14. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 16. 8. 2019 č. j. 4 Afs 262/2017-37, bod 26, rozsudek ze dne 16. 1. 2020 č. j. 8 Afs 58/2018, bod 9, rozsudek ze dne 24. 5. 2018 č. j. 3 Afs 45/2017-23, bod 19) výpověď jednatele daňového subjektu nemůže být provedena a následně hodnocena jako výpověď svědka, nýbrž jako tvrzení daňového subjektu. Tvrzení daňového subjektu se v souladu s § 93 odst. 1 daňového řádu řadí mezi důkazní prostředky, pročež měl jednatel stěžovatelky ve vyjádřeních činěných v průběhu daňové kontroly možnost sdělit správci daně veškeré skutečnosti, jež mu byly k daňové povinnosti stěžovatelky známy.
Tyto úvahy se týkají případů, kdy statutární orgán vypovídá o tvrzeních daňového subjektu, tedy v souvislosti s výkonem svého zástupčího oprávnění. Nejvyšší správní soud se (ne)možnosti výslechu jednatele jako svědka náležitě věnoval v bodech 58 až 62 napadeného rozsudku. Je třeba přitom upozornit, že stěžovatelem požadovaný přístup by vedl naopak k nepříznivým důsledkům pro statutární orgán a ve svém důsledku i daňový subjekt, např. k porušení zákazu sebeobviňování (nález Ústavního soudu ze dne 18.
2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1849/08 ).
15. Námitkou porušení principu proporcionality se Nejvyšší správní soud zabýval v bodě 63 napadeného rozsudku, kde stěžovatelce osvětlil, že správce daně plní svou prevenční povinnost při podvodech na DPH různými nástroji, jako institut nespolehlivého plátce daně, režim přenesení daňové povinnosti, kontrolní hlášení a jiné. Stejně tak je na stěžovatelce, aby přijala opatření, kterými zabrání své účasti na podvodu na dani, pokud jsou dány okolnosti transakce vzbuzující podezření o možném podvodu na DPH. Správní orgány v řízení prokázaly, že stěžovatelka věděla či vědět mohla, že se účastní daňového podvodu (bod 51 až 52 napadeného rozsudku). Vzhledem k uvedenému, stěžovatelce nepřísluší, aby svou odpovědnost za účast na podvodu na dani (a s tím spojený následek odepření nároku na odpočet) přenášela na správce daně s poukazem na to, že spáchání podvodu nezabránil.
16. Ústavní soud po přezkoumání argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky náležitě a přesvědčivě vypořádal a Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu