Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti New Square Associates s. r. o., sídlem U Průhonu 466/22, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 33 Cdo 3210/2023-195 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023 č. j. 28 Co 33/2023-161, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JFAI.CZ s. r. o., sídlem Mladých Běchovic 2, Praha-Běchovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2022 č. j. 16 C 88/2021-119 zamítl žalobu vedlejší účastnice o zaplacení částky 1 670 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla ústně uzavřená nepojmenovaná smlouva podobná smlouvě příkazní, kterou se příkazník (vedlejší účastnice) zavázala obstarat záležitosti příkazce (stěžovatelky). Obvodní soud se po provedeném dokazování přiklonil k tomu, že odměna vedlejší účastnici byla sjednána za to, že stěžovatelka bude moci reálně zahájit výstavbu bytových domů, nikoli za získání stavebního povolení. To se však vedlejší účastnici zajistit nepodařilo, neboť správní žalobě napadající vydané stavební povolení byl přiznán odkladný účinek a rozhodnutí bylo nakonec zrušeno. Částečné plnění stěžovatelky tak nelze považovat za uznání dluhu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 1 670 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud zopakoval důkaz navržený vedlejší účastnicí a doplnil dokazování. S ohledem na dostatečně zjištěné rozhodné skutečnosti nepovažoval za nutné zopakovat důkazy, které navrhla stěžovatelka. Za situace, kdy obě účastnice věděly, že rozhodnutí stavebního úřadu není v právní moci a že je v této věci vedeno správní řízení, resp. řízení před správním soudem, dohodly se na výši odměny za činnost, kterou pro stěžovatelku vedlejší účastnice provedla. Stěžovatelka převzala od vedlejší účastnice fakturu, kterou nijak nezpochybnila a částečně na ni plnila. V úvahu vzal městský soud i postupnou změnu ve vyjádřeních stěžovatelky k nároku uplatněnému vedlejší účastnicí. Městský soud došel k závěru, že stěžovatelka částečným plněním uznala svůj dluh vůči vedlejší účastnici vyplývající ze sjednané odměny na základě nepojmenované smlouvy nejblíže podobné smlouvě příkazní, neboť činnost vedlejší účastnice vyústila v pravomocné stavební rozhodnutí, které navíc bylo v právní moci i ke dni rozhodnutí městského soudu.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Uvedl, že rozhodnutí městského soudu vychází ze zjištění, že se účastnice v únoru 2020 dohodly na celkové odměně 2 000 000 Kč, kterou se stěžovatelka zavázala uhradit vedlejší účastnici za její činnosti. Konstatování, že stěžovatelka následně svůj dluh částečně uznala, je druhotné. Pokud dovoláním nebyl napaden závěr městského soudu, že se žalovaná k úhradě odměny zavázala, jenž sám o sobě vede k vyhovění žalobě, nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení stěžovatelkou zpochybněné otázky, zda došlo následně k uznání dluhu.
Nad rámec toho Nejvyšší soud uvedl, že závěry městského soudu týkající se účinků uznání dluhu jsou v souladu s jeho dosavadní judikaturou. Zpochybňuje-li stěžovatelka rozhodnutí městského soudu tím, že "žádná smlouva z roku 2018 neexistovala", jde o námitku skutkovou. Stěžovatelka v dovolání brojí proti způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů, případně svou argumentaci zakládá na vlastním skutkovém rámci. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání, v posuzovaném případě nejde.
Ostatními námitkami stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod, ale vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Městský soud navíc v odůvodnění vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelkou navržené důkazy nezopakoval.
5. Stěžovatelka namítá nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu a odepření spravedlnosti. Nejvyšší soud totiž nevzal v potaz skutečnost, že stěžovatelka to, že dluh, na nějž částečně plnila, neexistoval, v dovolání namítala.
6. Stěžovatelka dále namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a provedenými důkazy. Městský soud podle ní učinil svůj právní závěr o vzniku, existenci a obsahu právního vztahu na základě skutečností, které žádná ze stran netvrdila ani neprokazovala. Z tvrzení účastníků ani z provedených důkazů nevyplývá, že by se strany v roce 2018 dohodly, že stěžovatelka zaplatí vedlejší účastnici 2 000 000 Kč, jednání k tomu proběhlo až v únoru 2020. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu s provedeným důkazy je přitom otázkou právní. Není tedy ani správný závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka brojí pouze proti způsobu hodnocení důkazů a svou argumentaci zakládá na vlastním skutkovém rámci. Zmatečný je i skutkový závěr Nejvyššího soudu, že ústní dohoda byla uzavřena v průběhu roku 2018 s dovětkem (v únoru 2020).
7. Postupem městského soudu došlo podle stěžovatelky k porušení zásady přímosti a ústnosti a porušení rovnosti stran a zbraní. Pokud se chtěl městský soud odchýlit od skutkových zjištění soudu obvodního, měl důkazy zopakovat. Znovu provedl jen důkaz navržený vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud k tomu pouze konstatoval, že touto námitkou nebyl uplatněný způsobilý dovolací důvod, šlo o námitku vady řízení.
8. Městský soud své závěry, v nichž se odchýlil od závěrů obvodního soudu, nedostatečně odůvodnil. Stejně tak i to, proč odmítl zopakovat důkazy navržené stěžovatelkou. Nejvyšší soud opět pouze konstatoval, že stěžovatelka namítá vadu řízení, k níž Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
11. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem městského soudu při dokazování a tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a provedenými důkazy.
12. Ústavní soud předesílá, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
13. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzované věci nedopustily.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá postup městského soudu při dokazování. Uvádí, že pokud se chtěl městský soud odchýlit od skutkových zjištění obvodního soudu, měl zopakovat jí navržené důkazy. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že v situaci, kdy městský soud zopakoval důkaz výslechem svědka navržený vedlejší účastnicí, měl tak učinit i ve vztahu k důkazům navrženým stěžovatelkou. V posuzovaném případě je však třeba zdůraznit, že městský soud skutkový závěr učinil nejen na základě zopakovaného důkazu a skutkových zjištění učiněných obvodním soudem z provedených listinných důkazů (zejm.
vystavení faktury a zaplacení části fakturované částky), ale na základě dalších provedených důkazů (dopisy právních zástupců stěžovatelky a vedlejší účastnice a rozsudek Nejvyššího správního soudu). V řízení před městským soudem tedy došlo ke změně skutkového stavu oproti stavu zjištěnému obvodním soudem. Městský soud při odůvodnění svých skutkových závěrů zdůraznil i postupnou změnu ve vyjádřeních stěžovatelky. Uvedl, že jednání stěžovatelky neodpovídalo jejím tvrzením, potažmo výpovědím jejích jednatelů a svědků.
Ty tedy měly pro zjištění sporné okolnosti, s ohledem na svou rozpornost, pouze omezený význam. Jen na okraj již Ústavní soud poznamenává, že v posuzovaném případě také městský soud neučinil z důkazů navržených stěžovatelkou a provedených v řízení před obvodním soudem jiná skutková zjištění.
15. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není dohlížet na "procesní čistotu" soudního řízení, nýbrž zkoumat, zda v něm jako celku nebyl jeho účastník (stěžovatel) zkrácen na svých základních právech procesní povahy, jež jsou mu ústavně zaručena (srov. usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1142/20 ). Postup městského soudu, posuzovaný v kontextu všech výše uvedených okolností, ze zásad přímosti, ústnosti ani rovnosti stran a zbraní nevybočuje.
16. Stejně tak neshledal Ústavní soud namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry městského soudu a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je zřejmé, že na základě provedených důkazů bylo prokázáno, že strany uzavřely ústní smlouvu v roce 2018, k dohodě o odměně došlo až v únoru 2020. To ostatně vyplynulo již z rozhodnutí obvodního soudu. Stěžovatelka dezinterpretuje i závěr Nejvyššího soudu obsažený v bodu 26 napadeného usnesení. Nejvyšší soud v tomto bodě opakuje skutkové závěry, k nimž došel městský soud. Uvádí-li, že provedeným důkazům odpovídá skutkový závěr městského soudu, že účastnice ústně uzavřely v průběhu roku 2018 nepojmenovanou smlouvu podobnou smlouvě příkazní, v níž sjednaly odměnu ve výši 2 000 000 Kč plus DPH (v únoru 2020), je z toho zřejmé, že k uzavření smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí došlo v roce 2018 a v únoru 2020 si stěžovatelka a vedlejší účastnice sjednaly výši odměny.
17. Stěžovatelka dále namítá nedostatečné odůvodnění závěrů, v nichž se městský soud odchýlil od závěrů obvodního soudu a nedostatečné odůvodnění odmítnutí důkazních návrhů stěžovatelky. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými. Tomu je však třeba zároveň rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" [srov. např. nález ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19)].
18. Napadené rozhodnutí naplňuje požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.). Městský soud v odůvodnění jasně vysvětlil, proč došel k odlišným skutkovým závěrům než obvodní soud. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl městský soud ke skutkovým zjištěním, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Stejně tak je postačující vysvětlení městského soudu, proč nepovažoval za nutné zopakovat důkazy, které navrhla stěžovatelka.
19. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti na podporu svých názorů odkázala na nález ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 2901/23
. Tato argumentace však není relevantní, neboť se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí návrhem stěžovatelky na zopakování důkazu zabýval. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné.
20. Ani v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu, že přípustnost dovolání, resp. dovolací důvod stavěla mj. na tom, že závěr soudu o částečném uznání dluhu je v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť se městský soud nevypořádal se skutečnostmi vyvracejícími existenci dluhu. Je však třeba uvést, že k tvrzením, jimiž se v dovolání snažila prokázat neexistenci dluhu, se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu s provedeným důkazy, neshledal. I další úvahy Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti dovolání jsou dostatečně a logicky odůvodněny.
21. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu