USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JFAI.CZ s.r.o., se sídlem Praha 9, Běchovice, Mladých Běchovic 2, identifikační číslo osoby 05334632, zastoupené JUDr. Hanou Vršeckou, advokátkou se sídlem Praha 2, Ječná 550/1, proti žalované New Square Associates s.r.o., se sídlem Praha 7, Holešovice, U Průhonu 466/22, identifikační číslo osoby 27173500, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, o zaplacení 1 670 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 88/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 28 Co 33/2023-161, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 488,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Hany Vršecké.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne ze dne 7. 9. 2022, č. j. 16 C 88/2021-119, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 670 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 420 000 Kč od 16. 4. 2020 do 22. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 920 000 Kč od 23. 4. 2020 do 14. 8. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 670 000 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a vůči státu.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 28 Co 33/2023-161, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 670 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 420 000 Kč od 16. 4. 2020 do 22. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 920 000 Kč od 23. 4. 2020 do 14. 8. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 670 000 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastnicemi a vůči státu.
3. Odvolací soud (po zopakování a doplnění dokazování) vyšel ze zjištění, že účastnice sjednaly v únoru 2020 odměnu ve výši 2 000 000 Kč bez DPH za činnost provedenou žalobkyní pro žalovanou v období let 2018 až 2019, resp. do února 2020, přičemž si byly vědomy toho, že územní rozhodnutí a stavební povolení obstarávané žalobkyní pro žalovanou není v právní moci v důsledku přiznání odkladného účinku správní žalobě proti němu podané. Žalovaná převzala od žalobkyně fakturu č. 0112020 ze dne 1. 4. 2020 s datem splatnosti 15. 4. 2020, jíž ji žalobkyně vyzvala k zaplacení částky 2 420 000 Kč (tj. 2 000 000 Kč plus 420 000 Kč daň z přidané hodnoty) za provedené činnosti – technická pomoc na akci „Novostavba bytového domu Závěrka“ v letech 2018 a 2019. Zmíněnou fakturu žalovaná po jejím převzetí nijak nezpochybnila, částečně na ni plnila dne 22. 4. 2020 částku 500 000 Kč a dne 14. 8. 2020 částku 250 000 Kč, a ani při těchto platbách k ní nevznesla žádné námitky, resp. výslovně nedala najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobkyně zpochybňuje, a fakturu vedla ve svém účetnictví, přičemž na ni uplatnila odpočet daně z přidané hodnoty (fakturu též uvedla v její odpovědi Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 9. 7. 2020). Současně žalovaná ve vzájemné emailové korespondenci (probíhající v období od 19. 4. 2020 do 31. 5. 2020) žalobkyni ujišťovala, že dluh uhradí. Žalovaná dotyčnou fakturu jako takovou nezpochybnila ani ve své odpovědi ze dne 3. 2. 2021 na výzvu žalobkyně k jejímu zaplacení, v níž pouze namítla, že nebyly dány podmínky pro její zaplacení z důvodu, že územní rozhodnutí a stavební povolení nikdy nenabylo právní moci; to však neodpovídalo skutečnosti, neboť právní moci nabylo dne 24. 9. 2019 (a bylo v ní až do 12. 12. 2019).
4. Odvolací soud po právní stránce vycházel z § 2430, § 2053 a § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Kromě uvedených skutkových zjištění vzal v úvahu postupnou změnu ve vyjádřeních žalované k uplatněnému nároku: - Ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 7. 2021 žalovaná nepopřela, že by žalobkyně pro ni prováděla poradenskou činnost (technickou pomoc), namítla nedostatek specifikace činností a zejména, že žalobkyni v souvislosti s její činností vykonanou na projektu „Závěrka v Praze 6“ již zaplatila částku odpovídající povaze poskytnutých služeb, a to celkem 750 000 Kč, přičemž zcela popřela existenci dohody o odměně ve výši 2 420 000 Kč (včetně DPH) a netvrdila nic o vázanosti odměny na územní rozhodnutí a stavební povolení, na jehož základě bude moci stavět. - Při jednání soudu prvního stupně dne 13. 10. 2021 žalovaná (jen) tvrdila, že na dotyčnou fakturu uhradila 500 000 Kč a po nátlaku ze strany žalobkyně ještě 250 000 Kč a že doufala, že tím bude záležitost vyřešena. - Ve vyjádření (k výzvě soudu k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání) ze dne 28. 10. 2021 žalovaná uvedla, že „[P]o několika osobních jednáních souhlasila s tím, že žalobkyni zaplatí částku 2 000 000 Kč, ovšem za nezbytné a jednoznačné podmínky, že bude mít k dispozici platné, účinné a vykonatelné územní rozhodnutí a stavební povolení na projekt Závěrka, že tedy bude moci projekt realizovat a čerpat financování … Strany se tak výslovně dohodly, že jakýkoliv nárok žalobkyně na platbu za poskytnuté služby vzniká až dnem, kdy žalovaná obdrží povolení vykazující tyto vlastnosti.“ Přitom ve smyslu tohoto vyjádření shodně vypovídali oba jednatelé žalované a jí navržení svědci.
5. Podle odvolacího soudu faktické jednání žalované s ohledem na prokázané skutečnosti neodpovídalo jejím obranným tvrzením, potažmo ani výpovědím jejích jednatelů a svědků, proto její obranu posoudil jako účelovou a závazek k úhradě odměny na základě nepojmenované smlouvy nejblíže podobné smlouvě příkazní (ve smyslu § 2430 a násl. o. z.) uzavřené ústně účastnicemi v průběhu roku 2018 – tak, jak byl tvrzen v žalobě – měl za (dostatečně) prokázaný s tím, že žalovaná jeho existenci nevyvrátila. Dále uzavřel, že žalovaná ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. částečným plněním dne 22. 4. 2020 částkou 500 000 Kč a dne 14. 8. 2020 částkou 250 000 Kč svůj dluh vůči žalobkyni vyplývající ze sjednané odměny ve výši 2 000 000 Kč plus DPH uznala.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího přesvědčení se odvolací soud odchýlil 1) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4339/2009) a ustálené judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3281/22) „tím, že změnil rozsudek soudu první instance, aniž by jakkoliv odůvodnil, proč považuje skutkové nebo právní závěry prvoinstančního soudu za nesprávné a co jim vytýká“.
Odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně odůvodnil „proč věc posoudil odlišně“, přičemž neuvedl, jaká zjištění a právně kvalifikační úvahy soudu prvního stupně považuje za nesprávné. K posouzení věci „přistoupil zcela bez ohledu na zjištění a závěry soudu prvního stupně“. 2) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3345/2009) a ustálené judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2310/19, sp. zn. III. ÚS 3199/12, a sp. zn. I. ÚS 3507/16) „tím, že učinil závěr o obsahu ústního právního jednání odlišný od závěrů soudu prvního stupně, aniž zopakoval výslech všech účastníků uvedeného právního jednání, které k obsahu tohoto jednání jako svědky vyslechl soud prvního stupně“.
Odvolacímu soudu vytýká, že učinil skutková zjištění o obsahu ústního právního jednání jen z protokolů o svědeckých výpovědích provedených soudem prvního stupně, aniž výslechy daných svědků zopakoval, a nadto tyto protokoly „ještě i neúplně (zkresleně) reprodukoval“. V protokolech z jednání ze dne 27. 4. 2022, 19. 1. 2022 a 7. 9. 2022 „bylo jasně zachyceno, co vypovídající osoby uvedly jako podmínku pro ujednání o výplatě částky J. F. – bonus za úspěch, za získání povolení, podle něhož bude moci žalovaná začít stavět.
Tuto podmínku, která zůstala nesplněna, již odvolací soud ve svém hodnocení uvedeného jednání vůbec nezmínil“. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že při osobním jednání v únoru 2020 v hotelu Hilton se účastnice dohodly na výši odměny pro žalobkyni ve výši 2 000 000 Kč (bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), považuje za odlišné od zjištění soudu prvního stupně, že „účastníci se sice dohodli o odměně 2 000 000 Kč, ovšem odměna byla vázána na to, že žalovaná činností J. F. získá stavební povolení, podle něhož bude moci začít stavět, což se ovšem nestalo“.
Namítá, že odvolací soud zopakoval důkaz výslechem J. F. a některými listinami (bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), „aniž uvedl, k jakým skutečnostem tyto důkazy opakuje“. Její návrhy na opakování důkazu výslechem jí navržených svědků zamítl „jen proto, že je nepovažoval za nutné“ (odvolací soud měl povinnost zopakovat svědecké výpovědi i bez jejího návrhu). 3) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k této otázce žádné rozhodnutí neuvedla) a ustálené judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I.
ÚS
173/13) „tím, že ke zjištění obsahu ústního právního jednání zopakoval výslech jen svědka navrženého žalobkyní, a opakování důkazu výslechem svědků navržených žalovanou jako dalších osob, které se daného jednání účastnily, neprovedl a návrh žalobkyně na opakování tohoto důkazu bez odůvodnění zamítl. Porušil tak i ústavní princip rovnosti zbraní. Podle ní odůvodnění odvolacího soudu (uvedené pod b. 21), že nezopakování výslechu jí navržených svědků nepovažoval za nutné s ohledem na dostatečně zjištěné rozhodné skutečnosti, „nemůže ospravedlnit porušení“ zásady rovnosti zbraní.
Krom toho zmíněné odůvodnění považuje za „zcela neurčité“, neboť není zřejmé, které rozhodné skutečnosti odvolací soud mínil. 4) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2502/2018 a sp. zn. 30 Cdo 1332/2020) a ustálené judikatury Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16) „tím, že učinil právní závěr o založení, existenci a obsahu právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou na základě skutečností, které ani žádná ze stran netvrdila a neprokazovala, tedy na základě nezjištěného skutkového stavu; skutková zjištění odvolacího soudu a jeho uvedený právní závěr jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy“.
Podle ní závěr odvolacího soudu, že částečným plněním dne 22. 4. 2020 částkou 500 000 Kč a dne 14. 8. 2020 částkou 250 000 Kč uznala (ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z.) svůj dluh vůči žalobkyni vyplývající ze sjednané odměny ve výši 2 000 000 Kč plus daň z přidané hodnoty na základě nepojmenované smlouvy nejblíže podobné smlouvě příkazní ve smyslu § 2430 a násl. o. z. uzavřené ústně účastnicemi v průběhu roku 2018, „neodpovídá ani tvrzením stran ani provedeným důkazům. Žádná ze stran nikdy netvrdila ani neprokazovala, že by se strany dohodly v roce 2018 o tom, že zaplatí žalobkyni 2 000 000 Kč. Jednání o této částce probíhalo mezi stranami až na začátku roku 2020, konkrétně v únoru 2020; to potvrzuje znění žaloby, její vyjádření k žalobě ze dne 28.
10. 2021 i výpovědi všech svědků, jak jsou zachyceny v protokolech z jednání před soudem prvního stupně (zmíněných výše)“. Uvedený závěr „je v příkrém rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, jakož i s tvrzením obou stran řízení. Stejně tak neodpovídá provedeným důkazům obecný právní závěr“ odvolacího soudu, že její obrana je účelová, neboť její faktické jednání neodpovídalo jejím obranným tvrzením a výpovědím jejích jednatelů a svědků. „V extrémním rozporu se skutečností a provedenými důkazy je i závěr“, že činnost žalobkyně pro žalovanou vyústila v pravomocné územní rozhodnutí a stavební povolení, které bylo v právní moci ke dni rozhodnutí odvolacího soudu.
5) Odvolací soud „učinil závěr o tom, že ve smyslu § 2054 o. z. částečným plněním uznala dluh vůči žalobkyni ve výši 2 000 000 Kč, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1028/2004), neboť se nevypořádal se skutečnostmi vyvracejícími existenci dluhu, které prokazovala“.
Prosazuje, že „z tvrzení stran i provedených důkazů je zřejmé, že žádná smlouva z roku 2018, která by zakládala její povinnost zaplatit žalobkyni 2 000 000 Kč neexistovala“. O „případné odměně“ J. F, strany jednaly ústně „na začátku roku 2020“ a zmíněnou odměnu měla zaplatit „za podmínky, že jmenovaný získá stavební povolení, na jehož základě bude moci zahájit výstavbu. Jelikož dohodnutá podmínka pro vznik nároku na odměnu splněna nebyla a splněna není, nárok na odměnu nevznikl“.
7. Konečně namítá, že napadený rozsudek je „zatížen“ nepřezkoumatelností a že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
8. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl. Zdůraznila, že i kdyby vzal soud za prokázané, že odměna byla vázána na „možnost začít stavět“, tak tuto možnost již žalovaná má, a to na základě „obživlého“ stavebního povolení (v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
9. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
13. Při zkoumání přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu primárně vychází ze soudem učiněného zjištění, že účastnice se v únoru 2020 dohodly na celkové odměně 2 000 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala žalobkyni uhradit za její činnosti v období let 2018 až 2019. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná následně svůj dluh částečně uznala, je závěrem až druhotným.
14. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých, důvodech – vedle dovoláním kritizovaného závěru, že nelze usuzovat na konkludentní uznání dluhu částečným plněním, též na tom, že se žalovaná k úhradě odměny zavázala na schůzce konané v únoru 2020.
15. Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k vyhovění žalobě, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
16. Jestliže podaným dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že se žalovaná k úhradě odměny zavázala, jenž sám o sobě vede k vyhovění žalobě, nemůže být dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení dovolatelkou zpochybněné otázky, zda následně došlo ke konkludentnímu uznání takto vzniklého dluhu.
17. Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nebyly naplněny.
18. Nad rámec uvedeného - uzavírá-li v dané věci odvolací soud, že částečným plněním dne 22. 4. 2020 částkou 500 000 Kč a dne 14. 8. 2020 částkou 250 000 Kč došlo k uznání dluhu (ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z.), není napadené rozhodnutí v kontradikci s ustálenou judikaturou dovolacího soudu řešící otázku účinků uznání dluhu, které zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání.
19. Podle § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.
20. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že i za účinnosti o. z. se uplatní závěry dovozené starší judikaturou ve vztahu k uznání zbytku dluhu částečným plněním dle § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), z něhož § 2054 odst. 2 o. z. vychází, a podle nichž dojde-li k částečnému plnění na dluh, je třeba se zabývat tím, zda k částečnému plnění došlo za takových okolností, z nichž lze usuzovat na to, že dlužník jeho poskytnutím uznává i zbytek dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod č. 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, či jeho usnesení ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 820/2022). Při takovém hodnocení je pak třeba vycházet z celkového jednání dlužníka, neboť § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníkovi, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. K závěru o tom, že z částečného plnění nelze usuzovat na uznání zbytku dluhu, nemusí vést pouze skutečnost, že dlužník zbytek závazku po částečném plnění výslovně odmítl, postačí také, pokud z celkového jednání dlužníka vyplývá, že nehodlá hradit celý dluh (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, nebo ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018). V usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, Nejvyšší soud (s odkazem na obdobné závěry v jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012), uzavřel, že dlužník zbytek dluhu uzná, plní-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později, nezpochybní celkovou výši dluhu, ani případně nevytkne vady plnění.
21. Ve vztahu k nynější úpravě občanského zákoníku tak Nejvyšší soud ve výše uvedených rozhodnutích uzavřel, že dojde-li k částečnému plnění na dluh, je třeba se zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu a plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2101/2023).
22. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud – přičemž vzal v úvahu i postupnou změnu postoje žalované k uplatněnému nároku (viz výše) –, že žalovaná ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. částečným plněním dne 22. 4. 2020 částkou 500 000 Kč a dne 14. 8. 2020 částkou 250 000 Kč uznala svůj dluh vůči žalobkyni vyplývající ze sjednané odměny ve výši 2 000 000 Kč (plus DPH), od výše uvedené judikatury se neodchýlil.
23. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedený závěr tím, že „žádná smlouva z roku 2018 neexistovala“, jde o námitku skutkového charakteru.
24. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že ve shora citovaném usnesení sp. zn. 23 Cdo 2914/2015 námitky poprvé vznesené žalovaným až po 8 měsících od první platby (a požadavek na vrácení uhrazené částky vznesený až po 11 měsících) a učiněné v reakci na výzvu žalobců k uhrazení zbytku částky dovolací soud shledal účelovými s tím, že je nelze posoudit jako relevantní skutečnost, která by zpochybnila uznání závazku žalovaným.
25. Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, není přiléhavý pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz, neboť v nyní souzené věci nejde o případ, kdy dluh výslovně uznaný dlužníkem vůbec nevznikl.
26. Přípustnost dovolání nezakládá čtvrtá z předestřených otázek, neboť z formulace otázky samotné a z dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatelka jejím prostřednictvím brojí proti způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů, případně svou argumentaci zakládá na vlastním skutkovém rámci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud na základě provedených důkazů uzavřel, že účastnice uzavřely v průběhu roku 2018 nepojmenovanou smlouvu nejblíže podobnou smlouvě příkazní, v níž sjednaly odměnu ve výši 2 000 000 Kč plus DPH (v únoru 2020).
Oproti tomu žalovaná prosazuje, že „z tvrzení stran i provedených důkazů je zřejmé, že žádná smlouva z roku 2018, která by zakládala její povinnost zaplatit žalobkyni 2 000 000 Kč neexistovala“. Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV.
ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že účastnice ústně uzavřely v průběhu roku 2018 nepojmenovanou smlouvu podobnou smlouvě příkazní, v níž sjednaly odměnu ve výši 2 000 000 Kč plus DPH (v únoru 2020); není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zde je vhodné poznamenat, že ohledně uzavření smlouvy odvolací soud vycházel i ze zjištění soudu prvního stupně, že poté, co rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby ze dne 15.
8. 2017, o stavebním povolení bytového domu Závěrka, bylo napadeno několika odvoláními dalších účastníků správního řízení (sousedů), se žalobkyně a žalovaná v roce 2018 ústně dohodly na tom, že pracovník žalobkyně J. F. bude pro žalovanou vykonávat odborné činnosti související se získáním stavebního povolení; za technickou pomoc žalobkyně vyfakturovala žalované dne 11. 10. 2018 částku 185 130 Kč, kterou žalovaná zaplatila (uvedený daňový doklad též uvedla v odpovědi Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 9.
7. 2020). Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
27. Prostřednictvím otázek (první až třetí) a výtkami, že neopakoval výslech svědků a jednatelů žalované, přičemž měl povinnost výslech svědků a jednatelů zopakovat, že nedostatečně odůvodnil, proč věc posoudil jinak než soud prvního stupně, a že rozsudek odvolacího soudu je stižen nepřezkoumatelností, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
28. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti odůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.); nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Odvolací soud ve svém rozsudku jasně vysvětlil, z jakých důvodů dovolatelkou navrhované důkazy (zopakování výslechu jí navržených svědků a jejích jednatelů) neprováděl – neboť pro věc rozhodné skutečnosti měl za dostatečně zjištěné a zopakovaní dotyčných důkazů by bylo nadbytečné.
Zde je vhodné poznamenat (k námitce, že není zřejmé, které rozhodné skutečnosti odvolací soud mínil), že pro věc rozhodné skutečnosti jsou uvedeny (následují) za bodem 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v němž je to výslovně uvedeno).
29. Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí, uvádí-li dovolatelka, že dovolání podává proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
30. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu