23 Cdo 2101/2023-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně TOMASY s. r. o., IČO 24285731, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Rymaně 1344, zastoupené JUDr. Jiřím Tvrdkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Semická 3292/6, proti žalované DAVID SERVIS spol. s r. o., IČO 62525000, se sídlem v Českých Budějovicích, Čechova 1622, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 339/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2023, č. j. 19 Co 3/2023-370, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 25 C 339/2021-324, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 1. 2021 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a dále v roční výši odpovídající výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého dalšího kalendářního pololetí za každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 292 775,23 Kč (výrok II) a České republice – Okresnímu soudu v Českých Budějovicích ve výši 8 176 Kč (výrok III).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 19 Co 3/2023-370, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 45 738 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala z titulu nedoplatku části ceny díla (osmého, posledního, měsíčního fakturačního celku) vyfakturované fakturou č. 18/2020 ze dne 15. 6. 2020 znějící na částku 2 058 787 Kč dle smlouvy o dílo ze dne 3. 10. 2019, na kterou dosud žalovaná zaplatila částku 1 058 787 Kč, což žalobkyně považovala za uznání zbytku dluhu. Dílo bylo dle žalobkyně dokončeno na konci srpna 2020 a žalobkyně se jej pokusila žalované předat, písemný předávací protokol však uzavřen nebyl. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že dílo nebylo provedeno řádně a ve sjednaném termínu, faktura č. 18/2020 byla vystavena předčasně, a to před plným realizováním všech fakturovaných činností, dílo jako celek nebylo nikdy dokončeno ani předáno žalované. Rovněž nedošlo částečným plněním na fakturu č. 18/2020 k uznání zbytku dluhu, neboť žalovaná částečně plnila, aby udržela práci na díle v chodu a neohrozila termín dokončení.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu.
5. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
6. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost a částečně i pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
7. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I, kterou byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a do výroku II není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, jež jsou, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na http://www.nsoud.cz).
8. Ve vztahu k dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
9. V úvodu dovolání žalobkyně uvedla, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, když má být dovolacím soudem posouzena jinak“. V této souvislosti však žalobkyně explicitně neuvedla žádnou konkrétní právní otázku, která by měla být dovolacím soudem zodpovězena, a rovněž řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. s tím, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což je přístup, který byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb. (jež je, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nepřípustné je rovněž, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 16). V této části je tedy podané dovolání vadné.
10. Obdobná situace je i ohledně části III dovolání v níž žalobkyně uvedla, že soudy obou stupňů posoudily věc nesprávně, neboť „nepřihlédly k aktuální judikatuře týkající se smlouvy o dílo z hlediska předání a převzetí díla, uznání části závazku a nesprávně dovodily, že žalobkyně nemá nárok na úhradu dle smlouvy o dílo smluvené odměny s tím, že velmi důležitou okolností celé případu, který dosud nebyl judikatorně řešen, je skutečnost, že na práce, které žalobkyně pro žalovanou prokazatelně vykonala a které jsou předmětem žaloby, bylo navázáno dalšími pracemi (fasáda, výplně, okna), stavba domu dále pokračuje“. Dále zde žalobkyně namítala, že žalovaná „zcela úmyslně nepodepsala předávací protokol dle smlouvy o dílo, resp. kladla si pro žalobkyni nesplnitelné podmínky“ a dovodila, že by tudíž mělo být postupováno analogicky dle § 2613 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo „o. z.“), a měla jí být přiznána cena díla snížená o to, co neprovedením části díla ušetřila. Ve vztahu k těmto námitkám totiž žalobkyně (kromě níže uvedené otázky) v souladu s výše uvedenou judikaturou řádně nevymezila předpoklady přípustnosti, neboť nijak nekonkretizovala (ať již specifikováním konkrétní spisovou značkou rozhodnutí či slovním popisem závěrů přijatých v rozhodovací praxi dovolacího soudu), od jaké judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení výše uvedených otázek odchýlit. I v této části je tudíž dovolání vadné.
11. Z výše uvedeného je však zřejmé, že žalobkyně v dovolání vymezila dle ní dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku, zda lze ve vztahu k posouzení otázky předání díla a s tím související otázky vzniku nároku na zaplacení ceny díla při jeho nepředání ve smlouvě sjednaným způsobem zohlednit faktické provedení prací, na něž bylo následně navázáno dalšími pracemi s tím, že stavba pokračuje. Tato otázka však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
12. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
13. V posuzované věci založil odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) svůj úsudek o tom, že žalobkyni dosud nevznikl nárok na zaplacení ceny díla na dvou samostatných právních závěrech, a to že dílo (1) nebylo dokončeno a (2) rovněž nebylo předáno ve smlouvě sjednaným způsobem. Ve vztahu k (ne)dokončení díla však žalobkyně nevymezila žádnou právní otázku, jíž by měl Nejvyšší soud v dovolání řešit, a neuvedla ani žádné předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. V tomto směru je tedy dovolání prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou žalobkyně se závěry odvolacího soudu a je tudíž vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Za situace, kdy jeden z těchto právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby o zaplacení zbytku ceny díla (nedokončení díla), nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani výše uvedená dovolatelkou předložená otázka zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, jenž vedl k zamítnutí žaloby (nepředání díla způsobem sjednaným ve smlouvě). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
14. Namítala-li žalobkyně v dovolání, že „žalovaná zcela úmyslně nepodepsala předávací protokol dle smlouvy o dílo, resp. kladla si pro žalobkyni nesplnitelné podmínky jako započítání rozpočtové rezervy ve výši 500 000 Kč, která nebyla nijak smluvně upravena, nebo uměle vytvořený nárok na odpočet pohledových betonů“ nebo, že „zahájila předávací řízení“, tak zcela opomíjí, že tvrzením žalobkyně o tom, že předání díla iniciovala, ale protokolárnímu předání zabránil nedostatek součinnosti na straně žalované, soudy obou stupňů po komplexním zhodnocení provedeného dokazování neuvěřily a skutkově uzavřely, že žalovaná žalobkyni v dokončení díla a odstranění nedostatků nijak nebránila, k zahájení předávání díla vůbec nedošlo a byla to žalobkyně, která od odstranění nedodělků upustila, a to z důvodu neuhrazení poslední faktury v plném rozsahu (viz odstavec 35 až 43 a 65 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 14 a 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně tedy v tomto směru navíc konstruuje svou námitku nesprávnosti právního posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tato námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť v tomto směru jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
15. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka posouzení uznání zbytku dluhu částečným plněním, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu (a to od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3740/2018, a ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 525/2006, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněného pod č. 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že částečnou úhradu faktury č. 18/2020 žalovanou nelze považovat za uznání zbytku dluhu, poněvadž z jednání žalované před touto částečnou úhradou (žádost o připravení dodatku ke smlouvě a předávacího protokolu základní stavby rodinného domu s uvedením specifikovaných nedostatků jako začištění veškerých betonových ploch, přebroušení nálitků, očištění rezavých míst, oprava atik pro střešní okna, oprava zdiva) ani z následné SMS komunikace účastníků nelze takový závěr (o záměru žalované částečným plněním zbytek dluhu uznat) učinit.
I v tomto případě totiž dospěl Nejvyšší soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod č. 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, či usnesení ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 820/2022) k závěru, že i za účinnosti nového občanského zákoníku se uplatní závěry dovozené starší judikaturou ve vztahu k uznání zbytku dluhu částečným plněním dle § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále je „obch. zák.“), z něhož § 2054 odst. 2 o.
z. vychází, a podle nichž dojde-li k částečnému plnění na dluh, je třeba se zabývat tím, zda k částečnému plnění došlo za takových okolností, z nichž lze usuzovat na to, že dlužník jeho poskytnutím uznává i zbytek dluhu. Při takovém hodnocení je pak třeba vycházet z celkového jednání dlužníka, neboť § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníkovi, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. K závěru o tom, že z částečného plnění nelze usuzovat na uznání zbytku dluhu, nemusí vést pouze skutečnost, že dlužník zbytek závazku po částečném plnění výslovně odmítl, postačí také, pokud z celkového jednání dlužníka vyplývá, že nehodlá hradit celý dluh (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, nebo ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018). V usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, Nejvyššího soud s odkazem na obdobné závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012, dospěl k závěru, že dlužník zbytek dluhu uzná, plní-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později, nezpochybní celkovou výši dluhu, ani případně nevytkne vady plnění.
Ze závěrů této judikatury pak vychází i žalobkyní zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3740/2018.
Ve vztahu k novému občanskému zákoníku tedy Nejvyšší soud ve výše uvedených rozhodnutích uzavřel, že dojde-li k částečné plnění na dluh, je třeba se zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu a plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky. Těmito závěry se odvolací soud (a před ním soud prvního stupně, na jehož podrobné závěry odvolací soud odkázal) řídil a po podrobném vyhodnocení provedeného dokazování (viz odstavec 17 až 22 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 15 rozsudku odvolacího soudu) uzavřel, že částečné úhrady na fakturu č. 18/2020 uznání zbytku dluhu, který jí byl fakturován, nepředstavují; od výše uvedené judikatury se tudíž neodchýlil.
16. Argumentovala-li žalobkyně v této souvislosti i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 525/2006, nelze jeho závěry na danou věc aplikovat, neboť v tomto rozhodnutí byly řešeny zcela odlišné právní otázky (určení, zda je při bezhotovostním převodu s uvedením čísla faktury plněno na jistinu fakturou vyúčtovanou nebo na její příslušenství, a platnost ujednání o smluvní pokutě).
17. Namítala-li žalobkyně dále, že jí předložený harmonogram prací s uvedením fakturačních celků, dle kterého fakturovala, součástí smlouvy byl, sporná faktura tedy byla vystavena v souladu se smlouvou a dohodami za osmý fakturační celek, tak tento závěr ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne, neboť odvolací soud (zcela ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že tento harmonogram prací součástí smlouvy nebyl, žalobkyně tudíž nebyla oprávněna fakturovat po fakturačních celcích (viz odstavec 11 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 14 rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru tedy opět jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, které nemohou přípustnost dovolání založit, jak je rozebráno výše.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu