23 Cdo 2441/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v
právní věci žalobce A. V., zastoupeného JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou, se
sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalovanému M. L., zastoupenému JUDr.
Richardem Tománkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, o zaplacení
částky 822.345,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 17 Cm 114/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 27. března 2012, č. j. 7 Cmo 344/2011-154, takto:
I. Řízení o "dovolání" proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.
dubna 2011, č. j. 17 Cm 114/2009-83, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která
považoval za správná, že účastníci uzavřeli dne 28. srpna 2008 smlouvu o dílo,
jejímž předmětem byl závazek žalobce pro žalovaného provést v období od 1. září
2008 do 20. prosince 2008 vnitřní omítky a fasádu na akci B. d. J. v množství –
vnitřní omítky cca 5.500 m2, fasáda cca 2.500 m2. Žalobce provedené práce
vyúčtoval fakturou (ke stavu díla do 30. října 2008), k níž byl doložen soupis
provedených prací. Vyúčtoval celkem částku 2,332.346,- Kč. Na předmětnou
fakturu žalovaný opakovaně plnil, a to ve dnech 23., 29. listopadu, 30.
prosince 2008 a v lednu 2009, kdy celkem zaplatil částku 1,150.000,- Kč. Uvedl,
že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný před tím, než započal s plněním či
později, zpochybnil fakturovanou cenu díla či provedené práce uvedené v
přiloženém soupisu, případně vytkl vady provedených prací. Jestliže žalovaný v
řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že k vytčení vad došlo ústně u
jednání dne 9. ledna 2009 a že od smlouvy odstoupil, pak jeho tvrzení prokázáno
nebylo. Stejně tak žalovaný neprokázal, že žalobci doručil dopis z 12. ledna
2009, kterým měly být vytknuty vady provedených prací. Uzavřel, že za situace,
kdy žalovaný na cenu žalobcem provedených prací částečně plnil a nevznesl
přitom námitky ohledně neprovedení či nepředání díla, kvality či ceny
provedených prací, došlo k uznání závazku částečným plněním ve smyslu
ustanovení § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Částečnou úhradou je za dané
situace nastolena právní domněnka existence předmětného závazku žalovaného k
žalobci, a to v plném rozsahu dle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. ve
spojení s ustanovením § 323 odst. 2 obch. zák.
Odvolací soud připomněl, že důsledkem uznání závazku je přesun důkazní
povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby
prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Splnění
důkazního břemene žalovaným přitom však nelze spatřovat v tvrzení žalovaného,
že dílo nebylo řádně předáno, že dílo bylo vadné a že od smlouvy odstoupil.
Kladné řešení otázky, zda žalovaný unesl důkazní břemeno, či nikoli, nemůže být
založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná
domněnka.
Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný
své důkazní břemeno o neexistenci závazku k doplatku ceny díla neunesl.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, výslovně
v plném rozsahu, dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném
právním posouzení věci. Součástí dovolání byl návrh na odklad vykonatelnosti
napadených rozhodnutí. Napadená rozhodnutí mají dle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť
soudy špatně právně posoudily obranu dovolatele proti přenesení důkazního
břemene z žalobce na žalovaného v důsledku konkludentního uznání závazku dle
ustanovení§ 407 odst. 3 obch. zák. Dovolatel namítá, že předmětné dílo mělo vady, žalobce (zhotovitel) tedy
nesplnil svoji povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním, žalobci
tedy nárok na zaplacení díla vůbec nevznikl. Chybí tak jedna z podmínek pro
aplikaci ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., a to existence závazku. Tím, že
žalovaný platil dobrovolně na fakturu v okamžiku, kdy žalobce vůbec neměl nárok
na zaplacení ceny díla, nemohlo dojít k uznání závazku a nemohla ani nastoupit
vyvratitelná právní domněnka uznání zbytku dluhu, neboť dluh v té době
neexistoval a nebylo co uznávat. Nedošlo-li ke konkludentnímu uznání závazku,
nemohlo ani dojít k přenesení důkazního břemene na žalovaného. Správně měl dle
mínění dovolatele nést v řízení důkazní břemeno žalobce. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012) se podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označené
rozsudky soudů obou stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým
lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
(§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nelze jím úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního
stupně. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání takového "dovolání". Funkční nepříslušnost Nejvyššího soudu k
projednání "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou
trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod pořadovým číslem 112).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním proti rozsudku soudu odvolacího. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Žalobce ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu, tudíž i výrok pod bodem II., jímž mu byla uložena povinnost zaplatit
žalované náklady odvolacího řízení. Dovolání proti výroku o nákladech řízení
není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu
srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
případně jejichž řešení zpochybnil. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov.
shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130). Námitka žalovaného, že dílčím plněním nemohl uznat dluh, který vůbec nevznikl,
že jeho dobrovolné plnění nemohlo způsobit účinky konkludentního uznání závazku
ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným nečiní. Vyšly-li oba soudy ze skutkových zjištění (kterým je dovolací soud v této věci
vázán), že žalovaný částečně plnil svůj závazek vůči žalobci a že žalovaný před
tím, než započal s plněním či později, nezpochybnil fakturovanou cenu díla či
provedené práce uvedené v přiloženém soupisu, ani případně nevytkl vady
provedených prací, pak závěr odvolacího soudu, že žalovaný ve smyslu § 407
odst. 3 obch. zák. uznal zbytek předmětného závazku, je v souladu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2006, sp. zn. 32 Odo 1115/2004, nebo ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 23
Cdo 1572/2012). Stejně tak námitka dovolatele, že nedošlo k přesunu důkazního břemene na
žalovaného, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127,
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, jestliže uznání dluhu založilo
vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání
trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku,
spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). V
rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, pak Nejvyšší soud
doplnil, že „pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno
či nikoli, však nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž
existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své
podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky“. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle výsledku dovolacího řízení
tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť procesně
neúspěšnému žalovanému náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobci
žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D. předseda senátu