32 Cdo 2402/2018-550
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně
LUKO - trávníky s. r. o., se sídlem v Dýšině, Květinová 321, identifikační
číslo osoby 26391538, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v
Praze, Jankovcova 1518/2, proti žalované VYSSPA Sports Technology s. r. o., se
sídlem v Plzni, Skladová 2438/6, identifikační číslo osoby 27967638, zastoupené
Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, o zaplacení
částky 414 413,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod
sp. zn. 36 C 359/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 31. 1. 2018, č. j. 25 Co 298/2017-508, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2018, č. j. 25 Co 298/2017-508 a
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 C
359/2015-437, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení neuhrazené části ceny díla
ve výši 414 413,44 Kč s tvrzením, že na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi
účastnicemi, uplatnila nárok na zaplacení ceny díla postupně třemi fakturami
splatnými 30. 11. 2011, 25. 5. 2012 a 21. 10. 2012 znějícími na částky 437 620
Kč, 646 927,44 Kč a 461 486 Kč. Žalovaná zaplatila dílčí platbou ve výši 437
620 Kč částku požadovanou první fakturou, další dvě její platby ve výši 394 000
Kč a 300 000 Kč byly započteny na úhradu částky požadované druhou fakturou a na
částečnou úhradu faktury třetí, z níž zůstala neuhrazena právě částka
požadovaná v řízení. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 C 359/2015-437,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 414 413,44 Kč s tam specifikovaným
úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů
řízení žalobkyni ve výši 299 330 Kč (výrok II.). K odvolání žalované Krajský
soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů
odvolacího řízení žalobkyni ve výši 26 932 Kč (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o
dílo mezi účastnicemi dne 7. 10. 2011, v níž byla sjednána cena díla ve výši 1
504 307 Kč bez DPH (včetně DPH 1 805 168 Kč) a jejímž předmětem bylo provedení
zemních prací žalobkyní na díle „Sportovní areál XY“, které jako generální
zhotovitelka prováděla žalovaná pro investora (společnost 21, a. s.). Přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná uznala
– ve smyslu § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“) –
povinnost k zaplacení třetí faktury vystavené žalobkyní provedením platby ve
výši 300 000 Kč, neboť mezi účastníky neexistoval jiný závazkový vztah, v době
platby byly žalované známy veškeré okolnosti posuzované věci, přesto se při
plnění nedovolávala žádné z námitek, a po provedení platby dala pokyn k
započtení části plnění na tuto fakturu. Podle odvolacího soudu žalovaná, kterou
v důsledku uznání tížilo břemeno důkazní, v řízení nevyvrátila existenci dluhu. Odvolací soud též považoval za správný závěr soudu prvního stupně o dokončení a
předání díla, neboť dne 8. 6. 2012 žalovaná a investor provedli hutnící
zkoušky, žalovaná poté pokračovala v provádění díla pro investora, resp. navázala svou činností na práce provedené žalobkyní, aniž by zpochybňovala
jejich kvantitu či kvalitu. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil z článku
VII smlouvy, v němž byl sjednán postup předání díla, že tam ujednaný sepis
protokolu o odevzdání a převzetí díla nebyl hmotněprávní podmínkou předání a
převzetí díla. Z ujednání smlouvy podle něj nevyplývalo, že pouze sepisem
protokolu se dílo považuje za provedené ve smyslu vzniku nároku na zaplacení
ceny díla, účelem sepisu protokolu bylo jen zajištění dokladu o předání a
převzetí, zejména pro účely případných reklamačních řízení.
Za situace, kdy bylo dílo dokončeno (předáno investorovi) a došlo k uznání
povinnosti k zaplacení, aniž byla vyvrácena existence dluhu, odvolací soud
nepovažoval za významnou námitku žalované, že nebyl dodržen způsob, jakým měla
být podle smlouvy cena díla účtována, neboť třetí faktura nebyla vystavena na
základě soupisu skutečně provedených prací potvrzených žalovanou. Odvolací soud
nepřihlédl k tvrzení žalované o vadách díla, o právu neplatit – podle čl. IX
odst. 4 smlouvy – cenu díla změněného (zhotoveného jiným způsobem při použití
jiných obrubníků) a k uplatněnému nároku na slevu z ceny díla ve výši 349 921
Kč (započtenému žalovanou vůči nároku žalobkyně) též z důvodu, že tato tvrzení
byla uplatněna až po koncentraci řízení, byť žalované nic nebránilo v tom, aby
tvrzení o vadnosti či změně díla uplatnila dříve, a nejednalo se o skutečnosti,
které žalovaná nemohla bez své viny včas uvést. Odvolací soud dále posoudil jako nedůvodnou námitku započtení smluvní pokuty
požadované žalovanou ve výši 0,5 % denně z ceny díla za dobu od 11. 11. 2011 do
4. 6. 2012 (celkem 1 859 323,04 Kč). Ujednání o smluvní pokutě „v minimální
výši 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení sjednaného termínu řádného a
bezvadného ukončení a předání plnění veřejné zakázky“ měl za neurčité ve smyslu
§ 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), neboť z něj nebyla
zjistitelná konkrétní výše smluvní pokuty ke dni porušení smluvní povinnosti. Podle odvolacího soudu nebyla důvodná ani námitka započtení tvrzeného nároku
žalované na náhradu škody ve výši 650 000 Kč, která jí měla vzniknout tím, že
žalobkyně porušila svou povinnost provést dílo včas a že v důsledku prodlení
byla žalovaná nucena investorovi poskytnout slevu z ceny díla v této výši
(snížit cenu díla) v dodatku č. 1 a 2 smlouvy o dílo uzavřené mezi ní a
investorem, neboť jí hrozila smluvní pokuta. Uzavřel, že taková škoda
nevznikla, neboť nedošlo k úhradě smluvní pokuty investorovi, tedy k úbytku
majetku žalované, a žalovaná neprokázala ani důvod snížení ceny díla, který
uváděla. Současně neshledal příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti
žalobkyní a vznikem škody v situaci, kdy měla podle tvrzení žalované hrozit
smluvní pokuta ve výši 168 625 Kč a sleva byla poskytnuta ve výši 650 000 Kč. Měl za podstatné, že k poskytnutí slevy došlo na základě smluvního vztahu mezi
žalovanou a investorem uzavřením dodatku č. 1 a 2, kterým byla změněna původní
cena díla ve vztahu mezi nimi, a že konsens svobodné vůle žalované a investora
neovlivnitelný žalobkyní je skutečností, pro kterou nelze příčinnou souvislost
shledat. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná rozsáhlé
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešených. Odvolací soud podle ní věc
nesprávně právně posoudil. Navrhuje změnu napadeného rozsudku a zamítnutí
žaloby, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka předně spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení
její platby ve výši 300 000 Kč jako uznání povinnosti k zaplacení třetí faktury
(č. 2012119). Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010,
a usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, jež jsou veřejnosti
dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na
http://www.nsoud.cz), podle které bylo nutno přihlédnout i k jednání jednatele
dovolatelky a okolnostem předcházejícím úhradě částky 300 000 Kč, z nichž
muselo být žalobkyni jasné, že dovolatelka nehodlá uhradit celkovou cenu díla. Soudy nižších stupňů podle ní pominuly rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a odkazuje přitom na
konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, s tím, že se odvolací
soud „při řešení otázky procesního a hmotného práva“ od těchto rozhodnutí
odchýlil. Současně tvrdí, že je řízení zatíženo vadou a že se odvolací soud
odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo
3410/2009, neboť ji po té, co podle něj mělo dojít v důsledku uznání k přesunu
důkazního břemene, nepoučil podle § 118a o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení
a navrhnout důkazy k prokázání skutečnosti, že závazek k zaplacení nevznikl
nebo zanikl. Za nesprávný považuje také závěr odvolacího soudu, podle kterého je dán nárok
žalobkyně na zaplacení ceny díla, pokud bylo dokončeno (předáno investorovi
dovolatelkou) bez ohledu na to, že způsob, jakým měla být cena díla účtována,
dodržen nebyl. Odvolací soud se podle ní odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32
Odo 980/2005, ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002), neboť ke splnění
povinnosti zhotovitele provést dílo nemohlo dojít konkludentně tím, že dílo
převzal další objednatel, pokud nebylo provedeno způsobem a postupem sjednaným
účastníky, a v článku X odst. 1 smlouvy o dílo bylo jako podmínka úhrady ceny
díla (její části) sjednáno vystavení faktury na základě soupisu skutečně
provedených prací potvrzeného oprávněnými zástupci stran, přičemž podle § 548
odst. 1 obch. zák. určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti
objednatele k úhradě ceny díla závisí v prvé řadě na obsahu smlouvy. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého sepis
protokolu o odevzdání a převzetí díla nebyl hmotněprávní podmínkou předání a
převzetí díla.
Podle ní dosud k řádnému předání díla nedošlo, neboť byl smluvně
sjednán postup vyžadující protokolární předání a převzetí díla, jímž se strany
odchýlily od dispozitivního ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák., a tento postup
nebyl dodržen (splnění podmínek pro zahájení a konání přejímacího řízení,
předání dokladů, písemný předávací protokol obsahující termín, ke kterému je
dílo předáváno a přejímáno, od nějž se též měla počítat záruční doba). Cituje
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, ze dne
29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, a ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo
2592/2008, a má za to, že se od nich při řešení této otázky odvolací soud
odchýlil. Odvolacímu soudu dovolatelka též vytýká, že se odchýlil od rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5072/2014, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, neboť se nevypořádal při posouzení účinků koncentrace
řízení s tím, že dovolatelka na základě tvrzených vad uplatnila v průběhu
řízení právo na slevu z ceny díla ve výši 349 921 Kč a že provedla jednostranný
zápočet této pohledávky proti pohledávce žalobkyně, který je novou skutečností,
na kterou se vztahuje výjimka z koncentrace řízení. Současně tvrdí, že o
rozsahu vad se dozvěděla až z výpovědi jednatele žalobkyně v řízení a že vedle
práva z vad uplatnila v řízení své smluvní právo odmítnout při změně díla
úhradu některých prací a dodávek (dodání jiných obrubníků, odlišné provedení
drenáží). Předkládá k řešení otázku „zda se v případě aktu uplatnění práva
neuhradit práce provedené v rozporu se smlouvou o dílo dle čl. IX odst. 4
smlouvy o dílo dovolatelem jedná o novou skutečnost, kterou bylo možné po
soudem tvrzené koncentraci řízení uplatnit“ [dále jako otázka 1)], jež podle ní
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Má za to, že též
soud prvního stupně se odchýlil od jí citované judikatury Nejvyššího soudu,
pokud považoval uplatnění vad za opožděné podle § 562 odst. 2 písm. b) obch. zák. Dovolatelka polemizuje i se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o
smluvní pokutě „v minimální výši 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení“ pro
neurčitost. Argumentuje tím, že jde o určité ujednání, neboť v této minimální
výši mohla dovolatelka smluvní pokutu nepochybně bez dalšího požadovat, bylo
její věcí, zda se bude případně domáhat zaplacení její vyšší procentní sazby, a
pokud by ji uplatnila v nepřiměřené výši, byl soud oprávněn tuto snížit. Podle
ní se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002,
sp. zn. 29 Odo 426/2001, podle kterého je dostatečně určité ujednání o smluvní
pokutě „do výše 0,5 % denně“, případně tuto otázku považuje za dosud neřešenou
v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud by Nejvyšší soud uzavřel, že se na
ni citované rozhodnutí nevztahuje. Podle dovolatelky nejsou správné ani závěry odvolacího soudu o neprokázání
vzniku skutečné škody. Má za to, že došlo k její majetkové újmě a vzniku škody
již účinností dodatků ke smlouvě o dílo uzavřené mezi ní a investorem, kterými
byla snížena cena díla.
Napadené rozhodnutí podle ní závisí na řešení otázky,
jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena: „kdy vnikla
škoda poskytnutím slevy dodatky ke smlouvě a vyúčtováním snížené ceny“ [dále
jako otázka 2)]. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neprokázání
důvodu snížení ceny díla v dodatcích smlouvy a tvrdí, že úhrada smluvní pokuty,
kterou by v případě prodlení musela zaplatit investorovi, byla v dodatcích
smlouvy s investorem dohodnuta formou poskytnutí slevy z ceny díla. Argumentuje
též tím, že pokud se dohodla s investorem, že namísto nákladů, které by musela
vynaložit v částce 297 861 Kč na výměnu žalobkyní chybně dodaných obrubníků,
poskytne slevu v této výši, je poskytnutá sleva skutečnou škodou, tj. hodnotou,
o kterou se zmenšil její majetek (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1503/2008). Namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil i otázku příčinné souvislosti. Je přesvědčena, že mezi porušením
povinnosti žalobkyně a vzniklou škodou je příčinná souvislost, která nemůže být
vyloučena tím, že je škoda představována slevou, poskytnutou dodatkem ke
smlouvě. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soudu, poukazuje na rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a
současně pokládá otázku „zda je poskytnutí slevy dodatkem ke smlouvě, resp. konsens svobodné vůle zhotovitele a objednatele neovlivnitelný subdodavatelem
okolností způsobilou vyloučit vztah příčinné souvislosti mezi škodou a
porušením smluvní povinnosti subdodavatele“ [dále jako otázka 3)], která podle
ní „nebyla v rozhodování odvolacího (správně dovolacího) soudu dosud vyřešena“.
S odkazem na další konkrétně citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatelka
opakovaně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro absenci řádného
odůvodnění a tvrdí, že se odvolací soud při odůvodnění rozhodnutí odchýlil od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu také vytýká, že se
nevypořádal s mnohými jejími námitkami uplatněnými v odvolání, které popisuje,
a současně sama hodnotí provedené důkazy. S odkazem na judikaturu dovolacího
soudu argumentuje též nesprávností závěru odvolacího soudu o prolomení
koncentrace řízení ve vztahu ke dvěma důkazům navrženým žalobkyní a domnívá se,
že prolomením koncentrace řízení pouze ve vztahu k žalobkyni došlo k porušení
jejího práva na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout pro nesplnění zákonem stanovených
požadavků na vymezení jeho přípustnosti, případně jej zamítnout pro
nedůvodnost. Napadený rozsudek považuje za věcně správný a dovolací argumentaci
za nedůvodnou. Má za to, že zčásti je spíše polemikou se skutkovými závěry
soudů nižších stupňů, případně vychází ze skutkových tvrzení dovolatelky, která
v řízení nebyla prokázána. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen
„o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované
věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka při vymezení přípustnosti dovolání výslovně formuluje tři výše
citované otázky, které považuje za dosud neřešené v rozhodovací praxi
dovolacího soudu. Z obsahu její dovolací argumentace však jsou patrné i další
otázky (byť výslovně neformulované), u kterých má dovolatelka za to, že se při
jejich řešení odvolací soud odchýlil od konkrétně citované ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (poslední z nich případně považuje za dosud neřešenou):
4) Zda lze usuzovat, že provedením platby ve výši 300 000 Kč dovolatelka uznala
povinnost k zaplacení faktury č. 201219, pokud soud nevycházel z jejího jednání
před platbou. 5) Zda vzniká nárok na cenu díla jeho dokončením (předáním díla investorovi)
bez ohledu na to, že sjednaný způsob, jakým měla být cena díla účtována,
dodržen nebyl. 6) Zda bylo dílo předáno, pokud nebyl dodržen způsob předání sjednaný smlouvou. 7) Zda lze přihlédnout k uplatnění nároku dovolatelky na zaplacení slevy z ceny
díla po koncentraci řízení, pokud byla vznesena námitka jeho započtení vůči
žalobou požadované částce. 8) Zda lze považovat ujednání smluvní pokuty „v minimální výši 0,5 % z ceny
díla za každý den prodlení“ za neplatné pro neurčitost. Z dalšího obsahu dovolání, v němž dovolatelka polemizuje se správností
skutkových závěrů odvolacího soudu a poukazuje na údajné vady řízení
(nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nedostatečné poučení, nepřihlédnutí k námitkám,
chybné prolomení koncentrace ve vztahu k některým důkazům žalobkyně), není
patrná žádná odvolacím soudem řešená otázka, která by splňovala předpoklady
vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Námitka případných vad řízení a pouhé
odkazy na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, od kterých se
měl podle dovolatelky odvolací soud odchýlit, bez vymezení konkrétní otázky
řešené odvolacím soudem, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, i kdyby
se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1247/2015 a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
K argumentaci dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s některými jejími
námitkami, lze pro úplnost uvést, že podle ustálené judikatury je soud povinen
uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako
příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se
může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno
pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že se soud
prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud
posoudil uplatnění vad jako opožděné podle § 562 odst. 2 písm. b) obch. zák.,
neboť § 237 o. s. ř. neupravuje předpoklad přípustnosti dovolání založený na
rozporu právní otázky řešené soudem prvního stupně (nikoliv odvolacím soudem) s
judikaturou Nejvyššího soudu. Otázky 1), 2), 3) a 7) přípustnost dovolání také nezakládají. Dovolatelka při
formulaci otázek 1) a 7) tvrdí, že se o rozsahu vadnosti plnění dozvěděla až z
průběhu dokazování. Odvolací soud však závěr o nepřípustnosti těchto námitek
žalované z důvodu koncentrace řízení založil na zjištění, že existence vad
plnění (změna díla) byla dovolatelce známa již před koncentrací řízení. Ostatně
sama dovolatelka v průběhu řízení uváděla, že dodávka jiných obrubníků jí byla
známa již v době, kdy s investorem sjednávala dodatky smlouvy o dílo. Dovolatelka tedy formuluje tyto otázky na základě vlastního skutkového stavu
odlišného od zjištění odvolacího soudu. Při uplatnění otázek 2) a 3) pak
dovolatelka vychází z tvrzení, že sleva z ceny díla mezi ní a investorem byla
poskytnuta jako forma úhrady smluvní pokuty a že důvodem sjednání slevy bylo
porušení smluvních povinností žalobkyní. Taková skutková zjištění však odvolací
soud neučinil a naopak uzavřel, že dovolatelka neprokázala, že důvodem snížení
ceny díla mezi ní a investorem byla hrozící smluvní pokuta a to i s
přihlédnutím k výraznému rozdílu částek hrozící smluvní pokuty a poskytnuté
slevy. Byť tedy dovolatelka deklaruje nesprávnost právního posouzení věci,
fakticky zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o důvodech uzavření
dodatků smlouvy o dílo uzavřené mezi ní a investorem. Přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. přitom nemohou založit právní otázky, které jsou založeny
na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových
závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Správnost skutkového
stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení v
žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1
o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod;
tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn.
29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázek 4), 5) a 6), při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a pro otázku 8), která dosud nebyla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu řešena. Podle § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto
plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník
uznává i zbytek závazku. Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že při hodnocení toho, zda lze
usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z
celkového jednání dlužníka. Nelze uzavřít, že došlo k celkovému uznání zbytku
dluhu, když dlužník při částečném plnění výslovně nesdělí, že neuznává zbytek
dluhu, pokud z jeho celkového jednání již před částečným plněním bylo možno
usuzovat, že dluh neuznává a nemá v úmyslu platit celou dlužnou částku. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, aby vyjádřil nesouhlas s
výší celkové pohledávky, ani kdy tak má učinit. Dlužník není povinen sdělovat
věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit,
jestliže dal již předtím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností
předcházejících hrazení dluhu a z jednání dlužníka muselo být věřiteli jasné,
že dlužník nehodlá celkový dluh uhradit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo
2914/2015). Odvolací soud vycházel při závěru, že platbou dovolatelky ve výši 300 000 Kč
došlo k uznání nároku na zaplacení zbylé části ceny díla, jak byla účtována
žalobkyní třetí fakturou, pouze z chování dovolatelky při tomto plnění (nedala
najevo, že ve zbývajícím rozsahu fakturou uplatňovanou částku zpochybňuje) a z
jejího následného jednání (dala pokyn k započtení části tohoto plnění na
uvedenou fakturu). Nezabýval se však jejím jednáním před poskytnutím této
platby, byť ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně,
jejichž správnost nebyla v průběhu odvolacího řízení zpochybněna, vyplývalo, že
v období před touto platbou mezi účastníky probíhala komunikace, v níž
dovolatelka dopisy ze dne 29. 11. 2012, 18. 2. 2013 a 14. 7. 2013 uplatňovala
své námitky vůči požadavku žalobkyně na zaplacení ceny díla vyúčtovaného
fakturami, vrátila pro neoprávněnost třetí fakturu žalobkyni, domáhala se
doložení soupisu skutečně provedených prací a až po jeho předložení byla
ochotna poskytnout požadované plnění, namítala absenci řádného předání a
převzetí díla, uplatňovala (započtením) smluvní pokutu a náhradu škody za
prodlení s dokončením díla. Z tohoto jednání dovolatelky muselo být žalobkyni
zřejmé, že nehodlá uhradit žalobkyni cenu díla v plném rozsahu, jak byla
vyúčtována. Právní posouzení odvolacího soudu v otázce uznání zbytku dluhu
částečným plněním dovolatelky je proto v rozporu s citovanými rozhodnutími
Nejvyššího soudu. Tento nesprávný závěr odvolacího soudu pak měl za následek i
chybné přenesení povinnosti k prokázání (ne)existence práva žalobkyně na
zaplacení požadované ceny díla na dovolatelku.
Odvolací soud se dále odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud
uzavřel, že při dokončení díla (předáním díla investorovi) je dán nárok na
zaplacení ceny díla bez ohledu na to, že nebyl dodržen způsob, jakým měla být
cena díla účtována, a při posouzení otázky předání a převzetí díla.
Podle § 548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu
v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco
jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Podle § 554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost
provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v
dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Ustanovení § 548 odst. 1 a § 554 obch. zák. mají dispozitivní charakter. To
znamená, že strany se mohou ve svých smluvních ujednáních od těchto ustanovení
odchýlit, a učiní-li tak, má taková dohoda účastníků přednost před zákonnou
úpravou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo
1477/2006, nebo ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2810/2013). Určení doby
vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla svěřuje §
548 odst. 1 obch. zák. v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývá-li ze
smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vzniká nárok na cenu díla jeho
provedením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp.
zn. 32 Odo 631/2002, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 980/2005).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně o obsahu smlouvy o dílo uzavřené
mezi účastnicemi, ze kterých vycházel též odvolací soud, byla cena díla
sjednána částkou 1 805 168 Kč včetně DPH, tj. bez DPH částkou 1 504 307 Kč (čl.
IX smlouvy). V článku X smlouvy se dovolatelka zavázala k uhrazení ceny díla za
provedené práce formou 14ti denních dílčích faktur vystavených žalobkyní na
základě soupisu skutečně provedených prací potvrzených dovolatelkou. Takto měla
být fakturace provedena do výše 90 % z ceny díla bez DPH a zbývajících 10 % ze
sjednané ceny díla činila pozastávka, kterou se dovolatelka zavázala uhradit
žalobkyni po odstranění všech případných vad a nedodělků zjištěných při předání
a převzetí díla.
Účastnice tedy sjednaly vznik práva na zaplacení ceny díla odlišně od § 548
odst. 1 obch. zák., neboť jej vázaly na jiné skutečnosti, než jak činí toto
ustanovení (srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2008, sp. zn. 32 Odo 1477/2006). Pro posouzení vzniku práva žalobkyně na
zaplacení ceny díla v rozsahu 90 % (tj. částky 1 353 876 Kč bez DPH) byla
podstatná fakturace na základě existence oboustranně potvrzeného soupisu
(soupisů) skutečně provedených prací, ohledně nároku na zaplacení zbylých 10 %
ceny díla (tj. částky 150 431 Kč bez DPH) bylo podstatné, zda došlo k předání a
převzetí díla a k odstranění případných vad a nedodělků zjištěných při tomto
předání a převzetí. Nepřihlédl-li odvolací soud k uvedenému odchylnému ujednání
účastnic a svůj závěr založil na úvaze, že pro rozhodnutí je podstatné pouze
to, zda dílo bylo dokončeno (předáním investorovi), právně pochybil.
Nejvyšší soud také ve své konstantní judikatuře opakovaně uvádí, že sjednají-li
si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k
provedení předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým
účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky.
Pokud je ve smlouvě specifikován způsob předání díla (protokolárním předáním),
nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté
pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu
tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (srov. například rozsudky
ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32
Cdo 358/2012, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, ze dne 11. 7.
2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012, a ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo
2730/2010).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že předání díla bylo ve
smlouvě upraveno v článku VII, ve kterém se strany zavázaly, že dodrží
stanovený postup pro ověření a prokázání, že dílo bylo včas a řádně provedeno
(zhotovitel, nejpozději 5 pracovních dnů předem oznámí písemně objednateli, že
dílo je dokončeno a připraveno k převzetí a objednatel svolá předávací a
přejímací řízení a zahájí práce spojené s převzetím a předáním díla) s tím, že
zápis o předání a převzetí díla bude sepsán a podepsán oběma smluvními stranami
po dokončení řízení a odevzdán zhotoviteli ihned po jeho ukončení, přičemž bude
obsahovat hodnocení jakosti provedených prací, soupis zjištěných vad a
nedodělků, dohodu o lhůtách jejich odstranění atd.
Strany tedy dohodly formální postup při předávacím řízení, jehož výstupem mělo
být sepsání písemného zápisu o předání a převzetí díla obsahujícího mimo jiné
soupis vad a nedodělků, který byl podstatný pro posouzení vzniku nároku na
zaplacení 10 % ceny díla, jak bylo uvedeno výše. Písemný zápis podepsaný oběma
smluvními stranami proto nebyl pouze důkazem o uskutečněném předání a převzetí
díla, ale byl smluvně vyžadovaným výsledkem procesu předání a převzetí díla a
tedy jeho hmotněprávní podmínkou. Pouze na základě takto realizovaného způsobu
předání a převzetí díla za současného odstranění vad při něm případně
zjištěných mohlo vzniknout právo žalobkyně na zaplacení zbylé části ceny díla
(pozastávky ve výši 10 %). Na základě jiných okolností (předání díla
investorovi, provedení hutnících zkoušek dovolatelkou a investorem, pokračování
v provádění díla pro investora navazující činností dovolatelky) dílo nebylo
možno považovat za předané a převzaté podle smlouvy a nemohl vzniknout nárok na
zaplacení zbylých 10 % ceny díla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007).
Dovodil-li proto odvolací soud oprávněnost žalobního nároku na zaplacení
požadované (části) ceny díla na základě uznání závazku ze strany dovolatelky či
na základě dokončení díla (předáním investorovi) bez ohledu na smluvně sjednané
podmínky pro nárok na zaplacení ceny díla, je tento jeho závěr nesprávný a
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Vzhledem k právnímu posouzení, které Nejvyšší soud shora zaujal, se již nemusel
zabývat dalšími námitkami dovolatelky směřujícími k posouzení její procesní
obrany odvolacím soudem.
Pro úplnost však lze dodat k otázce 8), že jedním ze základních principů
výkladu smluv je přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před
takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li oba tyto výklady
možné (srov. nález Ústavního soudu dne 8. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2095/14,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 190/2014).
Odvolací soud se při posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě „v
minimální výši 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení“ touto zásadou důsledně
neřídil, neboť neposuzoval, zda lze oddělit část ujednání o smluvní pokutě, v
níž byla sjednána konkrétní sazba (0,5 % z ceny díla za každý den prodlení),
která byla pro obě strany bezpochyby srozumitelná a jasná, a byla jim zřejmá
možnost uplatnění smluvní pokuty právě v této procentní výši, od ujednání o
určení této výše smluvní pokuty jako „minimální“, tj. od neurčitého ujednání o
možné vyšší sazbě smluvní pokuty bez jakékoliv bližší specifikace či omezení.
Nezabýval se tedy tím, zda je možný výklad ujednání o smluvní pokutě
zakládající pouze jeho částečnou neplatnost pro neurčitost podle § 37 odst. 1 a
§ 41 obč. zák.
Ve vztahu k námitce nesprávnosti posouzení další procesní obrany dovolatelky,
spočívající v započtení údajné pohledávky z titulu vad díla vůči nároku
žalobkyně, pak lze poukázat na závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, podle něhož učinil-li žalovaný právní
úkon směřující k započtení až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle
§ 118b odst. 1 o. s. ř., nebrání koncentrace řízení tomu, aby soud přihlédl k
existenci započtené vzájemné pohledávky, která měla vzniknout a stát se
splatnou před koncentrací řízení, a k označeným důkazům, i když nebyla
existence této pohledávky tvrzena a důkazy k ní nebyly navrženy již před
koncentrací.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), neboť dosavadní
výsledky řízení, v němž byla nesprávně břemenem důkazním zatížena dovolatelka,
neukazují na možnost o věci rozhodnout. Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší
soud podle § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil i rozhodnutí soudu prvního
stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu