U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně PB SCOM s. r. o., se sídlem v Hranicích, Hranice I – Město, Radniční
28, PSČ 753 01, identifikační číslo osoby 25397087, zastoupené Mgr. Davidem
Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti
žalované Jiří STAVAŘ s. r. o., se sídlem v Pržně 265, PSČ 739 11, identifikační
číslo osoby 27836983, zastoupené Mgr. et Mgr. Lenkou Mrázkovou, advokátkou, se
sídlem v Olomouci, Legionářská 1319/10, PSČ 779 00, o zaplacení částky 1 122
434 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm
66/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. srpna 2014, č. j. 7 Cmo 228/2014-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony -
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo
1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září
2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz). Má-li pak být
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené
rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či např. též usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála. V čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, neuvedla. Argumentuje sice v intencích ustanovení § 237
o. s. ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném řešení otázek procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, a označuje judikaturu řešící poučovací povinnost soudu
stanovenou v § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak žádnou otázku procesního práva,
kterou odvolací soud řešil (jíž se v napadeném rozhodnutí zabýval), tu
nepředkládá. Omezuje se na výtky procesních pochybení, jichž se měl odvolací
soud dopustit, jak ostatně sama reflektuje.
Námitky vad řízení nezahrnující
otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237
o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani
způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i
kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014,
sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014,
a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li
dovolání přípustné. Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž
tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání
(srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř.). Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání
stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti
usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení a která
postrádá jakoukoliv argumentaci. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností
dovolání vůbec zabývat. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu