Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 348/04
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ing. L. T., CSc. zastoupeného Mgr. M. U. advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, čj. 28 Cdo 532/2003-164, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu osobně dne 18. 10. 2004 stěžovatel napadá shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2002, čj. 12 Co 246/2001-148. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí dovolacího soudu porušuje jeho práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a žádá, aby je Ústavní soud nálezem zrušil, popřípadě aby "zrušil i rozhodnutí obecných soudů jemu předcházející".
V ústavní stížnosti připouští, že ústavní stížnost podává po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty, přesto ji však považuje za přípustnou, neboť má za to, že svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy a lze analogicky postupovat podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z opatrnosti žádá, aby Ústavní soud za použití ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 58 či § 204 občanského soudního řádu případně zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti prominul, neboť je osobou těžce zdravotně postiženou a právní pomoc mohl vyhledat až v říjnu 2004.
Ústavní soud ověřil ze soudního spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 1133/94, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 21. 7. 2004.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V projednávaném případě lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula dnem 20. září 2004 (pondělí). Byla-li ústavní stížnost podána až dne 18. října 2004, stalo se tak po uplynutí lhůty stanovené zákonem. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty neboť kogentní ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu takový postup nedovoluje (srov. IV.ÚS 110/94 , publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2 usnesení č. 21). Vzhledem k výslovné úpravě lhůty v zákoně o Ústavním soudu je vyloučena i aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, neboť podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu je použití soudních řádů umožněno jen tehdy, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak.
Stěžovatel tvrdil, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a dovolával se ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které za určitých zákonem stanovených podmínek umožňuje přijetí ústavní stížnosti, pokud byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Aplikace tohoto ustanovení však ve stěžovatelově případě není možná. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba interpretovat s přihlédnutím ke znění jeho předchozího odstavce (§ 75 odst. 1), tedy tak, že Ústavní soud může přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva.
V projednávané věci však stěžovatel procesní prostředek k ochraně svých práv čerpal, neboť jak sám uvádí v ústavní stížnosti, a jak plyne i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, podal proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně. Procesním postupem v řízení před obecnými soudy (vyčerpáním procesních prostředků k ochraně práva) stěžovatel založil přípustnost ústavní stížnosti, čímž zároveň vyloučil možnost aplikace ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se proto posouzením významu ústavní stížnosti a jejího přesahu nad vlastními zájmy stěžovatele nezabýval (obdobně srov. IV.ÚS 107/95 , publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4 usnesení č. 21).
Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z ústavní stížnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že stěžovatel opíral přípustnost svého dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR však nepovažoval rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu a dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel tedy mohl napadnout ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Brně, musel však tak učinit pouze v šedesátidenní lhůtě ode dne doručení rozhodnutí o dovolání. Vzhledem ke zmeškání této lhůty je závěr o opožděném podání ústavní stížnosti i vůči rozsudku Krajského soudu v Brně zcela namístě.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r. soudce zpravodaj