Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Martina Langa, zastoupeného JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 2907/2014-227, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013 č. j. 6 Cmo 228/2013-192 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013 č. j. 45 Cm 184/2012-134, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva stěžovatele být slyšen, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením ze dne 8. 11. 2016 bylo k námitce podjatosti vznesené stěžovatelem vůči soudcům Jaromíru Jirsovi, Janu Musilovi a Vladimíru Sládečkovi rozhodnuto, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3480/16
. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal vrácení poskytnuté půjčky ve výši 3 031 609 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jejíž splatnost (ve smlouvě o půjčce ze dne 11. 12. 2009 stanovená do 30. 4. 2011) měla být na základě dodatku ke smlouvě o půjčce uzavřeného dne 17. 5. 2011 stanovena do 30. 11. 2011. V návaznosti na smlouvu o úvěru ve prospěch žalovaného, dne 14. 2. 2011 uzavřela úvěrující banka a dalších 5 subjektů jako věřitelé (včetně stěžovatele) a žalovaný dohodu o podřízenosti závazků, v níž věřitelé "výslovně a neodvolatelně" souhlasili s tím, že půjčka jimi poskytnutá bude podřízena úvěru a že její zaplacení budou po žalovaném požadovat až po úhradě jeho závazků vůči bance, nebo jinak s předchozím souhlasem banky.
Stěžovatel se tedy stejně jako ostatní věřitelé, zavázal nevyžadovat od žalovaného finanční plnění závazku z půjčky a zdržet se úkonů směřujících k uzavření dohody, kterou by se měnil, nebo mohl změnit obsah či účastníci dohody, na jejímž základě byla půjčka poskytnuta, přičemž uvedená dohoda o podřízenosti závazků neobsahuje ujednání o podmínkách odstoupení. Soud prvního stupně dohodu o podřízenosti závazků posoudil jako nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák. a dovodil, že v návaznosti na ujednání v dohodě o podřízenosti závazků byla posunuta splatnost předmětné půjčky podle smlouvy o půjčce mezi účastníky, přičemž tato dohoda nevykazuje rozpor s dobrými mravy ani jiný důvod neplatnosti, a že úkon odstoupení od této dohody není důvodný, tedy nemá stěžovatelem zamýšlené účinky.
Stěžovatelem požadovaná částka tak není v současnosti splatná a žalovaný se proto nemohl dostat do prodlení s jejím zaplacením. Soud prvního stupně proto žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení půjčky, zamítl. Odvolací se s jeho závěry zcela ztotožnil, neboť uzavřením dohody o podřízenosti závazků došlo ke změně splatnosti předmětné půjčky, která ještě ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu není splatná. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu meritorně.
Shodně dospěl k závěru, že dohoda o podřízení pohledávek ze smluv o půjčce pohledávce ze smlouvy o úvěru je svým charakterem inominátní smlouvou podle § 51 obč. zák., případně podle § 269 odst. 2 obch. zák, podle níž stěžovatel bez souhlasu banky nemohl po žalované požadovat plnění ze smlouvy o půjčce dříve, než žalovaná splatí bance poskytnutý úvěr, přičemž dohoda nepředstavuje přímou změnu času plnění ze smlouvy o půjčce, ale má charakter odkládací podmínky podle § 36 odst. 2 obč. zák. Uvedená dohoda přitom není v rozporu se zákonem či dobrými mravy.
Smluvní závazek převzatý stranami v dohodě o podřízenosti závazků je překážkou, aby bylo možno nároku žalobce na zaplacení předmětné částky vyhovět. Jestliže totiž strany uzavřely smlouvu o podřízenosti pohledávek, v níž se dohodly, že některé pohledávky mají být uspokojeny až po splnění jiného dluhu dlužníka, nemůže se věřitel podřízené pohledávky domáhat jejího uspokojení před splněním podmínek sjednaných ve smlouvě o podřízenosti pohledávek, neboť takový požadavek je v rozporu s jeho smluvním závazkem.
Případná změna této smlouvy musí být učiněna všemi stranami, které ji uzavřely. Ani dohoda mezi žalobcem a žalovanou o změně termínu vrácení půjčky nemůže mít vliv na závazek o podřízenosti pohledávek, neboť tato dohoda nebyla učiněna mezi všemi stranami smlouvy o podřízenosti pohledávek. Závěr odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, i když z poněkud jiného důvodu, než jak uzavřel odvolací soud. Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací posoudily dohodu o podřízenosti závazků ze dne 14.
2. 2011 jako přímou změnu času plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi stěžovatelem a žalovaným, zatímco podle Nejvyššího soudu má tato dohoda charakter odkládací podmínky podle § 36 odst. 2 obč. zák. Napadená rozhodnutí jsou tzv. překvapivá a nepředvídatelná a stěžovateli nebylo umožněno realizovat jeho základní práva ve sporném řízení. Podle stěžovatele měl Nejvyšší soud na základě dovolání a odlišného právního názoru zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze a věc vrátit k dalšímu řízení.
Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3317/15 ,
IV. ÚS 3085/15 ,
,
, týkající se zákazu překvapivých rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který umožňoval posouzení nároku stěžovatele na zaplacení žalované částky. Ze shora uvedeného vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není, aby vykládal ustanovení předmětných smluv, které obě strany uzavřely v souladu s principem smluvní volnosti zcela svobodně. Řádně odůvodněným shora nastíněným závěrům civilních soudů pak z ústavního hlediska není co vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly.
S ohledem na skutkové a právní okolnosti případu neobstojí ani námitka stěžovatele, že rozhodnutí dovolacího soudu je vůči stěžovateli překvapivé, neboť dovolací soud jednoznačně a shodně jako soudy obou stupňů dospěl k závěru, že smluvní závazek převzatý stranami v dohodě o podřízenosti závazků je překážkou, aby bylo možno nároku žalobce na zaplacení předmětné částky vyhovět. Ústavní soud se nedomnívá, že by z popsané procesní situace bylo možno dovodit zjevné porušení práv stěžovatele spočívající v tom, že mu byl upřen prostor pro uplatnění "reálné a efektivní" právní argumentace, jež by mohla vést k příznivějšímu meritornímu rozhodnutí (srov. obdobně II. ÚS 3855/15, III. ÚS 3394/14 ,
II. ÚS 3959/13 ). Odkazy stěžovatele na judikaturu soudu pak považuje Ústavní soud za nepřípadné. Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Shora specifikovaná rozhodnutí se pohybují v příslušných mezích, neboť soudy svá právní stanoviska opřely o zjištěný skutkový stav věci a ve svých závěrech se pohybovaly v mezích daných ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami. Ústavní soud zdůrazňuje, že měřítko pro jeho rozhodování představuje mj. intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv. Ústavní soud rovněž připomíná, jak opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08 ,
II. ÚS 1596/11 ,
IV. ÚS 2095/11 ). Úkolem Ústavního soudu je také posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku ( sp. zn. III. ÚS 796/08 ,
IV. ÚS 2091/08 ). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu