IV.ÚS 3501/25 ze dne 24. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Vilémem Vinopalem, advokátem, sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 581/2025-112 ze dne 27. srpna 2025, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 205/2023-27 ze dne 31. července 2023 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 0 Nc 1311/2023-22 ze dne 19. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda civilní soudy porušily základní práva stěžovatele, zastavily-li řízení o souhlas s právním jednáním poté, co stěžovatelova matka zemřela. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
2. Návrhem ze dne 25. 4. 2023 se stěžovatel jako navrhovatel u Okresního soudu ve Svitavách ("okresní soud") domáhal posouzení svéprávnosti jeho matky, jmenování jejím opatrovníkem a současně schválení právního jednání ve smyslu § 461 odst. 1 občanského zákoníku, a to darovací smlouvy ze dne 1. 4. 2023. Uvedenou smlouvu měla stěžovatelova matka uzavřít jako darující s obdarovanými dětmi stěžovatele a stěžovatelem samotným; předmětem darování mělo být vlastnické právo k bytové jednotce a několika pozemkům (včetně garáže, stavby pro rekreaci a za současného zřízení věcných břemen).
3. Dne 30. 4. 2023 matka stěžovatele zemřela. Stěžovatel dne 7. 5. 2023 požádal, aby soud ověřený podpis matky na darovací smlouvě nahradil svým rozhodnutím, aby tak ochránil její právo nakládat se svým majetkem podle vlastní svobodné vůle. Dne 17. 5. 2023 okresní soud jednak zastavil řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, jednak vyloučil řízení o schválení právního jednání k samostatnému projednání (usnesení č. j. 0 Nc 1311/2023-20 ze dne 17. 5. 2023).
4. Okresní soud následně řízení o souhlasu s právním jednáním zastavil podle § 107 odst. 1 a 5 občanského soudního řádu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("krajský soud") uvedené rozhodnutí potvrdil. Civilní soudy dospěly k závěru, že povaha řízení o schválení právního jednání je podmíněna existencí určitého účastníka řízení (posuzované, opatrované). Řízení je vedené v zájmu a k ochraně tohoto účastníka; práva a povinnosti v tomto řízení jsou vázána výlučně na jeho osobu, a není tedy možné v řízení pokračovat s jeho procesním nástupcem. Požadavek na nahrazení ověřeného podpisu matky na darovací smlouvě se nestal předmětem řízení, jelikož nebylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu (viz ústavní stížností napadená usnesení ze dne 19. 6. 2023 a ze dne 31. 7. 2023).
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 8. 2025 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Zdůraznil, že o schvalování právního jednání lze uvažovat pouze ve vztahu k té osobě, která má právní osobnost, tedy způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti. III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že civilní soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Jeho právo na ochranu vlastnictví bylo porušeno, jelikož nemovitosti měly být na základě darovací smlouvy vyloučeny z dědictví a měly připadnout do vlastnictví jeho dětí. V dědickém řízení by stěžovatelův podíl mohl být zkrácen: stěžovatel bude nucen uhradit náklady vzniklé s případným oceněním nemovitosti či odměnou notáře; cena nemovitosti bude započtena na jeho dědický podíl. Nikdo přitom nemůže určit, jak dědické řízení bude probíhat (mohou se objevit další dědicové či majetky matky atd.). Jediným nedostatkem pořízené darovací smlouvy přitom byl úředně ověřený podpis, který však lze zhojit postupem podle § 66 odst. 1 písm. e) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve spojení s § 62 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí; k uvedenému řešení se však Nejvyšší soud nevyjádřil.
8. Civilní soudy, které odmítly udělit souhlas za matku s darovací smlouvou, znemožnily zesnulé naložit se svým majetkem tak, jak chtěla ještě za života (zřízení věcného břemene ve prospěch svého syna a zároveň převedení nemovitosti na dvě vnoučata). K ověření podpisu a převodu nedošlo pouze z důvodu zhoršení zdravotního stavu matky stěžovatele, nikoliv z důvodu změny její vůle.
9. Civilní soudy dále porušily stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu, neboť zastavily předmětné řízení, byť k tomu nebyly náležité důvody. Právo vlastnit majetek a nakládat s ním podle své vůle není vázáno pouze na osobu posuzované (matky) a lze je převést na právního nástupce. Posuzovaná (matka) svou vůli již platně projevila. Civilní soudy se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nezabývaly možností řízení přerušit a pokračovat v něm se správcem pozůstalosti či právním nástupcem (nezabývaly se ani možností překážku zhojit).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti stejně jako v řízení před civilními soudy rozporuje výklad § 107 odst. 1 a 5 občanského soudního řádu. Snaží se tím Ústavní soud postavit do role přezkumné instance výkladu podústavního práva, což mu podle čl. 83 Ústavy nepřísluší.
12. Nejvyšší soud stěžovateli řádně vysvětlil, proč lze o schvalování právního jednání uvažovat pouze ve vztahu k osobě, která má právní osobnost: účelem takového schválení je totiž ochrana žijící posuzované osoby (bod 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Jinými slovy, účelem institutu schválení právního jednání není ochrana zpětná (posmrtná), a proto tato ochrana nemůže být navázaná rovněž na právního nástupce posuzované osoby.
13. Takový závěr není zjevně svévolný či jinak ústavně excesivní. Z komentářové literatury k § 107 o. s. ř. vyplývá, že "je-li skutková podstata právní normy podmíněna existencí určitého účastníka, pak ztráta jeho procesní subjektivity vyvolává stav, který činí další řízení bezpředmětným. V takovém případě soud řízení zastaví, neboť povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat (§ 107 odst. 5). Tak tomu bude v případě smrti posuzovaného v řízení o omezení svéprávnosti" (DVOŘÁK, B. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Řízení sporné. Praktický komentář (§ 1 až 250l). 2016, Praha: Wolters Kluwer, s. 452-453).
14. Nelze-li po smrti posuzované osoby pokračovat v řízení o omezení její svéprávnosti, nelze obdobnou logikou po smrti této osoby pokračovat ani v řízení o schválení právního jednání, které mělo být ve smyslu § 461 a násl. občanského zákoníku učiněno v její prospěch. Jak přímo uvedl Nejvyšší soud: "řízení o schválení právního jednání bylo zahájeno společně s návrhem na omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka posuzované; podstata tohoto řízení je tak spjata s existencí určitého účastníka řízení, jemuž byla omezena svéprávnost (srov. § 461 a násl. o. z. a § 34 a násl. z. ř. s.)" (bod 14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
15. Podstatné je, že závěry civilních soudů nikterak nevylučují, že vůli zesnulé matky nakládat se svým majetkem určitým způsobem (respektive vlastnickému právu stěžovatele) může být poskytnuta ochrana v rámci dědického řízení. Namítá-li stěžovatel, že mu v dědickém řízení vzniknou náklady či že jeho dědický podíl může být potenciálně krácen, nelze to považovat za relevantní ústavněprávní argumentaci, na základě které by měl Ústavní soud výjimečně zasáhnout do kompetence civilních soudů, jejichž úlohou bylo o vedení řízení rozhodnout.
V. Závěr
16. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu