Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., zastoupené JUDr. Svetlanou Machovou, advokátkou, sídlem Za Špačkárnou 2784, Most, proti sdělení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2022 sp. zn. 7 Tdo 855/2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného sdělení s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 45 T 8/2020 uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství, za což jí byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s denní sazbou 8 000 Kč.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu odvoláním. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2022 sp. zn. 8 To 2/2022 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozsudek městského soudu částečně zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelce uložil trest odnětí svobody ve výměře tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pět let.
4. Stěžovatelka doručila dne 9. 9. 2022 prostřednictvím městského soudu Nejvyššímu soudu své podání označené jako "Dovolanie", přičemž uvedené podání bylo podepsáno samotnou stěžovatelkou a nevyplývalo z něj, že by bylo podáno prostřednictvím právního zástupce. Nadto bylo podání napsáno slovensky v první osobě, což jenom potvrdilo, že podání nezpracovala obhájkyně, nadto plná moc obhájkyně byla dodána až následně. Nejvyšší soud tak s odkazem na § 265d odst. 2 trestního řádu nemohl uvedené podání posoudit jako dovolání a zaslal je ministru spravedlnosti jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona.
5. Stěžovatelka uvádí, že dovolání prostřednictvím své obhájkyně skutečně podala, přičemž uvedená obhájkyně stěžovatelku zastupovala již před podáním dovolání. Stěžovatelka považuje za irelevantní argumentaci Nejvyššího soudu, který uvádí, že podání bylo napsáno slovensky a v první osobě, podepsáno bylo stěžovatelkou, z čehož mělo vyplývat, že nebylo podáno prostřednictvím obhájce. Stěžovatelka uvádí, že zákon nikde nestanoví, jak má být dovolání formulováno. Stejně tak zákon neukládá, kdy má být udělena plná moc obhájci. Stěžovatelka považuje za nepřijatelnou i argumentaci, že dovolání nemohlo být zpracováno obhájkyní, neboť je na samotném dokumentu datace ze dne 27. 7. 2022, přičemž plná moc byla udělena až dne 28. 7. 2022. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud jí svým postupem odepřel přístup k dovolacímu řízení, čímž zasáhl do jejích ústavně zaručených práv.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené sdělení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
8. Ustanovení § 265d odst. 2 trestního řádu výslovně zakotvuje povinnost obviněného, za předpokladu, že se rozhodne podat dovolání, učinit tak pouze prostřednictvím svého obhájce v trestním řízení. Již ze samotného znění zákona, tedy i na základě prostého jazykového výkladu, vyplývá povinnost dovolatele učinit podání dovolání prostřednictvím svého obhájce.
9. Jak vyplývá z napadeného sdělení Nejvyššího soudu i z ústavní stížnosti, podání je podepsáno toliko stěžovatelkou, což sama nepopírá. Z okolností podání není zřejmé, že by bylo podáno prostřednictvím obhájce, jak výslovně vyžaduje úprava obsažená v trestním řádu.
10. Nepodá-li obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce, k takovému podání Nejvyšší soud vůbec nepřihlíží a nemá žádné právní účinky. V souladu se zněním zákona pak Nejvyšší soud takové podání zašle příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení, nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona (k čemuž došlo ve věci stěžovatelky), popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Ústavní soud tedy uzavírá, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se zněním § 265d odst. 2 trestního řádu a takovému postupu nelze ničeho vytknout. Považuje-li stěžovatelka postup výslovně stanovený zákonem za příliš formalistický, mohla namítat jeho rozpor se svými ústavně zaručenými právy, což však neučinila. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu neshledal zásah do jejích ústavně zaručených práv.
11. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu