Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky KDS s. r. o., se sídlem U Mostu 588, Moravský Krumlov, zastoupené Mgr. Pavlem Géci, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1523/2013-300 ze dne 4. 9. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 19/2012-244 ze dne 6. 12. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 45 Cm 210/2006-206 ze dne 20. 9. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 45 Cm 210/2006 Ústavní soud zjistil, že ČSOB Leasing, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice") požadovala po stěžovatelce úhradu ve výši 440.246,- Kč s příslušenstvím z titulu vyrovnání závazků z leasingové smlouvy č. 2235187 ze dne 15. 11. 2002 a leasingové smlouvy č. 2270313 ze dne 24. 7. 2002. Krajský soud rozsudkem č. j. 45 Cm 210/2006-206 ze dne 20. 9. 2011 uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobkyni ČSOB Leasing, a.s.
(dále jen "vedlejší účastnice") částku 318.686,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co do částky 121.560,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovatelka podala proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 2 Cmo 19/2012-244 ze dne 6. 12. 2012 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba co do částky 19.752,- Kč s příslušenstvím zamítá; v částce 298.934,- Kč s příslušenstvím vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j.
23 Cdo 1523/2013-300 ze dne 4. 9. 2013 odmítnuto.
Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž namítala porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka v této souvislosti obecným soudům vytýkala, že bez řádného zdůvodnění neprovedly důkazy, které navrhla za účelem správného stanovení ceny tahače s návěsem (předmět leasingu). Navrženými důkazy přitom byly dokladovány skutečnosti, které znalec Ing. Jiří Krblich, z jehož posudku obecné soudy vycházely, při jednání konaném dne 22. 4. 2011 výslovně označil za podstatné. Předmětný znalecký posudek, který byl pro výsledek řízení určující, byl tedy založen na nesprávných a neúplných údajích; obecné soudy přesto jeho závěry nekriticky převzaly. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily znalecký posudek zpracovaný Ing. Jiřím Krblichem, a se závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazu dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.
11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k částečnému vyhovění žalobě vedlejší účastnice, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Co se týče rozsahu dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.). Ústavní soud má po přezkoumání napadených rozhodnutí za to, že obecné soudy svůj postup stran stěžovatelkou navržených důkazů zdůvodnily dostatečně; nebylo tedy možno přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že se jednalo o postup vybočující z kautel spravedlivého procesu.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu