Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Martinem Peterkou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 sp. zn. 7 Tdo 828/2023, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2023 sp. zn. 12 To 2/2023 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2022 sp. zn. 2 T 7/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v osahávání a dalším závadném sexuálním chování vůči vnučce stěžovatelovy partnerky.
6. Stěžovatel se cítí nevinen. Hodnocení důkazů bylo jednostranné. Usvědčující důkazy byly preferovány a naopak výpověď partnerky stěžovatele, zprávy o gynekologickém vyšetření poškozené, výpovědi manželů S. (jedná se o pseudonym), pochybnosti znalců Humhala a Uhlíkové a celkový velmi vážný zdravotní stav stěžovatele nalézací i odvolací soud nevzaly v potaz. Městský soud shledal, že společný znalecký posudek znalců prof. Rabocha a dr. Netíka přispívá svým obsahem k závěru o vině obžalovaného, ačkoliv dotčený posudek vychází víceméně neutrálně s tím, že závadného jednání se stěžovatel mohl dopustit a také nemusel. Závěry znalců Humhala a Uhlíkové obsahují pochybnosti, zda k závadnému jednání ze strany stěžovatele došlo, avšak posudek byl vyhodnocen tak, že prokazuje stěžovatelovu vinu bez dalšího. Svědkyně K. (jedná se o pseudonym) měnila svoji výpověď, a přesto soud její slova nekriticky přijímá.
7. Výpověď svědkyně K. nadto stěžovatel při řízení dobře neslyšel, protože mluvila potichu, čímž byl připraven o možnost se k ní vyjádřit (protokol z hlavního líčení ze dne 4. 10. 2022).
8. Stěžovatel podotýká, že při zkoumání jeho telefonu ani jinde nebyly nalezeny žádné závadné fotografie vztahující se k projednávané věci, byť dle tvrzení poškozené si takové měl pořizovat.
9. Policie také odmítla jeho důkazní návrh na zajištění telefonů a počítačů rodičů poškozené, ze kterých by nepochybně vyplývala komunikace rodičů poškozené se svědkyní K., důvěrnicí poškozené u policejního orgánu Evou P. (jedná se o pseudonym), a mezi rodiči poškozené navzájem, což by vedlo k objasnění celé situace.
10. Práva stěžovatele byla narušena rovněž způsobem výslechu poškozené. Poškozená byla vyslýchána policejním orgánem zcela tendenčně, a pokud nic neříkala, tak jí byly kladeny návodné otázky. V situaci, kdy se obhajoba dotázala poškozené, zdali o předmětném jednání sexuální povahy s někým před tímto výslechem mluvila, poškozená odpověděla, že ji na výslech připravovala maminka a učila ji jednotlivá písmenka, aby si vzpomněla. I znalci Humhal a Uhlíková shledali, že poškozená byla připravována matkou na výpověď. Městský soud tento problém pouze bagatelizoval. Přitom poškozená podle závěrů znaleckých posudků neutrpěla žádné psychické trauma a nebyl umožněn její výslech v řízení před soudem. Jako důvěrník poškozené byla ustanovena Eva P., což devalvuje výpověď jejích dcer, které v řízení svědčily.
11. Městský soud také popsal v napadeném rozsudku, že stíhané jednání stěžovatele se mělo odehrávat nejméně od září 2019 do 21. 2. 2021, přičemž délka této doby měla vliv na výši trestu. Přitom není jasné, že by k jednání mělo docházet již v roce 2019.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
14. Městský soud ve své odpovědi odmítl, že by důkazy hodnotil selektivně. Výpověď poškozené byla konzistentní. Soud si byl plně vědom skutečnosti, že matka poškozené, Jitka C., poskytla určitá vodítka, aby si poškozená při svém výslechu mohla vzpomenout na některé skutečnosti, na tomto jejím jednání nicméně nelze spatřovat nic závadného a mít za to, že tímto došlo ke zkreslení výpovědi poškozené. K tomu, že pomoc matky k rozpomenutí se poškozené na některé její zážitky nelze považovat za zkreslení výpovědi poškozené, se vyjádřili i slyšení znalci Karel Humhal a Petra Uhlíková, kterými je výpověď poškozené celkově podporována. Výpověď poškozené nadto nestála osamoceně, ale byla podpořena řadou dalších důkazů. Uvést lze výpovědi kamarádek poškozené, jimž se poškozená svěřila s tím, co je jí stěžovatelem činěno, a to Alena P. a Iveta P. Dále lze poukázat na výpovědi rodičů poškozené Jitky P. a Jiřího K. (jedná se o pseudonymy), či také svědkyně K. Byl zpracován i znalecký posudek k duševnímu stavu stěžovatele, kterým bylo připuštěno, že v jeho případě mohlo jít o situace, kdy mu poškozená byla "po ruce", přičemž jeho osobnost byla popsána tak, že vykazuje rysy slabé rozumové kontroly, impulsivity, velikášství, podezíravosti až paranoi; byly u něj zjištěny neuspokojené potřeby sounáležitosti, zájmu a ocenění; v citové oblasti byl mimo jiné popsán jako egocentrický a nerealistický, kdy na splnění svých přání rozhodně trvá, bez ohledu na odpor, kdy jde taktéž o zjištění korespondující se zjištěným skutkovým stavem. Výpovědi partnerky stěžovatele soud neuvěřil, jelikož z ní byla očividná snaha této svědkyně najít pro věc jiné vysvětlení, než že by se stěžovatel mohl vytýkaného jednání dopustit.
15. K námitce znemožnění stěžovateli vyjádřit se k výslechu svědkyně K. u hlavního líčení dne 4. 10. 2022 soud jednak uvádí, že neuvěřil stěžovateli, že výslech svědkyně skutečně neslyšel, což je i zaznamenáno v protokolu o hlavním líčení. Stěžovatel uvedl, že svědkyni nerozuměl, až po skončení jejího výslechu, který trval v řádu hodin. Zároveň si poněkud protiřečil, když na jednu stranu uváděl, že většinu neslyšel, ale současně se vyjadřoval v tom smyslu, že s její výpovědí zásadně nesouhlasí. Stěžovatel také ani nepožadoval opakovaný výslech této svědkyně a nevyžádal si zvukový záznam z hlavního líčení, který si mohl doma poslechnout a v dalším hlavním líčení mohl požádat o dodatečné vyjádření k tomuto důkazu podle § 214 trestního řádu, čemuž by soud vyhověl, avšak stěžovatel tak neučinil. U předmětného hlavního líčení konaného dne 4. 10. 2022 byl stěžovatel také zastoupen dvěma přítomnými obhájci. K výpovědi této svědkyně se nadto vyjadřoval v závěrečné řeči, podaného odvolání a dovolání. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak dle městského soudu nedošlo.
16. Vrchní soud a Nejvyšší soud toliko odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
17. Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že stěžovatel opakuje obhajobu, se kterou se soud prvého a druhého stupně již vypořádaly (viz odst. 75 až 80 rozsudku městského soudu, protokol o hlavním líčení ze dne 5. 10. 2022 a odst. 16, 21 a 22 usnesení vrchního soudu). Pochybnosti o skutkových zjištěních zde nejsou. Ústavní stížnost proto navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
18. Městské státní zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
19. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten se vyjádřil v tom směru, že nadále považuje ústavní stížnost za důvodnou.
20. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle [shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020
sp. zn. III. ÚS 3644/19
(N 160/101 SbNU 117) bod 28, či ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. II. ÚS 623/20
(N 225/103 SbNU 301) bod 17]. Takové vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
21. Nutno připustit, že určité otazníky ve věci vzbuzuje skutečnost, že matka poškozené ji před výslechem učila, jak vypovídat. Ústavnímu soudu je známo, že ovlivnitelnost výpovědí dětí, a to i jejich rodiči, je problémem, který je dlouhodobě zkoumán a diskutován (viz např. Ceci, S. J. - Friedman, R. D.: The suggestibility of children: scientific research and legal implications; Cornell Law Review, 2000, str. 33-108. Talwar, Victoria a kol.: Adults' judgments of children's coached reports; Law and Human Behavior, 2006, str. 561-570. Warren, K. L. a kol.: Adults' detection of deception in children: effect of coaching and age for children's true and fabricated reports of injuries; Behavioral Sciences & the Law, 2015, str. 784-800. Talwar, Victoria a kol.: Does parental coaching affect children's false reports: comparing verbal markers of deception; Behavioral Sciences & the Law, 2018, str. 84-97.). Obecně je tak námitkám o existenci snahy ovlivnit výpověď dítěte třeba věnoval řádnou pozornost. Pokud se takovéto ovlivňování prokáže, může jít o skutečnost, způsobující zásadní znehodnocení výpovědi. Stěžovatel zde vznesl potencionálně velmi závažnou námitku a Ústavní soud je nucen obecným soudům vytknout, že se jí měly věnovat (byť ji zcela nepominuly) pečlivěji.
22. Ústavnímu soudu se navíc jeví do jisté míry případná i stěžovatelova kritika toho, jakým způsobem obecné soudy hodnotily výsledky psychiatrického zkoumání poškozené. Znalci Humhal a Uhlíková uvedli, že věrohodnost výpovědi poškozené je snížena tím, že o věci hovořila s matkou a ta jí poskytla mnemotechnické pomůcky k zapamatování průběhu událostí a označili také potencionální možné motivace poškozené ke lži (viz posudek a výslech znalců v hlavním líčení - č. l. 255 a 719 spisu městského soudu). Byť daní znalci bezpochyby nevyloučili, že stěžovatel mohl souzenou trestnou činnost spáchat, Ústavnímu soudu, jakkoliv není jeho úlohou provádět nové hodnocení důkazů, se jeví velmi problematickým závěr obecných soudů, že tento posudek podporuje závěr o stěžovatelově vině. Při hodnocení výsledků znaleckého zkoumání je (stejně jako u jiných důkazů) nutno respektovat zásadu in dubio pro reo. To, že znalecký posudek připouští, že se skutek tak jak je žalován mohl stát, nelze zaměňovat s variantou, že posudek spáchání skutku prokazuje.
23. Přes právě uvedené Ústavní soud po celkovém zhodnocení věci dospěl k závěru, že nejsou dány natolik závažné důvody, pro které by musela být napadená rozhodnutí zrušena. Lze si za prvé povšimnout, že výpověď poškozené byla relativně obsáhlá a přitom konzistentní, přičemž se jeví, že její výslech byl veden, byť stěžovatel tvrdí opak, řádným způsobem. Za klíčové pak považuje Ústavní soud to, že věrohodnost této výpovědi je podpořena vícero důkazy. Vyzdvihnout lze zejména výpověď svědkyně K., dcery stěžovatelovy partnerky, která v podstatě uvedla, že stěžovatel se vůči ní v jejím mládí dopouštěl obdobné závadné činnosti. Soudy též měly k dispozici výpovědi kamarádek poškozené, jimž se poškozená svěřila, či výpovědi rodičů poškozené. Přes ne zcela harmonické vztahy v rodině nebyl ani zjištěn žádný zásadní motiv, proč by měla poškozenou její matka vést ke smyšlené výpovědi. Soudy pečlivě hodnotily i výpověď partnerky stěžovatele a dostatečně vyložily, proč ji považují za nevěrohodnou, přičemž přihlédly ke konkrétním rozporům v jejích tvrzeních. Za takovéto situace má Ústavní soud za to, že soudy při hodnocení důkazů nevykročily z mezí ústavnosti. Pochybnosti nevznikají ani stran úplnosti dokazování, kdy lze připomenout, že soudy nejsou povinny provést každý důkaz, který obhajoba navrhne.
24. Skutečnost, že u stěžovatele nebyly nalezeny žádné závadné fotografie, sama o sobě jistě nevyvrací, že je pořizoval. Stejně tak pouhá spřízněnost důvěrníka poškozené se svědky v řízení nevyvrací věrohodnost těchto svědků.
25. K námitce, že stěžovatel dobře neslyšel výpověď svědkyně K., Ústavní soud pro stručnost odkazuje na příslušnou část výše citovaného vyjádření městského soudu, kdy tam uvedená argumentace odpovídá obsahu spisu městského soudu.
26. Pokud stěžovatel zpochybňuje podloženost závěru, že k jednání mělo docházet již od září 2019, přičemž délka doby měla být rozhodující pro výši trestu, lze dodat, že pro výši trestu bylo především rozhodující, že k závadnému jednání docházelo opakovaně vícero způsoby. Trest byl přitom stanoven blízko dolní hranice trestní sazby. Výše trestu byla odůvodněna řadou rozhodných skutečností, přičemž méně podrobné odůvodnění toho, proč byl počátek trestné činnosti vymezen již na září 2019, nevede k závěru o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, jestliže je trest přiměřený s ohledem na ostatní skutečnosti.
27. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu