Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti T. E., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, P. O. Box 8, 289 22 Lysá nad Labem, právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, se sídlem Nad Rokoskou 1228/38, 182 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2017 č. j. 12 To 395/2017-43 a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. srpna 2017 č. j. 4 PP 45/2017-31, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
a právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a článkem 90 Ústavy České republiky.
Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. srpna 2017 č. j. 4 PP 45/2017-31 byla žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal odsouzený stížnost. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2017 č. j. 12 To 395/2017-43 stížnost odsouzeného zamítl.
sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. října 2006 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. července 2000).
Dále stěžovatel vytýká obecným soudům jejich závěry, že stěžovatel svým chováním neprokázal polepšení, a proč se od stěžovatele nedá očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V neposlední řadě pak stěžovatel trestním soudům vytýká, že předpoklad vedení řádného života odmítly výhradně na základě jeho trestní minulosti, mj. ze závažnosti trestných činů, za něž byl stěžovatel odsouzen. Dle argumentace stěžovatele by se měla posuzovat prognóza vedení řádného života směrem do budoucnosti, k čemuž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. října 2016 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. ledna 2017), jež zdůrazňuje nutnost neporušení zásady principu ne bis in idem. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily zásadu zákazu dvojího přičítání. Dále stěžovatel trestním soudům vytýká, že svým rozhodnutím fakticky zcela vyloučily možnost jeho podmíněného propuštění.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce proti hodnocení předchozí trestné činnosti stěžovatele soudem prvního stupně při posuzování podmínky podmíněného propuštění, tedy zda lze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Ústavní soud se otázkou aplikace § 88 trestního zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval již dříve (k tomu například rozhodnutí ze dne 22. března 2011 sp. zn. III. ÚS 611/00 , ze dne 3. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , ze dne 15. června sp. zn. II. ÚS 468/14 a ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. II. ÚS 2222/14 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz dikce "[s]oud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažené v aplikovaném ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení.
Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i po propuštění řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo. Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2299/10 ).
V dané věci již okresní soud svoje pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založil nejen na samotné jeho trestní minulosti (konkrétně se odsouzený nachází ve výkonu trestu odnětí svobody již opakovaně za trestný čin sexuálně motivovaný), ale i na dalších skutečnostech. Z nich bezpochyby vyčnívá fakt, že jde o speciálního recidivistu, který se i po propuštění z výkonu trestu v relativně krátké době dopustil dalšího trestného činu, za nějž si stěžovatel v současnosti odpykává trest odnětí svobody.
Okresní soud též hodnotil i průběh výkonu jeho trestu, kdy na jednu stranu se odsouzený aktivně zapojil do pracovních aktivit a byl osmkrát kázeňsky odměněn, ovšem na druhé straně musel zohlednit i skutečnost, že se stěžovatel dopustil též kázeňských přestupků a prognóza resocializace se vzhledem k problematické struktuře osobnosti odsouzeného jeví spíše negativní. Okresní soud tak dospěl k závěru, že pravděpodobnost, že se odsouzený dopustí opakovaně trestné činnosti po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je vysoká.
Krajský soud v Praze pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že jen samotná skutečnost, že je odsouzený opakovaně kázeňsky odměněn, ovšem jeho chování má občasné výkyvy a jeho prognóza resocializace je nejistá, neznamená, že by bylo rozhodováno jen s ohledem na jeho minulou trestnou činnost.
Trestní soudy tedy nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele, ale provedly řádnou prognózu jeho dalšího chování zakončenou úsudkem, že riziko recidivy v případě podmíněného propuštění by bylo vysoké a podmíněné propuštění by proto bylo předčasné. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit. Stěžovatelův odkaz na citované vyhovující nálezy Ústavního soudu není přiléhavý, neboť tyto nálezy jsou založeny na skutkových okolnostech, jež jsou odlišné od nyní posuzované ústavní stížnosti. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu