Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Burdové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. září 2025 č. j. 16 C 114/2025-29, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti COOL CREDIT, s.r.o., sídlem Václavské náměstí 841/3, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na legitimní očekávání.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vyhověl plně žalobě stěžovatelky a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 6 461,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), napadeným výrokem stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 368 Kč (výrok II). Podle obvodního soudu je sice nárok stěžovatelky na úhradu nákladů právního zastoupení oprávněný, pro výpočet náhrady nákladů soudního řízení ale aplikoval § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Závěr, že jde o žalobu na ustáleném vzoru, obvodní soud učinil na základě porovnání několika žalob od téhož právního zástupce (zastupujícího nyní stěžovatelku) směřujících proti totožné vedlejší účastnici s tím, že je zřejmé, že se v těchto žalobách mění jen údaje individualizující konkrétní žalobu, jako jsou dlužné částky, dlužná období či čísla smluv.
3. Stěžovatelka tvrdí, že obvodní soud svévolně a v její neprospěch jako spotřebitele rozšířil podmínky pro aplikaci § 14b advokátního tarifu, když za klíčové kritérium považoval totožnost právního zástupce, nikoli totožnost žalobce, jak vyžaduje jazykový výklad i ustálená judikatura k tomuto ustanovení právního předpisu. Obvodní soud tímto postupem nerespektoval její legitimní očekávání založené na rozhodovací praxi vyšších soudů i Ústavního soudu a fakticky ji sankcionoval za výběr specializovaného advokáta. Odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024
sp. zn. I. ÚS 3241/23
. Z § 14b advokátního tarifu neplyne, že se má vztahovat na případy, kdy odlišné žalobce (spotřebitele) s obdobnými nároky zastupuje tentýž advokát. Není možné vykládat § 14b v neprospěch spotřebitelů, toto ustanovení cílí na případy, kdy obdobné návrhy podává opakovaně tentýž žalobce, nikoli tentýž advokát. Opačný přístup by vedl k tomu, že by se oslabilo právo spotřebitelů na právní pomoc poskytovanou právním profesionálem. Vznikl by tím také nedůvodný rozdíl v honorování advokáta pravidelně zastupujícího spotřebitele při uplatňování jejich práv v této oblasti, a advokáta, který podá takovou žalobu jen ojediněle.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
6. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně [např. bod 19 nálezu ze dne 17. 4. 2019
sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301)]. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012
sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)].
7. Ústavní soud také dal ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že u bagatelních věcí, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena. Tento přístup Ústavní soud potvrdil v bodě 34 stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.).
8. Tvrzená nesprávná aplikace § 14b advokátního tarifu je pochybením při výkladu a použití podústavního práva. V posuzované věci jde ovšem o bagatelní částku, což zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Pro zrušení rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši by musely hovořit mimořádné důvody, které však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka takové mimořádné okolnosti ani netvrdí a neprokazuje, přestože je na ní, aby Ústavnímu soudu vysvětlila, proč věc přes bagatelnost částky vykazuje ústavněprávní rozměr. Naopak z podkladů, které k ústavní stížnosti připojila, plyne, že napadené rozhodnutí je ojedinělé. Ústavnímu soudu je současně známo další (aktuální) rozhodnutí, které je napadené ústavní stížností jiné stěžovatelky zastoupené týmž právním zástupcem, a projednávané pod
sp. zn. II. ÚS 3623/25
. Stěžovatelka sama ovšem k ústavní stížnosti přiložila rozhodnutí, z nichž plyne, že § 14b advokátního tarifu nemá být na obdobné věci použit. Stěžovatelka přiléhavě namítá nejednotnost rozhodovací praxe. Současně tvrdí, že napadené usnesení je excesem z ustálené praxe. Úkolem Ústavního soudu však není sjednocovat judikaturu obecných soudů. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že věc nedosahuje ústavní intenzity.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím (jeho výrokem II) došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu