IV.ÚS 353/96

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 353/96 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti SF, zastoupené advokátem JUDr. J.J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, č. j. 7 A 88/95-43, t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 12. 1996, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, č.j. 7 A 88/95-43, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 8. 3. 1995, č.j. LK-48 33/93-581. Tímto rozhodnutím ministr vnitra zamítl rozklad, který stěžovatelka podala proti rozhodnutí bývalého ministra vnitra ČSFR ze dne 7. 12. 1992, č. j. ZD - 1300/L-92. Přitom předmětem citovaného rozhodnutí bývalého ministra vnitra ČSFR bylo to, že s odvoláním na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 10. 1992, sp. zn. II. ÚS 104/92 , nevyhověl protestu bývalého generálního prokurátora ČSFR, pokud šlo o povolení stěžovatelky mít v ČSFR sídlo, avšak vyhověl tomuto protestu, pokud šlo o povolení vyvíjet v ČSFR činnost. 1

IV. ÚS 353/96

Stěžovatelka spatřuje v postupu Vrchního soudu v Praze porušení ústavního práva na spravedlivý proces, které vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 90 Ústavy České republiky a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla proto zrušení napadeného soudního rozhodnutí a současně navrhla odklad jeho vykonatelnosti.

Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podal Vrchní soud v Praze, se potvrzují skutkové údaje uvedené stěžovatelkou. Pokud jde o tvrzené porušení ústavních práv, odmítá vrchní soud, jako účastník řízení, názor stěžovatelky, že všechna správní rozhodnutí týkající se sídla a činnosti stěžovatelky na území ČSFR, resp. ČR, tvoří jeden celek. Podle názoru soudu bylo o subjektivním hmotněprávním oprávnění (právu mít sídlo v ČSFR), stěžovatelky s konečnou platností rozhodnuto v zamítavém rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23. 12. 1991, a toto rozhodnutí nebylo zpochybněno ani nálezem Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 10. 1992, sp. zn. II. ÚS 104/92

. Vrchní soud trvá na názoru, že žalobou napadené pravomocné rozhodnutí správních orgánů nemohlo být předmětem přezkoumání soudu v řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř., a nemohlo proto dojít k porušení povinnosti soudu rozhodnout o žalobě podle ustanovení § 250j o.s.ř. Navrhuje proto odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.

Ministerstvo vnitra ČR se jako vedlejší účastník rovněž vyjádřilo k podané stížnosti. Ve vyjádření se rekapitulují jednotlivá jednání ve věci a jednotlivá rozhodnutí v období let 1990-1995. Vedlejší účastník uvedl, že respektuje závěry, k nimž v předmětné věci dospěl Vrchní soud v Praze, současně však vyjadřuje pochybnost, zda podání ústavní stížnosti je s ohledem na ustanovení 35 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přípustné. Ústavní soud si dále vyžádal spis Vrchního soudu v Praze 7 A 88/95 a seznámil se s jeho obsahem. 2

IV. ÚS 353/96

Na základě výše uvedených podání a z obsahu spisu považuje Ústavní soud za nesporné, že v návaznosti na rozhodnutí federální vlády vydalo bývalé Federální ministerstvo vnitra dne 18. 1. 1991 rozhodnutí, č.j. USL-84/L-91, kterým podle § 4 zákona č. 116/1985 Sb. odejmulo dnem 30. 6. 1991 povolení mít sídlo a vyvíjet činnost v tehdejší ČSFR. Proti tomuto rozhodnutí podala SF rozklad, kterému ministr vnitra ČSFR vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil, a to rozhodnutím č.j. KR-649/MZ-91, ze dne 28. 3. 1991.

Dne 21. 8. 1991 vydalo FMV nové rozhodnutí, č.j. KR 2108/91, kterým k témuž dni odejmulo SF povolení mít sídlo a vyvíjet činnost v ČSFR. Podaný rozklad proti tomuto rozhodnutí ministr vnitra svým rozhodnutím, č. j. ZD-393/L-91, ze dne 23. 12. 1991, zamítl a stanovil současně lhůtu 12 měsíců ode dne doručení ke splnění prvostupňového rozhodnutí. Proti těmto rozhodnutím podala SF dne 23. 12. 1991 podnět k podání protestu generálnímu prokurátorovi ČSFR a dne 19. 2. 1992 stížnost Ústavnímu soudu ČSFR.

Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatná zejména skutečnost, že Ústavní soud ČSFR svým nálezem, sp. zn. II. ÚS 104/92 , ze dne 21. 10. 1992, o stížnosti ze dne 19. 2. 1992 rozhodl tak, že zrušil tu část rozhodnutí FMV, resp. ministra vnitra, kterým bylo SF odňato povolení vyvíjet v ČSFR činnost. Návrh na zrušení rozhodnutí v části, které odňala SF povolení mít sídlo v ČSFR, Ústavní soud ČSFR nevyhověl, neboť podle jeho názoru není tato část rozhodnutí v rozporu ani s Úmluvou MOP č. 87, ani s čl.

8 odst. 1 písm. a), b), a c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ani s čl. 27 Listiny. Ústavní soud ČSFR tedy odmítl názor, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Podle názoru ústavního soudu ČSFR právo svobodného sdružování nezahrnuje zřizování sídla mezinárodních organizací na území ČSFR, neboť takové rozhodování se řídí vnitrostátním právem a je určováno příslušnými hledisky zájmů suverénního státu.

Naopak však pod dotčená ustanovení Listiny zahrnul oprávnění mezinárodních organizací vyvíjet na 3

IV. ÚS 353/96 území ČSFR činnost.

Lze tedy konstatovat, že z ústavněprávního hlediska byla věc již posouzena a rozhodnuta. Podle přesvědčení Ústavního soudu po tomto meritorním rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR nemělo již opodstatnění pokračování v řízení o protestu bývalého generálního prokurátora ČSFR, ať již s ohledem na ustanovení § 63 odst. 1, odst. 2 písm. a) a contrario zákona č. 491/1991 Sb., či se zřetelem k zásadě vyjádřené v § 30 odst. 7 tohoto zákona, podle které byly orgány veřejné moci vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveném v nálezu.

Je proto nezbytné považovat návrh stěžovatelky za návrh ve věci, ve které jíž bylo Ústavním soudem rozhodnuto (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), tedy za návrh nepřípustný. Navíc pak je uvedený právní názor v plném souladu s názorem Ústavního soudu ČR, což by bylo dostatečným důvodem i pro odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že právní názor Ústavního soudu je odlišný od právního názoru, který vyslovil Vrchní soud v Praze, pokud jde o povahu rozhodnutí správního orgánu o protestu prokurátora.

S poukazem na ust. § 15 odst. 8 zákona č. 60/1965 Sb., o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů, bylo, dle názoru ústavního soudu ČR, rozhodování o protestu prokurátora eo ipso rozhodováním meritorním. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 11. března 1997

JUDr.Pavel Varvařovský soudce zpravodaj