Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Petrou Majerovou, advokátkou, sídlem Smetanovo nábřeží 958/8, Břeclav, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 24 Cdo 1621/2025-64, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2025 č. j. 70 Co 252/2024-49 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. září 2024 č. j. 21 Nc 7003/2024-19 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 787 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a B. A. (jedná se o pseudonym) a nezl. C. A. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností spojila stěžovatelka i návrh na zrušení § 787 občanského zákoníku.
2. Stěžovatelka a první vedlejší účastník (dále též "manžel" či "bývalý manžel") byli od roku 2016 do dubna 2024 manželé. V říjnu 2023 se souhlasem manžela podstoupila stěžovatelka umělé oplodnění spermatem dárce. V té době byli již oba manželé odcizeni, delší dobu spolu nežili a intimně se nestýkali. Již v době umělého oplodnění se dohodli, že stěžovatelka bude o dítě pečovat samostatně a manžel se na jeho výchově ani výživě podílet nebude. Manžel dal podle stěžovatelky souhlas s umělým oplodněním jako projev dobré vůle, aby mohla mít dítě, protože bez jeho souhlasu by umělé oplodnění podstoupit nemohla. Stěžovatelčin syn, druhý vedlejší účastník, se narodil XXXX, tedy před třístým dnem po rozvodu manželství, proto byl manžel zapsán jako otec do rodného listu (§ 786 odst. 1 občanského zákoníku). O syna pečuje jen stěžovatelka, bývalý manžel se s ním nestýká, neprojevuje o něj zájem, nepodílí se na jeho výchově ani výživě; stěžovatelka ostatně od něj výživné ani nepožaduje.
3. V srpnu 2024 se stěžovatelka obrátila na Okresní soud v Břeclavi s návrhem na popření otcovství bývalého manžela. Okresní soud tento návrh napadeným rozsudkem zamítl. Vyšel z § 787 odst. 1 občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že k početí umělým oplodněním dal stěžovatelčin manžel souhlas. Tento souhlas zakládá nevyvratitelnou domněnku otcovství. Že byly užity zárodečné buňky dárce, nikoli manžela, není důvodem pro popření otcovství. K úspěšnému popření otcovství je třeba prokázat, že stěžovatelka otěhotněla jinak než umělým oplodněním. To se však neprokázalo, stěžovatelka to ani netvrdila.
4. V odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatelka uvedla, že den po umělém oplodnění měla pohlavní styk s jiným mužem, jeho jméno ale nezná, je cizinec, potkali se v hudebním klubu. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Stěžovatelčino nové skutkové tvrzení vznesené až v odvolacím řízení je na pokraji zneužití práva, přesto k němu přihlížel. Stěžovatelka však neoznačila žádného konkrétního muže (který by následně mohl podstoupit vyšetření DNA), a proto neunesla břemeno tvrzení.
5. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud zamítl napadeným rozsudkem. Posoudil ho jako přípustné, jelikož v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, za jakých podmínek lze podle § 787 občanského zákoníku popřít otcovství k dítěti narozenému v době mezi stošedesátým dnem a třístým dnem od umělého oplodnění provedeného se souhlasem manžela matky. Za okolností tohoto případu lze otcovství popřít, jen "otěhotněla-li matka jinak" než umělým oplodněním se souhlasem manžela matky, na základě kterého je naplněna domněnka otcovství tohoto manžela. Občanský zákoník chrání a podporuje úmyslné rodičovství, tedy situaci, kdy muž dobrovolně a vědomě souhlasil s umělým oplodněním, byť v případě anonymního dárce věděl, že nebude biologickým otcem dítěte. Souhlas muže s umělým oplodněním (bez ohledu na jeho motiv či pohnutku k udělení souhlasu) zákon pokládá, a to plně v souladu s principy autonomie vůle a odpovědného rodičovství, za právní akt, kterým muž přijímá roli otce. Otcovství k dítěti vzešlému z umělého oplodnění není dílem náhody (jako tomu může být u přirozeného početí), ale jde o úmyslný právní a morální závazek, nejen ve vztahu k matce, ale především vůči dítěti, které z vůle obou rodičů touto cestou přijde na svět. Smyslem úpravy je ochrana zájmu dítěte - jeho právní jistota a stabilita rodinných poměrů. Vztahy mezi rodiči nejsou rozhodné. Možnost popřít takto vzniklé otcovství je třeba vykládat restriktivně a v souladu s nejlepším zájmem dítěte. K úspěšnému popření otcovství nestačí jen tvrzení, že matka otěhotněla jinak, musí to být postaveno najisto. U početí pomocí spermatu dárce bude typicky nutné odebrat vzorek DNA muže, se kterým měla stěžovatelka souložit. Stěžovatelka ani po poučení krajského soudu žádného konkrétního muže neoznačila.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že tento případ je specifický tím, že ona ani bývalý manžel si nepřejí, aby byl bývalý manžel matrikovým otcem, jde o jejich soukromé právo, do kterého nemá stát zasahovat. Manžel se snažil stěžovatelce jen pomoci otěhotnět, ani jeden z nich si nebyl vědom následků souhlasu s umělým oplodněním. Bývalý manžel nemá k synovi žádnou vazbu a v budoucnu si ji ani nevytvoří. Zápis v rodném listě může mít v budoucnu nepříznivé dopady do sféry života stěžovatelky, jejího syna i bývalého manžela, např. v právu dědickém. Stěžovatelka se rovněž obává o život svůj a svého syna. Bývalého manžela totiž napadla "jiná osoba" a stěžovatelka se domnívá, že kdyby se tato osoba dozvěděla o jeho právním otcovství, mohla by se mu skrze stěžovatelku a jejího syna mstít. Zachování otcovství není v zájmu nikoho ze zúčastněných, v budoucnu může synovi komplikovat porozumění jeho původu a rodinnému uspořádání. Cílem právní úpravy nemá být vytvářet rodinné vazby tam, kde ve skutečnosti chybí a není zájem je tvořit. Soudy postupovaly formalisticky. Měly vzít v potaz specifické okolnosti a odchýlit se od doslovného znění zákona. Stěžovatelka mohla výslechem prokázat, že otěhotněla jinak než umělým oplodněním, odvolací soud však její výslech nepřipustil.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je ustálena v názoru, že otázky týkající se umělého oplodnění jsou eticky i morálně citlivé a na jejich úpravě není mezi jednotlivými státy shoda. Proto je při jejich úpravě ponechán státům široký prostor k uvážení (např. rozsudek ze dne 8. 12. 2022 Pejřilová proti České republice, č. 14889/19, § 43 až 45). Obdobně je ponechán státům určitý prostor k uvážení i v otázkách určování otcovství (rozsudek ze dne 22. 3. 2012 Kautzor proti Německu, č. 23338/09, § 65). Samozřejmě tento prostor není bezbřehý, nemůže do dotčených zájmů zasahovat nad únosnou míru. V poměrech této věci však Ústavní soud žádný nepřiměřený zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nespatřuje.
9. Před bližším vypořádáním stěžovatelčiných námitek je třeba předeslat, že stěžovatelčina argumentace není nijak podrobná, naopak je pojata spíše stručně a vágně. To předurčuje, že ani argumentace Ústavního soudu nebude nijak podrobná.
10. Podstoupení umělého oplodnění vyžaduje podle českého práva souhlas nejen budoucí matky, ale i muže. Je to zásadní rozhodnutí s podstatnými důsledky, které musí matka i muž udělující souhlas důkladně zvážit. K tomu jim má pomoci i poučení poskytovatelem zdravotní služby, jehož součástí mají být mj. informace o určování rodičovství k dítěti podle občanského zákoníku (viz § 8 odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách). Smysl právní úpravy vysvětlil již Nejvyšší soud, zákonná úprava vychází z toho, že dobrovolný a vědomý souhlas obou manželů s umělým oplodněním směřuje k tomu, že rodiči dítěte se v souladu s jeho zájmy stanou oba manželé, aby se dítě narodilo do existujících rodinných poměrů. Manžel svým souhlasem přijímá roli otce, byť s vědomím, že nebude v případě heterologního oplodnění otcem biologickým. Pravidlo, že manželovo otcovství je možné popřít, jen otěhotněla-li matka jinak než umělým oplodněním, je v občanském zákoníku stanoveno srozumitelně a jednoznačně. Bylo čistě na stěžovatelce a jejím manželovi, zda stěžovatelka dobrovolně podstoupí umělé oplodnění a zda oba dobrovolně přijmou s tím související důsledky.
11. Jak vysvětlil Nejvyšší soud, jedinou možností, jak podle občanského zákoníku popřít otcovství, je prokázat, že stěžovatelka otěhotněla jinak než umělým oplodněním. Pouhé stěžovatelčino tvrzení o souloži s jiným mužem, kterého nedokáže identifikovat, tuto skutečnost prokázat nemůže.
12. Neústavnost napadených rozhodnutí nezakládají ani stěžovatelkou namítané negativní důsledky způsobené matrikovým otcovstvím. Dědické vztahy mezi zúčastněnými lze řešit instituty dědického práva. Jde-li pak o obavu stěžovatelky o život její a jejího syna, není z ústavní stížnosti vůbec jasné, kdo by měl být, alespoň přibližně, touto "jinou osobou", která bývalého manžela napadla, z jakého důvodu tak učinila, ale zejména - proč by měla usilovat o zdraví či život i stěžovatelky a jejího syna, natož proč by tak činila z důvodu matrikového otcovství bývalého manžela.
13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jelikož Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, odmítl i návrh na zrušení zákonného ustanovení. Tento návrh podaný spolu s ústavní stížností je totiž akcesorický, to znamená, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti sdílí její osud. Není-li ústavní stížnost schopna věcného projednání, odpadá i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu