Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele spolku JM - Net, z. s., sídlem Hněvkovského 1387/2, Praha 4 - Chodov, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2 Praha 1 - Staré Město, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 10 Afs 145/2024-113 a Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2024 č. j. 10 Af 14/2022-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky. Správní soudy dle jeho slov porušily celou řadu ústavně chráněných práv.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozsudků a připojených listin plyne následující. Stěžovatel je zapsaným spolkem, který mj. poskytuje svým členům internetové připojení. V této věci se vede spor o registraci k dani z přidané hodnoty. Tento spor pramenil ve změně § 61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Před novelou zákona o DPH (tj. do 31. 3. 2019) byly určité služby daňově osvobozeny, pokud je poskytovaly subjekty, zahrnuté v zákonném výčtu, a pokud šlo o protihodnotu členského příspěvku.
Spolky patřily mezi výčet subjektů, jejichž služby nepodléhaly zdanění. Po novele sporné ustanovení již nepracovalo s výčtem subjektů, ale s obecnějším vymezením. Daňově osvobozeny byly služby poskytované právnickými osobami, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání. Nynější spor tkví v tom, zda stěžovatelovo poskytování internetového připojení je či není daňově osvobozeno. Pokud není, musí být zaregistrován k DPH, neboť jeho činnost představuje zdanitelné plnění a jako taková vstupuje do výpočtu obratu pro účely registrace (§ 6 odst. 1 zákona o DPH).
3. Po novele zákona o DPH stěžovatel nejprve podal přihlášku k registraci, později ji však vzal zpět. To vysvětlil tak, že se mylně domníval, že nesplňoval podmínky pro daňové osvobození. Správce daně ho však upozornil, že jeho mylná domněnka byla ve skutečnosti správná. Stěžovatel nesplňuje podmínky osvobození, a dokonce je nesplňoval ani před novelou. Po zevrubném dokazování daňové orgány uzavřely, že těžiště jeho působení neleží v činnostech občanské povahy, nýbrž v komerčním poskytování internetového připojení, resp. v ekonomické činnosti. Daňové orgány proto stěžovatele z moci úřední zaregistrovaly k DPH, a to zpětně k 1. 1. 2013.
4. Stěžovatel se následně obrátil na Městský soud v Praze a pak na Nejvyšší správní soud. Neúspěšně, městský soud zamítl jeho žalobu, Nejvyšší správní soud kasační stížnost. Oba správní soudy shodně uzavřely, že daňové orgány unesly důkazní břemeno, že skutečná činnost stěžovatele leží v poskytování internetového připojení za úplatu, tedy v ekonomické, nikoli občanské činnosti. Klíčovými důkazy byly svědecké výpovědi členů stěžovatele. Ti převážně vypověděli, že jsou členy spolku kvůli internetovému připojení.
Byť daňové orgány nevyslechly všech sedm tisíc členů, vyslechnutí svědci jsou dostatečně reprezentativním vzorkem (napříč všemi věkovými skupinami, různými adresami, mezi vzorkem byli muži i ženy). Nadto stěžovatel vyvíjel spolkovou činnost jen okrajově, těžiště jeho činnosti leželo v poskytování internetového připojení za úplatu. Protože neprokázal, že vyvíjí činnost občanské povahy, výjimka v § 61 písm. a) zákona o DPH se neuplatní. Správní soudy rovněž uzavřely, že stěžovatel neuspěje s námitkou prekluze pravomoci zpětné registrace k DPH.
Zákonnou hranici 1 mil. Kč stěžovatel překračoval opakovaně a soustavně od roku 2011. Prekluzivní lhůta se přerušila, běžela znovu a nemohla ani uplynout. Stěžovatelem navržené předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie nemají žádný vztah k nynější věci.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že správní soudy nerozlišují mezi účelem a činností spolku. Účel spolku je výzkum a rozvoj připojení k počítačové síti, účel může stěžovatel naplňovat a dosahovat všemi možnými způsoby, včetně podnikatelského. Závěr o ekonomické povaze činnosti popírá podstatu sdružovací svobody. Nadto vytváří nedůvodnou nerovnost mezi spolky: na některé se daňové osvobození vztahovat bude, na jiné nebude. Stěžovatelova činnost nesleduje dosahování zisku. Pokud se členové připojí k internetové síti, již tím samým se podporuje výzkum a rozvoj komunikační technologie; naplňuje se tím účel spolku.
Stěžovatel též namítá zaujaté a selektivní hodnocení důkazů a neprovedení důkazních návrhů bez řádného odůvodnění. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že důkaz výslechem vzorku svědků byl reprezentativní. Takový důkaz je přípustný jen tehdy, pokud mezi svědky neexistuje žádný rozpor. Stěžovatel dále namítá porušení legitimního očekávání v důsledku registrace k DPH. Až do podání přihlášky daňové orgány se stěžovatelem nejednaly jako s plátcem DPH. Pokud tak činí zpětně, děje se tak v rozporu s ustálenou správní praxí.
A konečně stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud měl položit Soudnímu dvoru navržené předběžné otázky.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].
8. K stěžovatelově nesouhlasu se závěrem o vykonávání ekonomické činnosti v podobě poskytování internetového připojení spolkem lze uvést, že tutéž problematiku Nejvyšší správní soud řešil opakovaně (např. rozsudkem ze dne 4. 4. 2023 č. j. 6 Afs 92/2022-51, cyrilek. Net; ústavní stížnost odmítnuta usnesením ze dne 25. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1563/23 ). Podobně jako v dřívějších věcech též nynější stěžovatel poskytoval komerční internetové připojení pod pláštěm spolkové činnosti. Daňové orgány posoudily stěžovatelovu činnost podle skutečného obsahu. Proto nemohlo být porušeno právo sdružovací. Stěžovatel neuspěje ani s námitkou porušení principu rovnosti. Je tomu přesně naopak: poskytuje-li stěžovatel internetové připojení za úplatu a fakticky vyvíjí ekonomickou činnost, není důvod, proč by měl požívat daňové zvýhodnění jako subjekty, které fakticky nepodnikají.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že ani daňové orgány, ani správní soudy nemusí vyhovět všem návrhům na provedení důkazů. Samozřejmě musí své rozhodnutí odůvodnit. Daňové orgány odmítly další svědecké výslechy proto, že stěžovatelův návrh byl nadbytečný (srov. bod 84 rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství). Z toho vyšel i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel nepochodí ani s námitkou, že ve svědeckých výpovědích byly významné rozpory. Stěžovatel opomíjí, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy (např. nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24 , bod 19).
10. Stěžovatel neuspěje ani s námitkou porušení legitimního očekávání. Stěžovatel namítá, že pokud s ním daňové orgány do podání přihlášky nejednaly jako s plátcem DPH, šlo o ustálenou správní praxi, zakládající legitimní očekávání. Stěžovatel však pomíjí, že neprověření či přehlédnutí určité skutečnosti nelze zaměňovat s jejím schválením daňovými orgány (shodně rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2020 č. j. 10 Afs 343/2019-49, CRISTAL PALACE, bod 35). Stěžovatel si proto nepomůže ani odkazem na nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 520/06
(N 18/48 SbNU 195), který se týkal situace, kdy správní orgán náhle změnil výklad zákona, který daňové orgány v určité typové věci zastávaly [srov. též nález ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 605/06
(N 10/48 SbNU 95), část IV. 1.].
11. Nejvyšší správní soud neporušil ani stěžovatelovo právo na zákonného soudce, byť nepoložil předběžné otázky. Z povinnosti položit předběžnou otázku (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) existují tři výjimky [rozsudek ze dne 6. 10. 1982, 283/81, CILFIT, bod 21; souhrnně zejm. nález ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 3432/17
(N 153/90 SbNU 483), ČSOB, body 19 až 30]. Jednou z nich je nepřiléhavost navržené předběžné otázky k předmětu řízení. Právě tím Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil (bod 56 rozsudku). Ostatně věc není z pohledu práva EU sporná (srov. stěžovatelem uváděný rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 12. 2020, C-488/18, Golfclub Schloss Igling, podle něhož vnitrostátní soudy musí posoudit, zda daňový subjekt je skutečně neziskovou organizací: body 48 až 51).
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu