Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Brože, MJur., sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, jako insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, zastoupeného advokátem Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2022 č. j. 73 Cm 218/2014-775, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., sídlem Na poříčí 1046/24, Praha 1 - Nové Město, 2) obchodní společnosti MR COMMUNICATIONS, s. r. o., sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1 - Nové Město, 3) Hany Písaříkové a 4) Ing. Jiřího Písaříka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u městského soudu domáhal určení, že je společníkem první vedlejší účastnice, resp. vlastníkem obchodního podílu ve výši 10 % v této obchodní společnosti. V průběhu řízení o určovací žalobě se stěžovatel domáhal úpravy (doplnění) žaloby o eventuální petit, v němž po první vedlejší účastnici požadoval zaplacení částky ve výši 800 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, mající představovat hodnotu vypořádacího podílu.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že změna návrhu se podle § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřipouští. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že "vzhledem k tomu, že v rámci řízení nebylo provedeno dokazování, výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, jak tuto situaci předpokládá § 95 odst. 2 o. s. ř. Nárok uplatňovaný navrhovaným eventuálním petitem nadto vychází z jiných skutkových okolností, kdy tento nárok bytostně souvisí především se stanovením hodnoty případného vypořádacího podílu. Soud by z výsledků dosavadního (tj. tohoto) řízení při stanovování výše vypořádacího podílu vycházet nemohl, ani kdyby dokazování již provedeno bylo, neboť stanovení hodnoty podílu není předmětem tohoto řízení tak, jak byl předmět nadefinován žalobou" (bod 6 odůvodnění). Městský soud rovněž zdůraznil, že odůvodňuje-li stěžovatel návrh na změnu žaloby mimo jiné blížícím se promlčením tvrzeného nároku, nic mu nebránilo a nebrání tento nárok uplatnit žalobou na plnění, o níž bude vedeno samostatné řízení. Městský soud nadto podotkl, že návrh na změnu žaloby patrně představuje snahu o zneužití procesních pravidel s cílem vyhnout se placení soudního poplatku z částky 800 000 000 Kč.
4. Stěžovatel uvádí, že jako insolvenční správce dlužníka Tomáše Bárty vstoupil na jeho místo do soudního řízení, původně zahájeného dlužníkem, v němž se tento domáhal určení, že je společníkem první vedlejší účastnice s obchodním podílem ve výši 10 %. Namítá, že ačkoliv "uplatnil své právo zákonem předpokládaným způsobem a účelně, a také zcela logicky s ohledem na situaci, ve které byl návrh uplatněn", městský soud "odmítl přiznat takto uplatněnému právu soudní ochranu, ač k tomu nebyly splněny podmínky stanovené soudu zákonem", čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení je podle něj svévolné, nesprávné, nezákonné a rozporné s ústavním pořádkem.
5. Podle názoru stěžovatele je jeho ústavní stížnost přípustná, přičemž se odvolává na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933) nebo na usnesení ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 2575/20 , v němž Ústavní soud připustil ústavní stížnost přímo proti usnesení soudu o nepřipuštění změny žaloby. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 je ústavní stížnost proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby podle § 95 odst. 2 o. s. ř. přípustná tehdy, nemá-li stěžovatel k dispozici jiné účinné prostředky právní obrany v podobě podání nového návrhu, napadení nepřipuštění změny žaloby v odvolání podaném ve věci samé nebo uplatnění návrhu na změnu žaloby v odvolacím řízení. Je přitom toho názoru, že tyto prostředky obrany "v jeho konkrétním případě nejsou s to zajistit účinnou ochranu jeho práv". Upozorňuje přitom na průtahy v řízení o určovací žalobě, která má být projednávána již osm let bez nařízeného jednání ve věci. Uplatňovat ochranu svých práv v odvolacím řízení považuje stěžovatel sice za "teoreticky možnou", avšak neefektivní a pomalou.
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a stěžovatel je v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupen advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21 , dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
8. Praxe posuzování přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby podle § 95 odst. 2 o. s. ř. byla sjednocena stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933). V tomto stanovisku vyšel Ústavní soud z toho, že usnesení o nepřipuštění změny žaloby podle § 95 odst. 2 o. s. ř. je sice v obecné rovině způsobilé zasáhnout do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jde však o rozhodnutí procesní povahy, nikoliv o rozhodnutí ve věci samé (srov. rovněž usnesení ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 2131/21 nebo ze dne 22. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1535/22 ), proti němuž se může účastník řízení podle okolností daného případu bránit 1) podáním nové žaloby, byť nejde o procesní prostředek ochrany práva stricto sensu (srov. bod 15 odůvodnění stanoviska), a zejména 2) napadením rozhodnutí ve věci samé opravným prostředkem.
9. Ústavní soud má za to, že s ohledem na shora uvedené stanovisko, jakož i návaznou judikaturu (viz usnesení ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 3123/20 , ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2752/20 , ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 2131/21 nebo ze dne 22. 6. 2022 sp. zn. IV. 1535/22), je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná. Stěžovatel totiž mohl přistoupit k podání nové žaloby (dokonce v podobě jiného žalobního typu) - zatímco původně se domáhal určovací žalobou toliko vydání deklaratorního výroku, nyní požaduje (i) přiznání peněžitého plnění. Tento postup se ostatně nabízel stěžovateli tím spíše, je-li si vědom blížícího se promlčení tvrzeného nároku. Především však stěžovatel může napadnout rozhodnutí ve věci samé odvoláním (když proti rozhodnutím ve věcech určovacích žalob není vyloučeno), v němž lze namítat rovněž to, že městský soud podle jeho tvrzení nesprávně nepřipustil změnu žaloby. Jak přitom zdůraznil Ústavní soud v bodu 17 odůvodnění shora uvedeného stanoviska, tak s ohledem na skutečnost, že usnesení o nepřipuštění změny žaloby v civilním soudím řízení "je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce, Ústavní soud považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Účastník řízení má ostatně možnost postupovat v intencích ustanovení § 95 o. s. ř. i v odvolacím řízení, neboť systém neúplné apelace brání pouze tomu, aby mohl být v odvolacím řízení uplatněn nový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem."
10. Uvádí-li stěžovatel, že řízení před městským soudem ve věci samé podle něj trvá nepřiměřeně dlouho, resp. že soud se dopouští průtahů, má stěžovatel možnost podat mimo jiné návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by tohoto institutu stěžovatel bezvýsledně využil. Odkazuje-li pak stěžovatel na usnesení sp. zn. III. ÚS 2575/20 , je třeba zdůraznit, že v tomto případě Ústavní soud připustil ústavní stížnost přímo proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby s ohledem na zcela zvláštní procesní situaci, kdy se stěžovatel v uvedené věci "nemohl domoci ani meritorní změny rozhodnutí v případném odvolacím řízení, neboť na základě jeho zpětvzetí žaloby, které předcházelo vlastnímu rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, bylo řízení... v celém rozsahu zastaveno" (body 17 a 18 odůvodnění).
11. Na základě shora uvedeného Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r. soudce zpravodaj