Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností stěžovatelky Česká provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, sídlem Malý Val 1553, Kroměříž, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 23.
října 2020 č. j. 5 As 463/2019-31 a ze dne 30. října 2020 č. j. 5 As 464/2019-25 a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 29 A 293/2017-47 a ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 29 A 289/2017-38, vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3562/20 , a ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. listopadu 2020 č. j. 5 As 465/2019-31 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 29 A 286/2017-51, vedené pod sp. zn. II. ÚS 104/21 , za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a podniku Lesy České republiky, s.
p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3562/20 a sp. zn. II. ÚS 104/21 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 3562/20
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"). První dvě v záhlaví uvedené stížnosti již byly spojeny ke společnému projednání usnesením ze dne 12. ledna 2021, vydaným pod sp. zn. IV. ÚS 3562/20 , IV. ÚS. 3563/20.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka, kterým byla z moci úřední obnovena správní řízení. Ústavní soud po zjištění obsahové a argumentační shody ústavních stížností, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení.
4. V souladu s rozvrhem práce pro rok 2021 č. Org. 1/21 je soudcem zpravodajem u spojených věcí soudce Josef Fiala, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. IV. ÚS 3562/20
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
7. V průběhu řízení požádal druhý vedlejší účastník Ústavní soud o zaslání ústavních stížností. Ústavní soud jeho žádosti vyhověl a zaslal mu je na vědomí. Následně druhý vedlejší účastník zaslal Ústavnímu soudu svoje vyjádření, v němž zmínil, že ústavní stížnosti podle něj nemají ústavněprávní rozměr. K aplikaci zásady ex favore restitutionis nevidí prostor, neboť ve věci šlo o obnovu řízení, při níž tuto zásadu aplikovat nelze. Dále navrhl, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce, aby mu nahradila náklady řízení, které mu vznikly v řízení o ústavních stížnostech.
8. Vzhledem ke zjištění, že vyjádření druhého vedlejšího účastníka neobsahuje žádné nové skutečnosti důležité pro rozhodnutí o ústavní stížnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat toto vyjádření na vědomí a k případné replice stěžovatelce.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
10. Stěžovatelka tvrdí, že v soudním řízení navazujícím na obnovené správní řízení se již soud nebude moci zabývat tím, zda byly podmínky pro obnovu řízení. Ústavní soud v této skutečnosti porušení stěžovatelčiných základních práv nespatřuje. Sice platí, že ne každé rozhodnutí o nařízení obnovy správního řízení či rozhodnutí, jímž byla k žádosti jiného účastníka obnova správního řízení povolena, podléhá přezkumu ve správním soudnictví [viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26.
6. 2007 č. j. 5 As 13/2006-46 (č. 1427/2008 Sb. NSS), kde bylo vyloženo, že ne každé rozhodnutí o nařízení či povolení obnovy správního řízení je vůbec způsobilé negativně zasáhnout práva určitého účastníka]. V posuzované věci však správní soudy vycházely z toho, že správní rozhodnutí týkající se obnovy řízení jsou způsobilé do práv stěžovatelky zasáhnout, a žalobu tudíž krajský soud projednal věcně. Pro Ústavní soud je určující, že stěžovatelka měla možnost nechat správními soudy přezkoumat rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o obnově řízení a této možnosti využila.
Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí správních soudů se věcně zabývají námitkami, jimiž stěžovatelka zpochybňovala zákonnost nařízení a povolení obnovy řízení. Stěžovatelce tak nebylo upřeno právo na soudní ochranu v podobě přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny), která se týkala nařízení a povolení obnovy řízení.
11. Jako neopodstatněnou Ústavní soud shledal stěžovatelčinu námitku zpochybňující naplnění zákonných podmínek pro obnovu řízení. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaných soudních spisů, stěžovatelka argumentaci o nesplnění podmínek pro obnovu řízení (uplatněnou v ústavní stížnosti) nepředložila správním soudům, které se jí tudíž nemohly zabývat. Jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je vymezení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.
ř. s.")]. Správní soud pak správní rozhodnutí přezkoumává v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Bez uplatnění patřičné námitky se krajský soud nemohl zabývat tím, kdy vyšly najevo nové skutečnosti, které se staly podkladem pro obnovu řízení, a zda je mohl či nemohl v původním řízení uplatnit účastník, jemuž jsou ku prospěchu. I pro Nejvyšší správní soud platí vázanost uplatněnými důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), na posuzovaný případ přitom nedopadá žádná z výjimek z této vázanosti.
Navíc před Nejvyšším správním soudem nelze uplatnit důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitku zpochybňující splnění podmínek pro obnovu správního řízení, kterou nepředestřela v řízení před správními soudy, neumožnila jim, aby ji posoudily. Postrádá pak smyslu, aby stěžovatelka v ústavní stížnosti po věcné stránce napadala hodnocení otázky, jíž se správní soudy vinou samotné stěžovatelky nemohly zabývat.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že povolení či nařízení obnovy řízení nebylo možné, protože podle jejího názoru nové skutečnosti nevyšly najevo až po skončení původního správního řízení a účastník, jemuž jsou ku prospěchu, je již v původním řízení mohl uplatnit. Jde o zpochybnění naplnění části podmínek pro obnovu zakotvených v § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Její námitky uplatněné před správními soudy se však upínaly k jiné podmínce v § 100 odst. 1 správního řádu, a to podmínce, aby nové skutečnosti nebo důkazy byly potenciálně způsobilé odůvodnit jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování v původní věci. Je tak zjevné, že v ústavní stížnosti se stěžovatelka vyjadřuje k podmínkám pro obnovu řízení, jimiž se správní soudy nezabývaly z důvodu, že je stěžovatelka v řízení před nimi nezpochybňovala.
13. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na zásadu favor restitutionis, tj. zásadu interpretace restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivější. Ústavní soud zdůrazňuje, že tato zásada má význam především při věcném posuzování restitučního nároku. V posuzované věci správní orgány však vydaly rozhodnutí procesního charakteru (povolily, resp. nařídily obnovu řízení), o samotném restitučním nároku zde nerozhodovaly. Zásada favor restitutionis nijak nepřekáží zájmu na tom, aby správní rozhodnutí bylo vystavěno na zjištěních o všech potenciálně relevantních skutečnostech. Jedním z účelů obnovy správního řízení přitom je, aby mohly být posouzeny potenciálně relevantní skutečnosti a důkazy, které bez viny účastníka, jemuž jsou ku prospěchu, nebyly hodnoceny v původním řízení.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnosti spojené ke společnému řízení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Návrh druhého vedlejšího účastníka, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce nahradit mu náklady řízení o ústavních stížnostech, Ústavní soud odmítl. K přiznání náhrady nákladů řízení lze podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přikročit jen v odůvodněných případech. Podle základního pravidla (§ 62 odst. 3 tohoto zákona) si každý z účastníků a vedlejších účastníků hradí své náklady řízení, jež mu vznikly v řízení před Ústavním soudem. Možnost uložit náhradu nákladů řízení Ústavní soud vykládá restriktivně a pojímá ji jako výjimečný institut, který nachází uplatnění, jen jde-li o mimořádný případ, kdy se podle okolností případu jeví nespravedlivým, aby si účastník či vedlejší účastník nesl náklady, které mu vznikly, sám (srov. např. usnesení ze dne 1.
9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1681/17 , bod 12.). Druhý vedlejší účastník neprokázal žádnou výjimečnou okolnost, která by odůvodňovala postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud ji neshledal, proto návrh vedlejšího účastníka odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu