Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele A. K., Věznice Plzeň, právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Šímou, Radobyčická 830/8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1017/2014, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 9 To 125/2014 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 5 T 120/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukazuje na skutečnost, že konstantní judikatura vyžaduje, aby jednání pachatele trestného činu podle § 345 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), obviňující lživě jiného z trestného činu, směřovalo vůči konkrétní osobě. Není třeba, aby osoba byla označena jménem, stačí uvedení okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. Podle náhledu stěžovatele nelze ze skutkové věty dovodit, že by se stěžovatel vůči nprap.
Janu Meinerovi a nprap. Jaroslavu Lohrovi křivého obvinění dopustil. Ve skutkové věci absentuje konkrétní označení příslušníků Policie ČR, kteří se měli dopustit jednání popsaného navrhovatelem, a nelze z ní dovodit, že by podle jeho výpovědi byli těmito policisty právě nprap. Jan Meiner či nprap. Jaroslav Lohr. Ze skutečnosti, že uvedení policisté stěžovatele vyslýchali, nelze dovodit, že by na něj měli působit právě tito. V popisu skutku zcela absentují údaje, z nichž by bylo možno dovodit vědomí obviněného, že čin, z něhož jiného lživě obviňuje, je nejen protiprávní, ale i trestný.
Soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným skutkem, který nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy ve skutkové větě neuvedly konkrétní označení příslušníků Policie ČR, kteří se jej snažili přinutit k přiznání spáchané trestné činnosti. Stěžovatel přitom vychází z toho, že ve své výpovědi žádného konkrétního policistu, který se na něm dopustil nezákonného fyzického násilí, neoznačil. K uvedenému je třeba uvést, že tato námitka byla obviněným opakovaně vznášena již v řízení před obecnými soudy, přičemž tyto se s ní v rámci svých odůvodnění řádně vypořádaly. Odkázat lze především na odůvodnění Nejvyšší soudu, který, krom jiného, odkázal stěžovatele na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Namítá-li stěžovatel, že neměl povědomí o tom, že jím vznesená tvrzení jsou protiprávní a dokonce nacházejí svoji relevanci v rámci skutkové podstaty trestného činu vymezeného v trestním zákoníku, nezbývá než uzavřít, že jej neznalost zákona nečiní neodpovědným za své jednání. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy v souvislosti s hodnocením podmínek naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 345 odst. 1 a 3 písm. e) tr. z. zabývaly též otázkou řádného poučení obviněného a z hlediska spravedlivého procesu jim tak není čeho vytknout.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Za tohoto stavu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu