Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Herba Vitalis s. r. o., IČ 253 40 123, se sídlem Žitná 45/1656, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem Fritzova 2, 586 01 Jihlava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 8 Afs 67/2009-38, takto: Návrh se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž bylo (I.) zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2009 č. j. 30 Ca 69/2009-16, (II.) odmítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí - výzvě Celního úřadu Žďár nad Sázavou k poskytnutí součinnosti ze dne 2. dubna 2009 č. j. 3166/2009-016400-024 a (III., IV.) rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel tvrdil, že mu Celní úřad Žďár nad Sázavou v označeném rozhodnutí dle § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "d. ř.") protiprávně uložil povinnosti, které měly spočívat "zejména v realizaci oprávnění správce daně v souladu s § 41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních", přičemž toto ustanovení dle stěžovatele jeho povinnosti nezakládá a popisuje jen práva označeného správního orgánu, a dále že měl umožnit vstup do provozní budovy, poskytnout součinnost a tedy zjevně se stát účastníkem místního šetření, na což dopadá § 15 d.
ř. Přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že místní šetření, které není konáno v přímé souvislosti s probíhajícím daňovým řízení je nezákonným zásahem do základních práv postiženého subjektu. Argumentace Nejvyššího správního soudu je dle stěžovatele nesprávná v důsledku toho, že v jeho případě není vedeno žádné daňové řízení, a proto mu není možno ukládat povinnosti v neexistujícím daňovém řízení. Naposledy citované ustanovení sice umožňuje konat místní šetření i u osob, které samy nejsou účastníky daňového řízení, ale jenom v přímé souvislosti s konkrétním daňovým řízením.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že předmětné rozhodnutí Celního úřadu Žďár nad Sázavou není pouhou výzvou, ale je konečným rozhodnutím o uložení povinnosti stěžovateli, na které nemůže dopadat kompetenční výluka ve smyslu § 70 s. ř. s., nýbrž mu svědčí soudní ochrana dle § 65 s. ř. s.
Pro tyto důvody stěžovatel tvrdil, že Celním úřadem Žďár nad Sázavou a následně i obecnými soudy bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další).
Otázka, která je podstatou ústavní stížnosti, spočívá v kvalifikaci označené výzvy Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou v konfrontaci s ustanovením § 65 s. ř. s.
Jak se podává z obsahu odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ke zrušení citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně přikročil, ačkoliv jeho výrok považoval za věcně správný a sám žalobu odmítl. Krajský soud totiž předmětnou výzvu kvalifikoval jako rozhodnutí předběžné povahy, které je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno dle § 70 písm. b) s. ř. s. Podle Nejvyššího správního soudu ovšem stěžovatelem napadený úkon správního orgánu vůbec nelze označit za rozhodnutí, přezkoumatelné soudem podle § 65 s. ř. s., pročež žalobu bylo nutno odmítnout dle § 70 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu, systematický výklad a argumentací a fortiori vyvodil závěr, dle něhož nepovažuje-li se za rozhodnutí výzva, která daňovému subjektu ukládá aktivní plnění, pak zásadně nemůže jít o rozhodnutí, je-li subjekt toliko vyzván k umožnění vstupu do určitých objektů a k umožnění provést šetření správním orgánem. Dospěl k závěru, že výzvou, kterou stěžovatel napadl žalobou, nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, ani se jí práva a povinnosti závazně neurčovala, nýbrž stěžovatel byl toliko vyzván k plnění povinnosti umožnit vstup do objektů sloužících k provozu jeho podniku a k umožnění realizovat oprávnění dle § 15 d. ř. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel byl povinen poskytnout součinnost ze zákona, v daném případě jej však k tomu správní orgán vyzval.
V posuzované záležitosti stěžovatele interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším správním soudem, směřující ke kvalifikaci stěžovatelem napadené výzvy z pohledu § 65 s. ř. s., není dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
) a zásah do uvedených základních práv nezakládá.
V podrobnostech proto postačí na obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, jež je takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), odkázat.
Pro uvedené Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2011
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu