Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 3, zastoupené JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou se sídlem AK v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 34, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2007 č. j. 10 C 258/2006-163 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2007 č. j. 5 Co 2370/2007-193, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a A. P. jako vedlejšího účastníka, takto:
Řízení se přerušuje.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. února 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v části týkající se náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zjistil, že citované rozhodnutí odvolacího soudu bylo zároveň vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem, A. P., napadeno dovoláním.
Dle § 72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného řízení. Ústavní soud přitom jedná a rozhoduje vázán zásadou subsidiarity, případné následky odmítnutí mimořádného opravného prostředku jsou upraveny v odst. 4 cit. ustanovení.
K principu subsidiarity se podrobněji Ústavní soud vyslovil mj. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 117/2000
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C. H. Beck, Praha 2001, str. 79. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1, ve spojení s § 72 odst. 3, 4, 5 zákona o Ústavním soudu], jehož závěry zůstávají i po novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. zachovány. Zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Ústavní soud totiž stojí mimo soustavu obecných soudů a nemůže do jejich činnosti zasahovat dříve, než stěžovatelka využije všechny zmíněné procesní prostředky. Je nepochybné, že ani nyní nesmí docházet k souběžnému řízení a rozhodování před Nejvyšším soudem i před Ústavním soudem o různých procesních prostředcích, brojících proti stejným rozhodnutím.
Dotazem u Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že o podaném dovolání nebylo dosud rozhodnuto. Za této situace nemůže Ústavní soud předjímat, jak Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodne, a ježto není vyloučeno ani zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nemůže Ústavní soud, vázán právě uvedeným principem, o podané ústavní stížnosti rozhodnout dříve, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o podaném dovolání.
Ústavní soud se tedy za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat, neboť stěžovatelce stále zůstává - pro případ, že by dovolání vedlejšího účastníka bylo vyhověno - možnost chránit svá práva v řízení před obecnými soudy. Bude tedy ve věci jednat teprve poté, co mu bude ze strany stěžovatelky doručeno rozhodnutí o dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než řízení o ústavní stížnosti přerušit [§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění a § 109 odst. 2 o. s. ř. ] do doby, než ve věci rozhodne Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu
, řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Právní zástupkyně stěžovatelky přípisem ze dne 18. srpna 2008 sdělila, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. července 2008 (28 Cdo 1570/2008-255) odmítl dovolání a v příloze zaslala kopii rozhodnutí. Za dané situace může Ústavní soud dále pokračovat v řízení a projednat ústavní stížnost stěžovatele.
III.
Ústavní soud před vlastním posouzení merita ústavní stížnosti nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální a obsahové náležitosti ústavní stížnosti. V této souvislosti se zabýval zejména otázkou, zda je stěžovatel, který je státní příspěvkovou organizací, osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Zvažoval přitom, zda může být osoba, jejíž právní subjektivita se odvíjí od státu, vůbec nadána ústavně garantovanými základními právy.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Při hledání odpovědi na otázku, zda stěžovatel je k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován, vyšel Ústavní soud ze své dosavadní judikatury. Podle té Ústavní soud považuje stát a od něj odvozené subjekty za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti tehdy, zaujímají-li v určitém případě postavení obdobné jednotlivci, tedy jsou-li, jakožto právnické osoby, stranou soukromoprávního sporu. V takových případech lze stát a od něj odvozené subjekty považovat za nositele toliko procesních základních práv s možností podat ústavní stížnost (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 85/95
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, č. 14, a nález
sp. zn. III. ÚS 80/96
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, č. 62). Ústavní stížnost státu a od něj odvozených subjektů, které nejsou nadány svobodnou vůlí, ale při svém jednání musejí činit to, co jim ukládá zákon, v situaci, kdy vykonávají určité atributy veřejné moci, je však ze své podstaty, jakožto prostředek ochrany základních práv jednotlivce ve vztahu ke státu, vyloučena.
Vzhledem k postavení stěžovatele v předchozích řízeních před obecnými soudy a k obsahu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatele lze považovat za osobu oprávněnou k podání předmětné ústavní stížnosti.
Ústavní soud přistupuje k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 351/05
, publikován na www.judikatura.cz). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz. nález
sp. zn. III. ÚS 607/04
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 39). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Po zvážení námitek stěžovatele a jejich konfrontaci s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele stran nerespektování kogentní normy, konkrétně shora citovaného ustanovení vyhlášky o paušální náhradě. Tak tomu však není. Oba soudy při svém rozhodnutí o stanovení výše náhrady nákladů řízení z uvedeného ustanovení vycházely. Stěžovatel ovšem nesouhlasí s výkladem tohoto ustanovení v tom smyslu, že za jednu nemovitost pro účely stanovení sazby odměny je nutno považovat i více nemovitostí, které jsou zapsány na stejném listu vlastnictví.
Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. Také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu
sp. zn. II. ÚS 598/2000
ze dne 4. července 2001 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, č. 100).
Přitom však Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 31/97
, ze dne 29. května 1997, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud se proto ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 259/05
ze dne 21. března 2006, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 65).
Ústavní soud dospěl k závěru, že o takovou situaci se v daném případě nejednalo. Především nebylo napadenými usneseními o náhradě nákladů řízení porušeno jiné základní právo stěžovatelky, jako tomu například bylo ve shora citovaném nálezu
sp. zn. II. ÚS 259/05
. Postupem obecných soudů nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavních právních předpisů obecnými soudy nezakládá rozpor s čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho důvodu, jak opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů týkající se aplikace a interpretace podústavního práva nepřezkoumává. Ústavní soud se zabývá pouze porušením ústavně garantovaných práv a není pravidelnou odvolací instancí pro rozhodnutí obecných soudů. Tím spíše to platí pro rozhodování o vedlejších otázkách, jakou je i rozhodování o nákladech řízení.
Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolacím soudem, nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nevyložil, proč je nutno posuzovat nemovitosti zapsané na jednom listu vlastnictví jako jeden celek. Z textu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že podle jeho názoru je tomu tak právě proto, že se nachází na jednom listu vlastnictví, a proto je nutno je posuzovat z hlediska náhrady nákladů řízení jako celek, tedy jako nemovitost a nikoliv jako nemovitosti. Sama stručnost tohoto odůvodnění nezakládá porušení ústavních práv. Tak by tomu bylo teprve tehdy, kdyby soud své rozhodnutí buď nezdůvodnil vůbec, nebo by jeho odůvodnění bylo ve zjevném rozporu se skutečnostmi zjištěnými v řízení, anebo by bylo v rozporu se zásadami formální logiky. Co lze považovat pro účely náhrady nákladů řízení za nemovitost - zda vše, co je zapsáno na jednom listu vlastnictví, nebo každou samostatnou položku - je věcí výkladu podústavního práva. Přitom výklad, že nemovitosti zapsané na jednom listu vlastnictví tvoří celek, a jde tedy ve smyslu vyhlášky o paušální náhradě nákladů řízení o nemovitost a nikoliv o nemovitosti, má svoji logiku danou právě tím, že jsou takto zapsány. Již tím tvoří určitý celek a ten se jako takový stal předmětem soudního sporu.
Argumentace stěžovatele týkající se osobních poměrů vedlejší účastnice, je zcela irelevantní, protože ani soud prvního stupně ani soud odvolací svá rozhodnutí ve věci nákladů řízení jejími sociálními či jinými osobními poměry nezdůvodňovaly. Z toho důvodu se Ústavní soud touto částí argumentace návrhu nehodlá zabývat. Jen na okraj poznamenává, že samotná okolnost, že se vedlejší účastnice obrací na obecné soudy ve větším počtu případů, nemůže mít za následek jiný výklad podústavního práva v otázce nákladů řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu