Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti: A. Jiřího Košiny a B. Jitky Košinové, zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 33 Cdo 1043/2017-258 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2016 č. j. 28 Co 408/2015-224, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a za účasti evropské společnosti UNIDEBT Czech, SE, IČ 24797880, se sídlem Dělnická 213/12, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V odůvodnění okresní soud konstatoval, že žalovaní uzavřeli s právním předchůdcem žalobce dne 29. 2. 2008 smlouvu o úvěru č. 1801 typ SpoN/SoIN/ZasS, na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalovaným úvěr do výše 600 000,- Kč na dobu deseti let ode dne předání peněz. Dne 17. 4. 2008 byl žalovaným vyplacen úvěr ve výši 499 700,- Kč. V roce 2009 se žalovaní dostali do prodlení s placením splátek, proto dne 19. 11. 2009 vyzval žalované právní předchůdce žalobce k zaplacení celého neuhrazeného úvěru včetně příslušenství. Tento neuhrazený dluh činil 1 099 280,- Kč. Rámcovou smlouvou ze dne 1. 7. 2012 ve znění dodatku a příloh a Souhlasného prohlášení postupníka a postupitele o postoupení pohledávek ze dne 23. 5. 2013 postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku žalobci, který ji u soudu uplatnil jen do výše 999 999,- Kč s příslušenstvím.
Na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobcem okresní soud ohledně částky 628 160,- Kč a příslušných úroků z prodlení žalobu zamítl s odůvodněním, že k prodloužení promlčecí doby podle všeobecných obchodních podmínek nedošlo platně a žalobce uplatnil předmětnou pohledávku u soudu po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (dne 25. 3. 2015, přičemž lhůta k uplatnění pohledávky u soudu počala běžet dnem 30. 11. 2009). Promlčecí doba nepřestala nikdy běžet vzhledem k neplatné rozhodčí doložce. Žalovanými vznesenou námitku promlčení shledal okresní soud důvodnou.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 7. 12. 2016 č. j. 28 Co 408/2015-224 zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze ustanovení občanského zákoníku o promlčení považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele (ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 část první věty za středníkem obch. zák.) a že na vztah ze spotřebitelské smlouvy o úvěru je třeba aplikovat úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku.
Odvolací soud hodnotil odlišně od soudu prvního stupně běh promlčecí doby a přerušení jejího běhu a s odkazem na aktuální judikaturu dovolacího soudu konstatoval, že běh promlčecí doby se přeruší zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí doložka je neplatná. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že promlčecí doba se stavěla v době od 2. 12. 2009 (podáním rozhodčí žaloby) do dne 8. 7. 2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2014 č. j. 47 C 85/2010-161, v němž byla rozhodčí doložka posouzena jako absolutně neplatná.
Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 27. 9. 2017 č. j. 33 Cdo 1043/2017-258 dovolání žalovaných odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že promlčecí doba peněžité pohledávky se nemohla stavět po dobu soudního řízení o žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě, o níž probíhalo řízení před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 47 C 85/2010 v období od 17. 5. 2010 do 8. 7. 2014. V této souvislosti dovolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu na řešení této otázky není založeno, a proto dovolání není v této otázce přípustné.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na skutečnost, že řízení ve věci samé sice není zdaleka pravomocně skončeno, neboť po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem bude dále rozhodovat soud prvního stupně. To však údajně nic nemění na tom, že o "klíčové otázce běhu lhůty" bylo již závazným způsobem rozhodnuto, což je prý zásadní vzhledem k jimi uplatněné námitce promlčení. Dále prý bude soud prvního stupně jednat a rozhodovat tak, jak byl zavázán právním názorem odvolacího resp. dovolacího soudu. Posuzováno z tohoto úhlu pohledu je prý předmětná ústavní stížnost přípustná, přičemž stěžovatelé zdůrazňují, že ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi řízení vystupují jako spotřebitelé v daleko slabší pozici, což prý mimo jiné znamená, že by jim ze strany soudů měla být poskytována "zvýšený ochrana".
Odvolacímu a dovolacímu soudu stěžovatelé vytýkají údajnou nesprávnost jejich názoru, že promlčecí doba pro uplatnění peněžité pohledávky vedlejšího účastníka řízení se stavěla i po dobu soudního řízení o žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 85/2010 od 17. 5. 2010 do 8. 7. 2014, neboť tuto žalobu podala a byla tedy i účastníkem řízení pouze stěžovatelka Jitka Košinová. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na starší judikaturu Nejvyššího soudu, která je údajně s rozhodováním odvolacího soudu o výše uvedené otázce v příkrém rozporu.
Dovolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se nevypořádal se všemi jejich argumenty, které uvedli ve svém dovolání, přičemž jimi předestřená otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, což má činit v této části dovolání přípustným. Nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu je prý tak v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.
Vyčkávání na rozhodnutí soudu prvního stupně ze strany Ústavního soudu by podle názoru stěžovatelů bylo formalistické za situace, kdy o "stěžejní otázce k námitce promlčení uplatněného nároku již bylo rozhodnuto".
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, jak navrhují stěžovatelé, dospěl k závěru, že návrh nesplňuje podmínku uvedenou v ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť zrušující rozhodnutí odvolacího soudu není posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelům poskytuje.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V daném případě byla ústavní stížností napadena usnesení dovolacího soudu o odmítnutí odvolání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 28 Co 408/2015-224, jímž byl zrušen předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2015 č. j. 41 C 113/2015-185 ve výrocích II a III a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodování. Vydáním citovaného zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu a potvrzujícího usnesení dovolacího soudu řízení neskončilo, ve věci stěžovatelů nebylo meritorně pravomocně rozhodnuto, nýbrž bude dále probíhat u soudu prvního stupně. Za této procesní situace k nápravě stěžovateli tvrzeného zásahu do základního práva na spravedlivý proces podle výše citovaných článků Listiny není zásadně příslušný Ústavní soud.
Stěžovatelům jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelé nadále domnívali, že jimi tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jim otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2018
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj