Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Olšara, zastoupeného JUDr. Martinou Tesařovou, advokátkou, sídlem Za Humny 241, Bratronice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2024 č. j. 10 As 197/2024-44 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2024 č. j. 19 A 29/2023-45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 19 A 29/2023 se podává, že rozhodnutím ze dne 12. 1. 2022 č. j. SMO/021928/22/DSČ/Pro uznal Magistrát města Ostravy stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 31. 12. 2023, a byl mu uložen správní trest pokuty ve výši 2 500 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatel měl porušit § 4 písm. c) téhož zákona, protože dne 10. 9. 2021 na km 367 dálnice D1 ve směru jízdy na Brno v místě, kde měla být maximální dovolená rychlost jízdy stanovená dopravní značkou "B 20a" na 110 km/h, jel rychlostí 145 km/h. Následné stěžovatelovo odvolání vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 27. 6. 2023 č. j. MSK 89485/2023 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, který rozsudkem ze dne 30. 3. 2023 č. j. 19 A 10/2022-37 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Krajský soud uvedl, že správní orgány neprokázaly odchylku od obecné právní úpravy nejvyšší dovolené rychlosti omezené na 110 km/h. Krajský soud proto vedlejšího účastníka zavázal k prokázání platnosti rychlostního omezení v místě spáchání přestupku. Vedlejší účastník doplnil spisový materiál o vyjádření Ministerstva dopravy ze dne 3. 11. 2023 týkající se omezení silničního provozu dopravním značením B 20a na 110 km/h, včetně odpovídající fotodokumentace. Z vyjádření podle vedlejšího účastníka jasně vyplývá, že v úseku měření platilo rychlostní omezení na 110 km/h místo obecné úpravy maximální rychlosti 130 km/h. Vedlejší účastník proto rozhodnutím ze dne 27. 6. 2023 č. j. MSK 89485/2023 odvolání stěžovatele opětovně zamítl a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž namítal, že nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, neboť platnost sníženého limitu rychlosti byla podle něj ukončena dopravní značkou B 20b ještě před místem měření. Stěžovatel navrhl provést důkaz přiloženými mapovými podklady a výstřižkem obrazovky Google StreetView, z nichž má vyplývat, že platnost dopravní značky B 20a je po zhruba 500 metrech ukončena dopravní značkou B 20b. Správní orgány nedostály povinnosti prokázat, že v místě měření skutečně platila dopravní značka omezující nejvyšší dovolenou rychlost na 110 km/h. Podle stěžovatele navíc stále přetrvává pochybnost, kde přesně byla jeho rychlost změřena.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Podotkl, že ze záznamu o přestupku plyne, že rychlost vozidla byla změřena v km 367 dálnice D1. Dopravní značení pak bylo řádně umístěno necelý kilometr před místem překročení nejvyšší dovolené rychlosti s platností pro levý jízdní pruh. Tvrzení stěžovatele, že rychlost v místě na dálnici podléhala obecné úpravě provozu, a že platnost sníženého limitu rychlosti byla ukončena ještě před místem měření, byla podle něj vyvrácena vyjádřením Ministerstva dopravy, které potvrzuje stanovení nejvyšší dovolené rychlosti dopravní značkou B 20a na 110 km/h, jak správně uvedl vedlejší účastník.
Ministerstvo dopravy přitom potvrdilo, že ke dni 10. 9. 2021 byl u úseku dálnice D1 v km cca 367 vlevo platný obsah svislé dopravní značky B 20a "nejvyšší dovolená rychlost" 110 km/h, která byla k danému dni umístěna v km 367,900 vlevo za výjezdem z odpočívky Antošovice. Stěžovatel v řízení před správními orgány neuvedl žádnou z námitek obsažených ve správní žalobě. Takový postup je sice možný, podle krajského soudu však v posuzované věci "neodpovídá smyslu a účelu plné jurisdikce", neboť stěžovatel mohl namítnout skončení platnosti dopravní značky B20a již v řízení před správními orgány.
Podotkl, že soudní přezkum správního rozhodnutí není pokračováním správního řízení a cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví není nahrazovat činnost správního orgánu. Krajskému soudu se proto "jeví... zvolený způsob obrany jako účelový a obstrukční..." přičemž "je vskutku nelogické a postrádající smysl, aby se platnost sníženého limitu rychlosti na dálnici vztahovala toliko na úsek přibližně 500 metrů" (bod 15. odůvodnění). Z výše uvedených důvodů proto krajský soud důkazy navržené a předložené stěžovatelem neprovedl.
5. Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřijatelnou. Krajský soud se podle něj neodchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu, ani řízení nezatížil podstatnou vadou. Uvedl, že záznam o měření rychlosti, vyjádření Ministerstva dopravy, fotodokumentace a ostatní podklady byly dostatečné k prokázání skutečnosti, že se stěžovatel jako řidič měřeného vozidla dopustil přestupku spočívajícího v překročení rychlostního limitu 110 km/h.
Vedlejší účastník v návaznosti na zrušující rozsudek krajského soudu (viz bod 3. výše) doplnil správní spis o vyjádření Ministerstva dopravy, z něhož učinil závěr o umístění dopravní značky omezující rychlost na 110 km/h. Správní orgány "nedisponují nekonečnou fantazií" a nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádávat s každou myslitelnou budoucí námitkou stěžovatele. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že provedení důkazů navržených stěžovatelem by bylo nadbytečné. Podotkl dále, že stěžovatel nijak nezpochybňuje správnost naměřené rychlosti vozidla.
I kdyby omezení rychlosti na 110 km/h hypoteticky přestalo platit 500 metrů před místem měření, jak tvrdí stěžovatel, nic to nemění na závěru, že mu byla naměřena rychlost 145 km/h, podstatně převyšující i obecnou nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici. Jakkoliv by se tato okolnost mohla promítnout do výše uloženého trestu, nic by to nezměnilo na protiprávnosti jednání stěžovatele.
6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před správními soudy a namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy odmítly provést jím navržené důkazy bez řádného odůvodnění. Důkazy přitom měly mít podstatný vliv na správné zjištění skutkové stavu, neboť prokazují, že před místem měření rychlosti pozbylo platnosti dopravní značení omezující nejvyšší dovolenou rychlost na 110 km/h. Považuje-li krajský soud provedení důkazů navržených a předložených stěžovatelem za nadbytečné vzhledem k doplněnému vyjádření Ministerstva dopravy, z tohoto vyjádření nelze vyloučit ukončení platnosti dopravního značení ještě před místem měření rychlosti. Vyjádření Ministerstva dopravy neobsahuje informaci o konci úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 110 km/h, pročež provedení důkazů v podobě mapových podkladů a snímku místa v Google StreetView nelze považovat za nadbytečné. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl naplněn žádný z předpokladů pro odmítnutí provedení důkazů soudy, což činí jejich postup neústavním.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud tak obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech objektivně bagatelního významu (viz např. usnesení ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 416/24 nebo ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 3394/23 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz). Činí tak z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který zpravidla není schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 nebo ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 66/25 ).
9. V posuzované věci byl stěžovateli za přestupek uložen správní trest pokuty ve výši 2 500 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelova věc je tak co výše sankce věcí zjevně bagatelní. Kasační zásah Ústavního soudu by byl ve světle jeho rozhodovací praxe opodstatněn jen při extrémně vadném rozhodování soudů majícím za následek zřetelný (kvalitativní) zásah do ústavně garantovaných základní práv a svobod stěžovatele [k problematice bagatelních věcí a rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek blíže nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15
(N 11/80 SbNU 139)]. Při zohlednění kvalitativního hlediska věci by přitom muselo dojít k situaci, kdy se napadená rozhodnutí svou intenzitou a účinky dotýkají samotné podstaty a smyslu některého z ústavně zaručených základních práv (např. usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1824/23 ).
10. V posuzované věci je tak z hlediska intenzity zásahu do práv stěžovatele podstatné, že byť by případně došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu o (ne)umístění dopravní značky B 20b před místem měření rychlosti, stěžovatel i tak překročil obecnou nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/h. Správní trest pokuty ve výši 2 500 Kč byl přitom uložen v zákonném rozmezí nehledě na to, zda (by) stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. zákona o silničním provozu, nebo podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. téhož zákona.
11. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc i přes svou zjevnou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Vzhledem k absenci této argumentace a výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovanou věc neprovázejí mimořádné okolnosti, které by (v jinak bagatelní věci) odůvodnily jeho kasační zásah. Ústavní soud neshledal, že by se napadená rozhodnutí svou intenzitou a účinky dotýkala samotné podstaty a smyslu některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu