Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Thi Minh Toan Thai, t. č. ve vazbě ve věznici Praha-Pankrác, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dospělem, advokátem se sídlem Moskevská 373/37, 101 00 Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016 sp. zn. 8 To 336/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 Nt 5088/2016, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.
3. Stěžovatelka byla trestně stíhána pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby dle ustanovení § 240 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Z důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jí byla ustanovena obhájkyně, která obhajobu vykonávala až do doby, než stěžovatelka využila svého práva zvolit si obhájce. Následně prostřednictvím něho podala návrh na přiznání bezplatné obhajoby.
4. Svou žádost odůvodnila poukazem na skutečnost, že se od 15. 2. 2016 nachází ve vazbě, nemá žádný nemovitý nebo hodnotný movitý majetek, nemá peněžní prostředky na účtech, a nadto má vyživovací povinnost k nezletilé dceři. Svá tvrzení doložila prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, výpisem z katastru nemovitostí, potvrzením z registru vozidel a dalšími listinami.
5. Obvodní soud pro Prahu 9 dospěl k závěru, že stěžovatelka neosvědčila, že nemá dostatek prostředků na uhrazení nákladů spojených s obhajobou. Uvedl, že bezplatná obhajoba je institutem sloužícím nemajetným obviněným, kteří si tyto prostředky nejsou schopni obstarat například pracovní činností. Nejedná se o automatický benefit každého vazebně stíhaného obviněného. Stěžovatelka uváděla, že až do svého zadržení měla čistý měsíční příjem ve výši 15 - 20 000 Kč. Jedná se tedy o práceschopnou ženu v produktivním věku, pročež mezičasem může dojít ke změně jejích majetkových poměrů. Stěžovatelka rovněž konzistentně tvrdila, že po propuštění z vazby by měla možnost bydlet ve společné domácnosti se svým manželem. Za daných okolností se uvedený příjem nejevil jako natolik nízký, aby obviněné nedával možnost uhradit náklady obhajoby. Stěžovatelka nadto nedoložila příjmy manžela, aby soud mohl posoudit její skutečné majetkové poměry. Soud prvního stupně rovněž zohlednil, že obviněná nemusí hradit náklady obhajoby okamžitě. Uzavřel, že stěžovatelka nesplnila předpoklady stanovené ustanovením § 33 odst. 2 trestního řádu.
6. Krajský soud v Praze se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil. Konstatoval, že základním předpokladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby, resp. obhajoby za sníženou odměnu, je nemajetnost v tom smyslu, že obviněný nemá příjmy, ani majetek, ani není reálná možnost, že z budoucích výdělků náklady obhajoby uhradí. Uvedl, že stěžovatelka je dospělou a zdravou ženou v produktivním věku, která není nijak těžce zdravotně omezena, před vzetím do vazby si vydělávala adekvátní množství finančních prostředků, přičemž otázka trvání její vazby je toliko institutem dočasným. Nic jí tedy nebrání, aby si v současné době, resp. v budoucnu, obstarala zaměstnání a zajistila tak splnění své povinnosti, myšleno ve vztahu k nákladům trestního řízení, včetně nákladů na obhajobu, a to vše teprve poté, pokud by byla ve věci uznána pravomocně vinnou.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výše uvedené závěry zpochybňuje, neboť má za to, že dostatečně doložila svou nemajetnost, přičemž soudy jsou povinny její majetkové poměry posuzovat podle stavu platného v čase rozhodování o její žádosti. Jejich úvahy ohledně možnosti opatřit si prostředky v budoucnu jsou dle jejího názoru irelevantní. Navrhla proto, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí stížnostního soudu a uložil mu povinnost ve věci znovu rozhodnout.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Ústavní soud předesílá, že podstata institutu bezplatné obhajoby spočívá v odpuštění úhrady peněžního závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené. Tak tomu může být s ohledem na jejich trvalý rodinný či zdravotní stav, výdělkové, majetkové a rodinné poměry, zajišťování své nutné výživy nebo nutné výživy osob, o které jsou podle zákona povinny pečovat. Přitom však Ústavní soud zastává názor, že rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není (srov. např. usnesení ze dne 25. 6. 2015
sp. zn. III. ÚS 783/15
, usnesení ze dne 11. 6. 2014
sp. zn. II. ÚS 464/14
, nebo usnesení ze dne 17. 10. 2006
sp. zn. I. ÚS 624/06
- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud již rovněž dal najevo, že finanční odpovědnost za zajištění účinné obhajoby obviněného by měl stát (resp. zbytek společnosti) nést teprve tehdy, kdy jsou v rozumné míře vyčerpány možnosti zajištění této důležité potřeby pomocí peněžních prostředků osob blízkých, zejména pak nejbližší rodiny (viz např. usnesení ze dne 5. 4. 2016
sp. zn. I. ÚS 925/16
).
11. Ústavní soud tedy ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, pokud obecné soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu vycházely z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soudy přihlédly nejen k aktuální finanční situaci stěžovatelky (kdy stěžovatelka z důvodu pobytu ve vazbě momentálně nemá příjem z pracovní činnosti), ale také k jejímu věku, schopnosti se následně zařadit do pracovního procesu, jakož i dalším skutečnostem, které mohly ve svém souhrnu ovlivňovat její majetkové poměry (mimo jiné skutečnost, že stěžovatelka má manžela, jehož majetkové poměry nijak nedoložila). Uvedené závěry jsou ústavně konformní a nepředstavují zásah do základních práv stěžovatelky.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu