Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Šaleho, zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2025 č. j. 2 As 179/2025-47 a s ní spojeným návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku I rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel podal návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen "nařízení vlády"), podle § 74 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel je vlastníkem pozemků, který byly zahrnuty do Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen "CHKO Soutok"), vyhlášené dne 1. 7. 2025. Stěžovatel podal proti zařazení jeho pozemků (orná půda) do záměru na vyhlášení CHKO Soutok námitky podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 27. 5. 2024 námitkám nevyhovělo. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 5. 9. 2024 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Žalobu stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2025 č. j. 9 A 85/2024-66 zamítl. Městský soud konstatoval, že rozhodnutí vedlejšího účastníka po zákonem stanovené lhůtě nezpůsobilo nezákonnost jeho rozhodnutí; zařazení orné půdy stěžovatele do záměru má svůj význam i z hlediska ochrany živočichů vyskytujících se v celé posuzované lokalitě; stěžovatel neprokázal, že by na daném území byly provedeny vodohospodářské úpravy, kterými argumentoval, ani z jakých důvodů by případné úpravy bránily zamýšleným účinkům vyhlášení CHKO Soutok; smluvní ochrana podle § 39 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. není právně možná a také je pro dané území nevhodná; neshledal důvodnou námitku týkající se pochybnosti o nestrannosti a objektivitě Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky; probíhající pozemkové úpravy se nijak nedotýkají veřejných subjektivních práv stěžovatele. Městský soud uzavřel, že pozemky stěžovatele byly řádně zahrnuty do předmětu ochrany, přičemž důvod této ochrany byl v rámci záměru CHKO Soutok i rozhodnutí správních orgánů náležitě vysvětlen. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, přičemž aproboval závěry městského soudu.
4. Stěžovatel namítá, že proces přijetí návrhu na vyhlášení CHKO Soutok neprobíhal v souladu se zásadou proporcionality zvolených řešení v § 1 zákona č. 114/1992 Sb., byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Vláda vydáním napadeného nařízení nepostupovala v souladu s § 45c odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., neboť jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala. K porušení zásady proporcionality došlo i tím, že rozsah ochrany území byl dosud dostatečný a v případě potřeby jej bylo možno rozšířit buď vyhlášením maloplošných chráněných území, nebo zajištěním smluvní ochrany podle § 39 zákona č. 114/1992 Sb. s vlastníky dotčených pozemků, což se nestalo. Kvůli napadenému nařízení dojde k neopodstatněnému zvýšení intenzity zásahu do zaručeného práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny oproti dosavadnímu stavu. Ministerstvo navíc při přípravě záměru na vyhlášení CHKO Soutok rezignovalo na posouzení jeho dopadů na podnikatelské subjekty činné na území. Napadené nařízení disproporcionálně a bezúčelně zasahuje do výkonu práva podnikat, který sice může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezen, avšak toto omezení musí být nadále v mezích čl. 4 odst. 4 Listiny.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá konkrétní pochybení Nejvyššího správního soudu, ani nerozporuje rozhodování správních soudů nebo správních orgánů v předcházejícím řízení. Ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci týkající se zařazení jeho pozemků do oblasti CHKO Soutok, netvrdí žádný individuální zásah do svých práv. Nijak nespecifikuje tvrzené omezení jeho práva podnikat, námitky týkající se zásahu do vlastnického práva rovněž ponechává na obecné úrovni. Jeho stížnost je koncipována pouze jako návrh na zrušení vládního nařízení. Přezkumem návrhu na zrušení vládního nařízení se Ústavní soud již zabýval v nálezu ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/25
(dále jen "plenární nález"), přičemž návrh skupiny poslanců zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepodává odlišné námitky od těch, kterými se Ústavní soud již zabýval v plenárním nálezu. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry v napadeném rozsudku jsou ústavně konformní, souladné se závěry plenárního nálezu a není třeba je jakkoli korigovat.
8. Ústavní stížnost je podána advokátem, který zastupuje před Ústavním soudem vlastníky pozemků, které byly zahrnuty do CHKO Soutok. Nelze přehlédnout, že texty ústavních stížností jsou totožné, liší se pouze identifikací stěžovatele a napadeného rozsudku. V nyní posuzované věci tak nemá Ústavní soud důvod se od závěrů v předcházejících rozhodnutích jakkoli odchylovat, proto v plném rozsahu odkazuje na závěry usnesení ze dne 27. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2254/25
, ze dne 4. 12. 2025
sp. zn. III. ÚS 2744/25
a další, kterými ústavní stížnosti skutkově i právně totožné odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení nařízení vlády, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud jej odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu