Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 372/99
Ústavní soud rozhodl dne 25. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Z. F., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 1999, čj. 1 Cao 64/99-32, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 1999, čj. 38 Ca 296/98-15,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům, kterými bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze zamítající jeho žádost o plný invalidní důchod, stěžovatel uvádí, že mu Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci měly poskytnout účinnou pomoc a ustanovit mu pro řízení opatrovníka, neboť trpí trvalou duševní chorobou, není schopen sám vystupovat před soudy a účinně se domáhat svých práv. Pokud tak soudy neučinily, porušily podle stěžovatelova názoru jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy, zakotvené v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto se domáhá jejich zrušení. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení Listiny a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 38 Ca 296/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí České správy sociální zabezpečení v Praze ze dne 22. 10. 1998, čj. 630 218 1974, odvolání, neboť nesouhlasil se zamítnutím své žádosti o plný invalidní důchod. Na základě udělených plných mocí stěžovatele zastupoval v řízení před soudy obou stupňů jeho otec P. Č. Z protokolu o jednání krajského soudu a z protokolu o jednání před odvolacím soudem vyplynulo, že účastníci řízení byli poučeni o svých procesních právech a povinnostech a že stěžovatel, jakož i jeho zástupce, k věci vypovídali.
Právní pomocí ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny se rozumí právní zastoupení. Toto zastoupení zpravidla vykonávají osoby, které jsou podle zákona oprávněny právní pomoc poskytovat, tj. zejména advokáti, zčásti i notáři, v občanském soudním řízení může být právní pomoc poskytnuta i obecným zmocněncem, tj. kýmkoli, kdo je sám způsobilý jednat, pokud takové zastoupení soud nebo zákon nevylučují (§ 27 odst. 2, § 241 o. s. ř.). Ten, kdo chce být zastoupen právním zástupcem, resp. kdo musí být zastoupen - což však není stěžovatelův případ -, si zpravidla sjednává právní pomoc sám.
Právu na právní pomoc odpovídá veřejnoprávní povinnost orgánů citovaných v článku 37 odst. 2 Listiny nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci, či bránit oprávněnému zástupci poskytujícímu právní pomoc, aby se účastnil řízení, aby v řízení jednal jménem zastoupeného apod. Právním zastoupením není míněno zastoupení zákonným zástupcem ve smyslu ustanovení § 22 občanského zákoníku, tj. zastoupení osoby neschopné samostatně jednat, nebo zastoupení opatrovníkem ve smyslu ustanovení § 29 občanského zákoníku na základě rozhodnutí soudu, ačkoliv faktické jednání takových zástupců může být v konkrétní věci stejné jako jednání zástupce poskytujícího právní pomoc ve smyslu citovaného článku Listiny.
Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před soudy došlo tím, že mu soud neustanovil opatrovníka, ačkoliv pro trvalou duševní poruchu není schopen sám vystupovat před soudy a účinně se domáhat svých práv. Podle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř. předseda senátu, pokud neučiní jiná opatření, může ustanovit opatrovníka také účastníku, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat. Z dávkového spisu České správy sociálního zabezpečení v Praze č. 630 218 1974, jakož i ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 38 Ca 296/98, je zřejmé, že stěžovatel je zletilý, a přestože byl posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR shledán slaboduchým až lehce mentálně retardovaným, nebyl omezen nebo zbaven způsobilosti k právním úkonům.
Jeho otec P. Č. stěžovatele zastupoval v předmětném soudním řízení na základě udělených plných mocí, tedy v pozici obecného zmocněnce podle ustanovení § 27 odst. 1 o. s. ř., nikoliv tedy v pozici zákonného zástupce podle ustanovení § 22 o. s. ř. Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci splnily svoji poučovací povinnost a nebránily zástupci jednat jménem stěžovatele. Lze tedy konstatovat, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na poskytnutí právní pomoci ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu její zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu