Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CASTLEBAR Invest s. r. o., sídlem Petrská 1426/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č. j. 23 Cdo 3409/2024-1082, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2024 č. j. 3 Co 43/2023-1054 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023 č. j. 31 C 16/2014-1006, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a obchodní společnosti eMoneySolutions, a. s., sídlem Petrská 1426/1, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobody a právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka je obchodní korporací, která se před obecnými soudy domáhala vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona. Vedlejší účastník Hlavní město Praha (dále jen "vedlejší účastník") se měl bezdůvodně obohatit neoprávněným užíváním softwarů v rámci systému Opencard v souvislosti s technickým řešením fungování pražské hromadné dopravy.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastník sice neoprávněně užíval systém, za což by náleželo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle autorského zákona, přiznání nároku ale brání skutečnost, že jednání právních předchůdců stěžovatelky bylo v rozporu s dobrými mravy a právní předchůdci stěžovatelky nejednali v právním styku poctivě podle zásad soukromého práva. Z toho důvodu toto jednání nepožívá právní ochrany.
4. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek prvního stupně potvrdil a v části řízení zastavil s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně.
5. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Ve svém odůvodnění mimo jiné uvedl, že oprávnění aplikovat korektiv dobrých mravů by mělo z povahy věci náležet primárně soudům nižších instancí, jež jsou s účastníky v bezprostředním kontaktu. Úvahy obou soudů neshledal zjevně nepřiměřené či jinak odporující rozhodovací praxi dovolacího soudu. Stěžovatelka namítala především vady týkající se skutkových zjištění a jejich hodnocení, v nich ale odvolací soud neshledal žádný extrémní nesoulad porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
6. Stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavních práv primárně z nesprávného použití korektivu dobrých mravů ze strany obecných soudů. Užití tohoto institutu nebylo podle argumentace stěžovatelky dostatečně podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, nezohlednilo všechny zvláštnosti případu i postavení obou stran sporu a nebylo ani přesvědčivě odůvodněno. Soudy navíc nesprávně přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, které byly podle tvrzení stěžovatelky vynaloženy neúčelně, protože vedlejší účastník jako statutární město měl personální a odborné kapacity na právní zastoupení a nemusel si proto najímat externí služby.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti však pokračuje ve své argumentaci, se kterou se již dostatečně vypořádaly obecné soudy.
9. Stěžovatelka se kasačního zásahu Ústavního soudu domáhala již dříve ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 535/23
. Ústavní soud usnesením ze dne 13. 6. 2023 ústavní stížnost stěžovatelky odmítl. Protože se, jak správně ve svých rozhodnutích poznamenaly i obecné soudy, jedná o úzce související a skutkově velmi podobné věci, vycházel Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti ze svých dřívějších závěrů. Jestliže se stěžovatelka brání tím, že tato věc zahrnovala jiné účastníky a "i skutkově byla značně odlišná", považuje Ústavní soud za vhodné upozornit na to, že její argumentace je v obou věcech téměř identická, a to do té míry, že některé pasáže z obou ústavních stížností jsou doslova stejné, a to včetně formálních úprav textu.
10. Ústavní soud neshledal žádné vady, které by měly odůvodnit jeho zásah a v jejichž důsledku by se musel odchýlit od svých závěrů ve v podstatě identické věci sp. zn. II. ÚS 535/23
. Odepření práva na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného používání licencí, které by jí podle § 40 odst. 4 autorského zákona jinak náleželo, bylo obecnými soudy dostatečně odůvodněno na základě zjištěného skutkového stavu a podrobného posouzení individuálních okolností případu.
11. K námitce nesprávně přiznaných nákladů řízení vedlejšího účastníka, Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že k problematice rozhodování o nákladech řízení přistupuje rezervovaně (nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
) a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení, týkající se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, např. projevem soudní libovůle nebo jinak ústavně nekonformní, v důsledku čehož dochází k poručení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18
). K tomu v této věci nedošlo. Závěry obecných soudů ohledně účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka v četných sporech, které stěžovatelka proti němu vede, a které nepředstavují běžnou či jednoduchou agendu, jež by mohly nebo měly zajišťovat jeho zaměstnanci, z pohledu ústavnosti obstojí (srov. shodně shora citované usnesení, bod 19.).
12. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu