23 Cdo 3409/2024-1082
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně CASTLEBAR Invest s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 04230892, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně eMoneySolutions, a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 24169960, zastoupené Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení 4 833 144 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 3 Co 43/2023-1054, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 832 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Stručné odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 31 C 16/2014-1006, zamítl žalobu o splnění povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 4 833 144 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 36 777 614,40 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 3 Co 43/2023-1054, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 31 944 470,40 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok); dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 4 833 144 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 6. 2014 do zaplacení potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (třetí a pátý výrok) a vůči státu (čtvrtý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka formulovala otázku týkající se posouzení, zda její nárok představoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Namítala, že závěr odvolacího soudu, který shledal žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití softwaru žalovaným za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je zjevně nepřiměřený a není dostatečně odůvodněný. Citovala řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil. Namítala, že z úvahy odvolacího soudu nelze jakkoli seznat, jak se vypořádal s požadavky formulovanými v judikatuře; konkrétně neuvedl, jaké zvláštní okolnosti případu (či okolnosti na straně žalobkyně či žalovaného) ospravedlňují použití korektivu dobrých mravů, v čem spočívá nerovnováha práv a povinností smluvních stran. Naopak je dle dovolatelky zřejmé, že odvolací soud neposuzoval případ individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem a že vzal v úvahu pouze skutečnosti na straně žalovaného, ale pominul skutečnosti uváděné žalobkyní. Dovolatelka dále namítala, že závěr odvolacího soudu není opřen o konkrétní skutková zjištění a o provedené důkazy, a uvedla výčet důkazů, z nichž vyplývá, že opakovaně žalovaného upozorňovala na překročení smluveného rozsahu užívání softwaru.
4. Dovolatelka také namítala nesprávné právní posouzení účelnosti nákladů řízení vynaložených žalovaným, k jejichž náhradě byla napadeným rozsudkem zavázána. Uvedla, že si je vědoma nepřípustnosti dovolání proti samostatným výrokům o náhradě nákladů řízení, ale argumentaci ohledně nesprávnosti posouzení náhrady nákladů řízení vznesla s tím, že přípustnost dovolání dovozuje na základě výše uvedené otázky hmotného práva. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu (tj. i v rozsahu nákladových výroků) zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl, pokud jej shledá přípustným, a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolání není přípustné.
12. Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v části týkající se výroku o nákladech řízení, připomíná dovolací soud, že v této části není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Ve zbývající části pak dovolání není přípustné z toho důvodu, že odvolací soud se při řešení v dovolání předestřené otázky týkající se posuzování, zda byl výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy [§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“)], resp. zda šlo o zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Podle ustálené judikatury je třeba za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod číslem 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále například ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).
15. Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Soudní ochrana je poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001).
16. Je třeba připomenout, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při použití korektivu „dobré mravy“; rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013, nebo usnesení ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, či usnesení ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2936/2018). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud současně judikoval, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že odvolací soud se od výše citovaných judikatorních závěrů neodchýlil, neboť jeho závěr, že výkon práva žalobkyně nepožívá ochrany, neboť je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), resp. jde o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., byl založen na úvaze soudu, která nebyla zjevně nepřiměřená a nikterak nevybočovala z požadavků vymezených v judikatuře.
18. Odvolací soud (respektive soud prvního stupně, neboť odvolací soud se ztotožnil s jeho právním hodnocením a odkázal na jeho podrobné odůvodnění úvahy o použití korektivu dobrých mravů) se náležitě zabýval relevantními okolnostmi projednávané věci, vycházel z konkrétních skutkových zjištění ohledně předchozí praxe stran, které běžně uzavíraly dodatky licenčních smluv tak, že prostřednictvím nich byly dodatečně nakoupeny již užívané licence, přičemž od této praxe zavedené mezi stranami se odchýlila původní žalobkyně tím, že začala po žalovaném vymáhat bezdůvodné obohacení za neoprávněné užívání licencí a vyhrožovat ukončením servisních služeb a odstoupením od stávajících licenčních smluv. Soudy rovněž vycházely ze zjištění ohledně fungování celého systému software nutného pro vydávání karet Opencard, který byl vyvinut na míru pro žalovaného, a z toho, že ve smluvních ujednáních bylo předpokládáno navyšování počtu poskytovaných licencí, bez čehož by bylo ohroženo fungování pražské hromadné dopravy. Soudy také vzaly v úvahu, že původní žalobkyně svým obstrukčním jednáním (oddalováním uzavření dodatků licenčních smluv či jejich podmiňováním uzavřením servisních smluv) s ohledem na obecnou známost o postupném ukončení systému Opencard sledovala nepoctivý záměr spočívající v maximálním vytěžení nastalého stavu, k jehož vzniku a k délce trvání sama přispěla.
19. Z výše uvedeného shrnutí nevyplývá, že by úvaha soudů obou stupňů o rozporu výkonu práva s dobrými mravy byla zjevně nepřiměřená či jinak odporovala výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud tedy v dovolání předestřenou otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchýlit.
20. Namítá-li dále dovolatelka, že závěr odvolacího soudu o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy není v souladu s provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, jedná se o námitku směřující proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudy obou stupňů a proti hodnocení důkazů jakožto činnosti soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu. Dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry soudů v projednávané věci v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
22. Ani námitka dovolatelky týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí nezaloží přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitku vady řízení. Námitky týkající se vad řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemohou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
23. Nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, pak se nijak požadavkům kladeným na odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, nebo ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017). V nyní projednávané věci rovněž nelze přehlédnout, že odvolací soud neučinil bez dalšího paušální odkaz na závěry soudu prvního stupně, ale zopakoval nosné důvody právního posouzení soudu prvního stupně a zabýval se jednotlivými podstatnými odvolacími námitkami žalobkyně.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu