21 Cdo 3998/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Schindlerem, advokátem se
sídlem v Ostravě-Hrabová, Místecká č. 329/258, proti žalovanému Statutárnímu
městu Ostrava – Městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz se sídlem v Ostravě
- Moravské Ostravě, náměstí Dr. E. Beneše č. 555/6, IČO 00845451, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85
C 25/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. února 2016, č. j. 16 Co 187/2015-126, ve znění usnesení ze dne 26. července
2016, č. j. 16 Co 187/2015-168, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 11. 10. 2013 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci, kterého se měl dopustit tím, že opakovaně užíval služební
telefon k uskutečňování soukromých telefonních hovorů (v měsíci červenci 2013
provolaná doba činila 8 hodin 49 minut z pracovní doby a provolaná částka byla
ve výši 1.524,- Kč, ve zbylých měsících roku 2013 bylo zjištěno, že daná
situace není jednorázovým excesem, ale stavem trvalého charakteru, výpisy
hovorů z těchto měsíců obsahovaly každý měsíc velké množství často opakovaně
volaných čísel, které jednoznačně nemohly souviset s žalobcem v dané době
konanou prací) a že k žádosti zaměstnavatele odmítl provést identifikaci
volaných čísel. Po rozkrytí většiny telefonních čísel žalovaným bylo zjištěno,
že více než polovina volaných čísel jsou telefonní čísla lékáren, lékařů,
restauračních zařízení, cestovních kanceláří, obchodních společností a čísla
soukromých mobilních telefonů.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovních
povinností nedopustil. Popřel, že by soukromě telefonoval. Žalovaný nedoložil,
jakým způsobem dospěl k výpisu telefonních hovorů, jedná se pouze o list papíru
nejasného původu, není zřejmé, kdo a kdy ho vyhotovil, jakým způsobem byla
zjištěna a identifikována čísla, o kterých je tvrzeno, že se jedná o soukromá
čísla. Z vnitřní směrnice SME 2004-04, o které žalobce neví, zda s ní byl
seznámen, vyplývá, že soukromé hovory obecně zakázány nejsou. Směrnice nebyla v
praxi dodržována samotným žalovaným, který nezajistil, aby se zaměstnanci mohli
chovat v souladu s touto směrnicí při uskutečňování a úhradě soukromých hovorů.
I kdyby se žalobce dopustil vytýkaného jednání, nedosahovalo by intenzity
závažného porušení pracovních povinností. Mělo by být také zohledněno, že byl
dlouhodobě vystaven šikaně ze strany nadřízených zaměstnanců. Uvedl, že byl
předsedou odborové organizace, která nedala k výpovědi souhlas, což je také
důvodem neplatnosti předmětné výpovědi.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 85 C 25/2014-87,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že jestliže volby do výboru odborové
organizace proběhly v únoru 2008 a funkční období je podle stanov čtyřleté, tak
žalobci funkční období jako předsedy odborové organizace zaniklo v únoru 2012
(ochranná lhůta skončila v únoru 2013). I kdyby soud připustil, že docházelo k
„dovolování“ dalších členů výboru, že celý výbor byl potvrzován na další
funkční období a žalobce tak byl v rozhodném období stále předsedou odborové
organizace (takto byl zaměstnavatelem i oslovován), s ohledem na charakter
vytýkaného jednání (útok na majetek zaměstnavatele a neposkytnutí pomoci při
ochraně majetku zaměstnavatele) nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby
žalobce nadále zaměstnával. Žalovaný byl oprávněn provést kontrolu
telekomunikačního provozu z čísla, které bylo přiděleno žalobci. Žalobce
nevykázal za měsíc červenec 2013 podle výpisu telefonických hovorů žádné
soukromé hovory. U žalovaného bylo povoleno zaměstnancům soukromé volání, ovšem
pouze za úhradu těchto hovorů. Žalobci nic nebránilo, aby si soukromé hovory
sám evidoval, ve výpisu je označil a následně uhradil jako ostatní zaměstnanci.
„Jelikož žalobce odmítl identifikovat volaná čísla, bylo zcela na něm, aby
prokázal, že bylo voláno pouze služebně, nikoliv soukromě, proto soud prvního
stupně poučil v tomto směru žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.“ „Nejedná
se o nepřípustné přenášení důkazního břemene na zaměstnance, uvede-li
zaměstnanec, že za určité období měl jen služební telefonické hovory, avšak
zaměstnavatel zjistí, že tomu tak není, je na zaměstnanci, aby následně uvedl,
na která telefonní čísla a z jakého důvodu volal, neboť nelze spravedlivě
požadovat po zaměstnavateli, aby jednotlivá telefonní čísla ztotožňoval.
Žalobce přes uvedené poučení neprokázal, že v období od 1. 7. do 31. 7. 2013
uskutečnil výhradně služební hovory.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce porušil své pracovní povinnosti, jestliže v období od 1. 7. do 31. 7.
2013 bez souhlasu žalovaného pro svou osobní potřebu používal jeho
telekomunikační zařízení, a jestliže přes výzvu žalovaného odmítl provést
identifikaci volaných čísel (zjištění rozsahu útoku na majetek zaměstnavatele).
Při posuzování intenzity porušení pracovních povinností vycházel podle soudní
judikatury z úvahy, že útok na majetek zaměstnavatele představuje tak významnou
okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušování
pracovních povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Předmětnou výpověď z
pracovního poměru tedy nelze hodnotit jako nepřiměřeně přísnou
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, č. j. 16 Co 187/2015-126, ve znění usnesení ze dne 26. 7. 2016, č. j. 16 Co
187/2015-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil s odvolací
námitkou žalobce, že ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce má zaměstnavatel procesní povinnost
tvrdit a prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil vytýkaného porušení
pracovních povinností. Dovodil, že žalovaný k prokázání této skutečnosti
předložil zejména výpisy telefonických hovorů za období leden až srpen 2013 z
pobočkové telefonní linky 42601, kterou používal žalobce ve své kanceláři. Vzhledem k tomu, že žalobce správnost těchto listin popíral, tížila žalovaného
důkazní povinnost prokázat jejich pravost (zda pochází od deklarovaného
vystavitele) i pravdivost jejich obsahu. Protože soud prvního stupně žalovaného
v tomto smyslu nepoučil, odvolací soud toto pochybení napravil a žalovaného
poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný k prokázání správnosti
(pravdivosti a pravosti) uvedených výpisů telefonických hovorů označil k důkazu
originály těchto výpisů spolu s průvodním dopisem poskytovatele
telekomunikačních služeb OVANET a. s. a navrhl výslech svědkyň B. M. a Ing. D. D. Odvolací soud odmítl námitku žalobce, že se jedná o nepřípustné uplatnění
nových důkazů podle § 205a a 211a o. s. ř., neboť v daném případě nebyl
žalovaný řádně poučen soudem prvního stupně a plnil tedy těmito důkazy svou
důkazní povinnost. Jedná se o přípustné nové důkazy podle § 211a za použití §
205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Porovnáním originálů výpisů telefonických hovorů
poskytnutých provozovatelem telekomunikačních služeb s výpisy, které žalovaný
použil při kontrole a které předložil u soudu prvního stupně, odvolací soud
zjistil, že údaje o uskutečněných telefonických hovorech z příslušné telefonní
linky 42601 za období od ledna do srpna 2013 jsou naprosto totožné. Uvedené
potvrdily rovněž svědkyně B. M. a Ing. D. D. Odvolací soud dospěl k závěru, že
žalovaný prokázal pravost a pravdivost předložených výpisů telefonních hovorů,
a že významná část uskutečněných telefonních hovorů nesouvisela s plněním
pracovních úkolů žalobce, nýbrž že se jednalo o soukromé hovory. Žalobci muselo
být minimálně z obsahu dohody o srážkách z platu ze dne 30. 6. 2004 zřejmé, že
žalovaný sice souhlasí s užíváním telekomunikačního zařízení pro osobní potřebu
zaměstnanců, ovšem za podmínky úhrady nákladů na soukromé hovory. Žalobce musel
vědět, jakým způsobem se provádí evidence soukromých a služebních hovorů, a to
pomocí odlišné předvolby (při realizaci každého telefonního hovoru mimo
pobočkovou ústřednu musel zadat vždy nějakou předvolbu). Žalobce úmyslně
zneužil telekomunikační zařízení zaměstnavatele pro svou osobní potřebu,
uskutečněné soukromé telefonní hovory evidoval jako hovory služební, neprovedl
jejich úhradu a dopustil se tak úmyslného útoku na majetek zaměstnavatele
(takového jednání se dopouštěl dlouhodobě od ledna do srpna 2013).
Žalobce svým
jednáním hrubě narušil důvěru zaměstnavatele, počínal si nepoctivě, odmítl
poskytnout součinnost při identifikaci volaných čísel a dodatečně neuhradil ani
zčásti vzniklou škodu. Je proto odůvodněn závěr, že žalobce se vytýkaným
jednáním dopustil porušení pracovních povinností minimálně závažným způsobem a
že s ohledem na konkrétní okolnosti případu po žalovaném nebylo možné
spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že
poučení žalovaného před odvolacím soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (nechť
označí důkazy k prokázání pravosti a správnosti výpisu telefonních hovorů
vykázaných žalobcem jako služebních) vedlo k nepřípustnému uplatňování nových
důkazů v rámci odvolacího řízení ve smyslu § 205a a § 211a o. s. ř. Souhlasí s
tím, že odvolací soud může provést poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., ale
takovéto poučení nesmí nepřípustným způsobem vést k uplatnění nových
skutečností a důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. Jestliže
žalovaný na základě takového poučení odvolacího soudu označil nové důkazy k
prokázání svých skutkových tvrzení, nebyl odvolací soud oprávněn tyto nové
důkazy v rámci odvolacího řízení provádět a ani z nich vycházet. Dovolatel
nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že se jedná o přípustné nové
důkazy podle § 211a za použití § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. V daném případě
odvolání podával žalobce, který byl nesprávně poučen soudem prvního stupně,
nikoliv žalovaný, který naopak nebyl poučen vůbec. Jednou z podmínek aplikace
citovaných ustanovení je skutečnost, že se musí jednat o odvolatele, který pro
nesplnění některé z uvedených povinností neměl ve věci úspěch a že nebyl řádně
poučen podle § 118a o. s. ř. Odvolací soud však aplikoval ustanovení na
žalovaného, který v dané věci měl u soudu prvního stupně úspěch. S poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002,
namítá, že ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. umožňuje za určitých
podmínek uvádět nové důkazy toliko odvolateli, který neměl úspěch, nikoliv
ostatním účastníkům řízení, a je tedy aplikovatelné pouze na odvolatele.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu ho vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce dovolací soud odmítl, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je věcně správné. Domnívá se, že důkaz provedený odvolacím
soudem není novotou, jelikož jeho kopie se nacházela ve spise od počátku, a
tedy provedením tohoto důkazu nemohlo dojít ani ke změně skutkového stavu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno
po 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky možnosti uplatnění nových důkazů v odvolacím řízení v souvislosti s
nedostatečným poučením účastníka podle ustanovení § 118a o. s. ř. soudem
prvního stupně, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve
všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
V projednávané věci opřel soud prvního stupně své rozhodnutí o závěr, že
žalobce „v období od 1. 7. 2013 do 31. 7. 2013 bez souhlasu žalovaného pro svou
osobní potřebu používal jeho telekomunikační zařízení“. Jelikož žalobce odmítl
identifikovat volaná čísla, „bylo zcela na něm, aby prokázal, že bylo voláno
pouze služebně“, a proto v tomto smyslu žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1
a 3 o. s. ř. poučil. Odvolací soud souhlasil s námitkou žalobce (odvolatele),
že ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) zák. práce má zaměstnavatel (zde žalovaný) procesní povinnost tvrdit a
prokázat (mimo jiné), že se zaměstnanec (žalobce) skutečně dopustil vytýkaného
jednání. Protože správnost žalovaným předložených důkazů (k prokázání porušení
povinností žalobcem) žalobce popíral, a o povinnosti prokázat pravost a
pravdivost předložených důkazů (listin) soud prvního stupně žalovaného
nepoučil, učinil tak odvolací soud. Žalovaným nově navržené důkazy také provedl
a dospěl k závěru, že žalovaným předložené listiny jsou pravé a pravdivé a
opřel o ně svoje potvrzovací rozhodnutí.
Pro rozhodnutí věci bylo proto významné posouzení otázky, zda odvolací soud
správně vyložil ustanovení občanského soudního řádu, jež na popisovanou situaci
dopadají.
Smyslem odvolacího řízení je přezkoumat nejen (ne)správnost a úplnost
skutkových zjištění a skutkových závěrů nebo (ne)správnost právního posouzení
věci soudem prvního stupně, ale také (ne)správnost postupu soudu prvního stupně
z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů takový postup
upravujících. V případě, že předepsaný postup nebyl dodržen, znamená to, že
řízení je postiženo vadou. Porušení procesněprávních předpisů představuje vadu
řízení jen tehdy, nebylo-li výsledkem právního posouzení určité procesní otázky
v rozhodnutí soudu, neboť se projevilo toliko činností nebo opomenutím při
provádění jednotlivých úkonů soudu. To, že soud prvního stupně nesprávně
dovodil, kdo má důkazní povinnost a důkazní břemeno ve vztahu k určité (pro
projednání věci významné) skutečnosti, není samo o sobě vadou řízení, ale
nesprávným právním názorem na procesněprávní otázku (o tom, kdo je nositelem
důkazní povinnosti a důkazního břemene). Důsledkem tohoto chybného právního
názoru – objektivně vzato – může být (a v projednávané věci bylo), že účastník
nebyl poučen podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Nedostatek takového
poučení se pak stává vadou řízení (pouze) za předpokladů uvedených v ustanovení
§ 213b odst. 2 o. s. ř., tedy, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy
vyplývá z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Jestliže taková „jiná
vada“ řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je způsobilým
odvolacím (případně též dovolacím) důvodem [srov. § 205 odst. 2 písm. c) a 242
odst. 3 o. s. ř.).
Samotná skutečnost, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo „jinou
vadou“ (porušením ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) v důsledku odlišného
právního názoru odvolacího soudu, však ještě neznamená povinnost odvolacího
soudu k takové „jiné vadě“ řízení také – i bez návrhu - přihlížet.
Podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř. k jiným vadám řízení před
soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být
zjednána náprava.
Je-li řízení před soudem prvního stupně skutečně takovou jinou vadou postiženo,
je povinností odvolacího soudu tuto vadu odstranit, - srov. slova „jestliže za
odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava“ v ustanovení § 212a odst. 5
větě druhé o. s. ř. - aby bylo zajištěno, že vyřešení projednávané věci
(nalezení práva) bude provedeno za dodržení všech pravidel (spravedlivým
procesem). Spočívá-li vada řízení v nedostatku poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu,
náprava může být nepochybně zjednána tím, že potřebné poučení poskytne
účastníkům odvolací soud. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení umožňuje
(ukládá) odvolacímu soudu „zjednat nápravu“, neuplatní se v těchto případech
pravidla neúplné apelace. Nejde tu tedy o zákaz nových důkazů, ale o přípustné
uplatnění poučovací povinnosti odvolacím soudem a přípustné provedení důkazů
navržených před odvolacím soudem.
Uvedené vztaženo na projednávanou věc znamená, že vyložil-li soud prvního
stupně nesprávně kdo (která ze stran sporu) nese břemeno tvrzení (a břemeno
důkazní) o pravosti a pravdivosti soukromé listiny (ta byla důkazem ve věci
samé při objasňování důvodnosti žaloby), nesprávně právně posoudil
procesněprávní otázku (o tom, kdo je nositelem důkazní povinnosti a důkazního
břemene). V důsledku tohoto chybného právního názoru nepoučil žalovaného podle
ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o jeho procesních povinnostech. Nedostatek
takového poučení představuje vadu řízení, neboť potřeba uvést další tvrzení
nebo důkazy vyplývala z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Odvolací
soud toto pochybení soudu prvního stupně napravil („zjednal nápravu“) a po
správném poučení pravdivost a pravost soukromé listiny ověřil. Šlo tak o
přípustné provedení důkazů navržených před odvolacím soudem. Žalovaný byl v
řízení před soudem prvního stupně úspěšný (žaloba byla zamítnuta), neměl proto
subjektivní legitimaci k odvolání, a nemůže na něj ani dopadnout zákaz novot, i
když vyhrál i na základě nesprávného právního názoru soudu prvního stupně, a
musí mu být dán prostor k unesení břemene důkazního v odvolacím řízení.
K jinému závěru nemůže vést ani dovolatelem odkazované rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, neboť vycházelo z jiné
(tehdy účinné) procesní úpravy odvolacího řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů - věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a)
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů
nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu