Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Jiřího Chládka, právně zastoupeného advokátem Mgr. Robertem Scigielem, Senovážná 996/6, Praha 1, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2012 č. j. 13 Co 261/2012-133, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Aniž by vedlejší účastníci řízení podali návrh na částečné zastavení exekuce, či oslovili soudního exekutora, popř. přímo navrhovatele s tím, že movitý majetek sepsaný pod položkami č. 1 - č. 24 je v jejich vlastnictví, podali dne 3. 8. 2011 k Okresnímu soudu v Domažlicích vylučovací žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce, a to konkrétně movitých věcí sepsaných soudním exekutorem. Okresní soud následně rozhodl tak, že vyloučil ze soupisu movitých věcí movité věci pod položkou č. 9 - lavice, židle, stůl, 1ks á 3.000,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podali vedlejší účastníci řízení odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek Okresního soudu v Domažlicích změnil v tom smyslu, že výrokem I. z exekuce vyloučil movité věci uvedené pod položkami č. 1 - 22, ohledně položky č. 23 a 24 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň výrokem II. uložil navrhovateli uhradit vedlejším účastníkům řízení náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 17.326,- Kč a výrokem III. uložil navrhovateli uhradit České republice státem zálohované náklady ve výši 736,- Kč. V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel brojí právě proti výroku II.
a III. rozsudku krajského soudu. Stěžovatel poukázal v rámci svého odůvodnění na nález
, podle něhož z hlediska zachování práva na spravedlivý proces má i rozhodování o nákladech řízení určité ústavněprávní limity. Za obecně nutné je pak považovat za nespravedlivé, aby oprávněný, který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená práva nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. V takovém řízení pak považuje stěžovatel za přiměřené použití ustanovení § 150 o.
s. ř. Stejně jako v právní věci, které se citované rozhodnutí Ústavního soudu dotýká, přitom i v projednávaném případě vedlejší účastníci bránili svá práva z příčiny ležící nikoli na straně navrhovatele (coby oprávněného v exekučním řízení), nýbrž v důsledku jednání soudního exekutora, resp. spíše v důsledku jednání vedlejších účastníků řízení samotných. Vedlejší účastníci namísto snahy o smírné vyřešení věci rovnou podali vylučovací žalobu, aniž by měl soudní exekutor či účastník řízení možnost se s takovými důkazy před podáním vylučovací žaloby seznámit.
Navrhovatel se nedopustil žádného jednání, kterým by zavdal příčinu k zahájení soudního řízení o vyloučení movitých věcí z exekuce a uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení o vylučovací žalobě. Podle právního zástupce stěžovatele by bylo nebezpečným precedentem, pokud by oprávněný z exekučního titulu měl mít v souvislosti s vymáháním pohledávky obavu, že nejenže exekuční řízení skončí neúspěchem pro nemajetnost dlužníka, ale že nadto bude muset hradit náklady řízení o vylučovací žalobě. Taková situace je o to víc nepřípustná v situaci, kdy se věřitel o skutečnosti, že si třetí osoba nárokuje vlastnické právo k sepsaným movitým věcem, dozví až z podané excindační žaloby.
Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel výrok II. a III. ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni za rozporný se základním právem na spravedlivý proces.
III. Za účelem posouzení předmětné ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal související spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 64/2011, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.
83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud rovněž opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8.
2002 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) však Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uložením povinnosti platit náklady excindačního řízení, v němž měl postavení žalovaného, tedy osoby, která se v exekučním řízení domáhala své soudem přiznané pohledávky.
Právnímu názoru stěžovatele nelze upřít racionální základ, neboť těžko od oprávněného požadovat, aby nesl další náklady či rizika spojená s vymáháním pohledávky. Na druhou stranu současná právní úprava soudu neumožňuje, aby náklady spojené s excindační žalobou nesl někdo jiný, než žalobce či žalovaný (např. exekutor). Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 133, str.
669 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".
Záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesení III. ÚS 1750/13 ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. II.
ÚS 2560/12 ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3178/12 ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12.
2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 269/11 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 881/09 ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 2289/08 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2243/08 ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 546/06 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 3043/07 ze dne 14. 1. 2008 a další), ovšem stejně tak aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 3307/12 ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1617/11 ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 500/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/06 ze dne 27. 6. 2007 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Do úvah obecných soudů přitom zasahoval zcela výjimečně (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/12 ze dne 29. 5. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz)
Možným řešením výše nastíněného rozporu je aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., nicméně i tento právní institut má své limity, neboť obecný soud nelze k jeho aplikaci v zásadě nutit. V obecné rovině Ústavní soud dovozuje, že požadavek, aby v řízení o vylučovací žalobě nebyla žalobci s odkazem na § 150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů takového řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., je v zásadě nepřijatelný, a to i s přihlédnutím k samotné podstatě tohoto procesního prostředku. Třetí osoba, jejíž majetek byl sepsán v rámci výkonu rozhodnutí, je totiž zpravidla ohrožena na svých majetkových právech bez vlastního porušení právní povinnosti.
Nemožnost přiznat takové osobě náhradu nákladů řízení v případě jejího plného úspěchu ve věci proti žalovanému, který při výkonu rozhodnutí vystupoval jako oprávněný, sám ho inicioval a jeho průběh byl do značné míry v jeho dispozici, by znamenala de facto "nadpráví" oprávněných ve vztahu k neomezenému okruhu třetích osob, jejichž majetek by mohl být v exekuci dotčen. Nadto by tím došlo k naprostému "překroucení" smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. Pomine-li Ústavní soud, že mu zpravidla nepřísluší hodnotit volnou úvahu obecných soudů tam, kde zákon toliko připouští odchylný postup v případech výjimečných, zvláštního zřetele hodných a obecný soud takové možnosti nevyužije, pak ale nemůže přehlédnout ani to, že za ,,důvody hodné zvláštního zřetele" se považují zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení (srov. např. Bureš, J.
et al, Občanský soudní řád. Komentář.
I. Díl.
7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 673 a násl.). Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že podání excindační žaloby bylo pro něj do značné míry překvapivé, neboť vedlejší účastníci namísto snahy o smírné vyřešení věci rovnou podali vylučovací žalobu, aniž by měl soudní exekutor či účastník řízení možnost se s takovými důkazy před podáním vylučovací žaloby seznámit. Z vyžádaného soudního spisu oproti tomu tvrzení však vyplývá, že Marie Soukupová si podala návrh na vyškrtnutí movitých věcí z exekuce, o němž soudní exekutor JUDr.
Tomáš Vrána rozhodl svým usnesením ze dne 8. 4. 2011 sp. zn. 103 Ex 21190/10 tak, že je zamítl. Nelze tedy dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že by podání vylučovací žaloby bylo ze strany oprávněného neočekávané nebo že by se Marie Soukupová nesnažila zvrátit výsledek jednání exekutora jinak, než podáním žaloby. Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu