Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Krumpholce, zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem, sídlem náměstí Míru 14, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č. j. 23 Cdo 1547/2025-235, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února2025 č. j. 21 Co 281/2024-201, ve znění opravného usnesení ze dne 7. května 2025 č. j. 21 Co 281/2024-229, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10.
září 2024 č. j. 15 C 117/2022-161, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2024 č. j. 15 C 117/2022-187, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti REOL Financial s. r. o., sídlem Hněvotínská 241/52, Olomouc, a Bytového družstva Jak bydlet doma II, sídlem Průmyslová 1306/7, Praha 15 - Hostivař, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl nyní napadeným rozsudkem žalobu o určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Okresní soud nemohl stěžovatelovu žalobu posuzovat znovu, neboť v insolvenčním řízení vedeném proti stěžovateli insolvenční soudy platnost smluv posuzovaly na základě prakticky stejných námitek, který stěžovatel vznášel i v určovací žalobě. Žaloba insolvenčního správce stěžovatele na určení neplatnosti smluv, na základě nichž stěžovatel pozbyl vlastnické právo k nemovitým věcem, byla zamítnuta.
3. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že okresní soud postupoval správně, pokud odkázal na závěry incidenčního sporu.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Ani podle Nejvyššího soudu krajský soud při aplikaci § 135 o. s. ř., ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., nepochybil, jestliže měl za to, že otázka platnosti dotčených právních jednání byla závazně vyřešena rozhodnutími insolvenčních soudů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy odmítly meritorně projednat jeho žalobu, přestože nikdy neměl možnost se ke klíčovým skutkovým ani právním otázkám vyjádřit. Stěžovatel totiž v incidenčním řízení, na něž se soudy odvolaly, nebyl účastníkem, a proto neměl možnost činit jakákoliv skutková tvrzení, navrhovat důkazy, ani ovlivnit průběh dokazování. Incidenční řízení se týkalo pouze neúčinnosti smluv vůči věřitelům. Obecné soudy měly provést všechny důkazy, ze kterých vycházely insolvenční soudy, a minimálně měly doplnit dokazování o výslech pracovníků, kteří nyní stěžovatelem zpochybňované smlouvy připravovali. Pokud takto nepostupovaly, jednaly v rozporu se zásadou bezprostřednosti. V insolvenčním řízení se neposuzovaly okolnosti, které směřovaly k uzavření právního jednání mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky. Stěžovatel poukazoval na posouzení neplatnosti předmětných ujednání i z hlediska nekalých praktik vedlejších účastníků a zjevného zneužití práva z jejich strany, které nemůže požívat právní ochrany.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Pokud ale stěžovatel ústavní stížností žádá zrušit rovněž výrok III rozsudku okresního soudu, který již byl rozhodnutím krajského soudu změněn, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto výroku rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že v napadených rozhodnutích je velmi podrobně vysvětleno, jakými úvahami byly soudy vedeny a podle jakých ustanovení občanského soudního řádu i insolvenčního zákona postupovaly a proč jsou vázány závěry soudů v předcházejícím incidenčním sporu. Jejich argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně nenapadá, toliko namítá, že závěry insolvenčních soudů nelze zcela převzít, neboť se nezabývaly etickým rozměrem daného případu, a to zejména z pohledu samotného stěžovatele.
Z rozhodnutí insolvenčních soudů ovšem vyplývá, že námitky insolvenčního správce proti smluvním ujednáním, které nyní uplatňuje sám stěžovatel, byly v podstatě totožné (tvrzená nekalá praktika vedlejšího účastníka, zjevné zneužití práva, odkup nemovitostí za nižší než tržní cenu, rozpor s dobrými mravy atd.). Insolvenční soudy se zabývaly těmi námitkami zpochybňujícími platnost převodních smluv, které v určovací žalobě stěžovatel opětovně vznáší. Není tak pravda, že by se soudy v insolvenčním řízení nezabývaly okolnostmi vzniku smluv, které stěžovatel nyní zpochybňuje.
10. Krajský soud navíc reagoval i na tvrzení stěžovatele o tom, že nebyl účastníkem incidenčního sporu. Stěžovateli jako insolvenčnímu dlužníku nic nebránilo, aby vstoupil do tohoto dílčího řízení na straně insolvenčního správce jako vedlejší účastník. Řízení o určovací žalobě nemůže sloužit jako revize pravomocných rozsudků vydaných v insolvenčním řízení. Z rozhodnutí insolvenčních soudů sice nevyplývá, že by v incidenčním sporu byly slyšeny osoby, které za vedlejší účastníky smluvní ujednání ve věci stěžovatele připravovaly, na druhou stranu insolvenční soudy vycházely z řady listinných dokumentů, z komunikace realizované prostřednictvím krátkých textových zpráv, včetně komunikace samotného stěžovatele, a pro své závěry měly dostatečná skutková zjištění.
11. I podle Ústavního soudu lze spravedlivě uzavřít, že o nyní stěžovatelem zpochybňovaném majetkovém převodu měly insolvenční soudy dostatek informací a mohly posoudit, zda by měl tento převod požívat právní ochrany. Není tak protiústavním zásahem do práv stěžovatele, pokud soudy v nynějším řízení z napadených rozhodnutí insolvenčních soudů vyšly.
12. Nejvyšší soud též dostatečně vyložil, za jakých podmínek se mohou účinky pravomocného soudního rozhodnutí vydaného v průběhu insolvenčního řízení prosadit i po skončení insolvenčního řízení. V jeho závěrech taktéž neshledal Ústavní soud jakoukoli ústavní vadu.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová, v. r.
předsedkyně senátu