USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalovaným 1) REOL Financial s.r.o., se sídlem v Olomouci, Nová Ulice, Hněvotínská 241/52, identifikační číslo osoby 25952552, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, a 2) Bytové družstvo Jak bydlet doma II, se sídlem v Praze 10, Hostivař, Průmyslová 1306/7, identifikační číslo osoby 08826331, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 117/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Co 281/2024-201, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2025, č. j. 21 Co 281/2024-229, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení proti žalovaným domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitých věcí v k. ú. a obci XY. Tvrdil, že jej počátkem roku 2020 kontaktovala společnost Obchodní FDR s.r.o. (dříve Zbavit se dluhu s.r.o.), jež mu za účelem řešení dluhové situace nabídla konsolidaci úvěrů s tím, že vstoupí do bytového družstva, do něhož vloží předmětné nemovitosti, jež bude nadále užívat jako nájemce. Dne 16. 3. 2020 žalobce podepsal předloženou smluvní dokumentaci (dále jen „kupní smlouva ze dne 16.
3. 2020“), na jejímž základě žalovanému 2) převedl předmětné nemovitosti za částku 1 791 000 Kč, oproti níž byla započtena pohledávka ve výši cca 580 000 Kč, která žalovanému 2) vznikla v souvislosti s členstvím žalobce v bytovém družstvu; na úhradu dluhů žalobce (1 800 000 Kč) tak zbylo pouze cca 1 200 000 Kč. Dne 27. 1. 2021 žalobce s žalovaným 2) uzavřel dohodu o ukončení členství v družstvu, přičemž dodatkem č. 1 byl dohodnut vypořádací podíl ve výši 73 764 Kč. Žalovaný 2) následně kupní smlouvou ze dne 2.
2. 2021 převedl nemovitosti do vlastnictví žalované 1). Podle žalobce jsou veškerá smluvní ujednání ze dne 16. 3. 2020, jakož i kupní smlouva ze dne 2. 2. 2021, neplatné, neboť jde o právní jednání v rozporu s dobrými mravy a odporující zákonu, jakož i o právní jednání, jež žalobce učinil v omylu. Žalobce měl rovněž za to, že jde o lichevní jednání, neboť dotčenými právními jednáními byl „vyveden jeho majetek“ v hodnotě cca 2 300 000 Kč, za nějž však on a jeho věřitelé obdrželi pouze 1 217 180 Kč.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 15 C 117/2022-161, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2024, č. j. 15 C 117/2022-187, žalobu o určení vlastnického práva zamítl
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalované 2) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, ve výroku III jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, ve zbývající části výrok III potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud pochybil při aplikaci § 135 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., jestliže měl za to, že otázka platnosti shora uvedených právních jednání, jež byla v projednávané věci posuzována jako otázka předběžná, byla vyřešena výrokem II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 77 ICm 1575/2022-137, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. 105 VSPH 791/2023-169, a jenž nabyl právní moci dne 18. 1. 2024. Odvolací soud podle žalobce posoudil danou otázku nesprávně, neboť soudy v incidenčním sporu se zabývaly „neplatností či neúčinností ve smyslu insolvenčních předpisů, exekučního řádu, odporovatelnosti a vším, co by mohlo směřovat k poškození či zkrácení věřitelů“ a to „pouze vůči věřitelům“, avšak v projednávané věci se žalobce domáhal posouzení (předběžné) otázky (ne)platnosti předmětných právních jednání „z dalších důvodů, kterými se insolvenční soudy vůbec nezabývaly, a které je třeba vztáhnout právě k osobě žalobce“. Žalobce dále namítl, že jelikož na straně žalobce v incidenčním sporu nevystupoval sám žalobce (jako v projednávané věci), nýbrž insolvenční správce, nemají posuzovaná řízení totožné účastníky, a řešení otázky (ne)platnosti dotčených právních jednání v incidenčním sporu tak v projednávané věci není závazné.
5. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení (shora uvedené) otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015), jakož i v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
6. Konečně žalobce namítl, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou bezprostřednosti, neboť v řízení neprovedly žalobcem navrhované důkazy, v důsledku čehož nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav projednávané věci a žalobce neměl možnost se k věci vyjádřit. Žalobce v dovolání požádal, aby dovolací soud odložil právní moci a vykonatelnost napadeného rozsudku, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
10. Ačkoliv žalobce v dovolání uvedl, že je považuje za přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že ve skutečnosti žalobce uplatnil toliko jediné kritérium přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení jím vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na niž v dovolání odkazoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil při aplikaci § 135 o. s. ř., ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., jestliže měl za to, že otázka (ne)platnosti dotčených právních jednání, jež byla v projednávané věci posuzována jako otázka předběžná, byla závazně vyřešena výrokem II pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 77 ICm 1575/2022-137, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. 105 VSPH 791/2023-169, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř., že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné jen tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, a ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1073/2015).
15. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení (a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné), nepůsobí materiální účinky právní moci rozhodnutí soudu (nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu). Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný „orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, či ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3535/2021).
16. Ve vztahu k závaznosti rozsudků vydaných v incidenčních sporech Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 958/2022, uveřejněném pod číslem 45/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2025“), konstatoval, že závěr, podle něhož se závaznost rozsudku vydaného v incidenčním sporu nemůže uplatnit mimo rámec probíhajícího insolvenčního řízení, a pravomocný rozsudek v incidenčním sporu tak v zásadě nemá přesah mimo vlastní insolvenční řízení, má obecnou platnost jen ve vztahu k odporovým sporům.
V nich se totiž řeší sporné otázky pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky jen pro potřeby insolvenčního řízení. Výsledek takového sporu proto též nemá žádný vliv na možnost věřitele vymáhat vykonatelnou pohledávku po skončení insolvenčního řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem, na základě exekučního titulu nabytého vůči dlužníku před zahájením insolvenčního řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2020, sp. zn. 29 ICdo 63/2018, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 29 ICdo 13/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
2. 2022, sen. zn. 29 NSČR 92/2021). Tyto (odporové) spory sice mohou pokračovat [vzhledem k výslovné úpravě promítnuté v § 159 odst. 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je lze dokončit] i po skončení insolvenčního řízení (některým ze způsobů popsaných v § 159 odst. 4 větě první insolvenčního zákona), jejich působnost však v takovém případě insolvenční zákon výslovně omezuje na dobu „po kterou trvalo insolvenční řízení“ (srov. § 159 odst. 4 větu druhou insolvenčního zákona).
Pro svou povahu (jelikož řeší příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě, o které lze pojmově hovořit jen po dobu trvání insolvenčního řízení; srov. § 205 insolvenčního zákona) se po skončení insolvenčního řízení neprosazují (jinak než tak, že platí nejpozději pro dobu „ke dni skončení insolvenčního řízení“) ani excindační (vylučovací) spory podle § 159 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (srov. opět i § 159 odst. 4 větu druhou insolvenčního zákona). V ostatních případech – ve zbylých sporech, jimiž se vymezuje rozsah majetku majetkové podstaty – však insolvenční zákon ani účel, pro který byly tyto spory zařazeny mezi spory vyvolané insolvenčním řízením (incidenční spory), nepřekáží tomu (nevylučuje), aby se účinky pravomocného soudního rozhodnutí o příslušné otázce vydaného v průběhu insolvenčního řízení (v rámci incidenčního sporu) neprosadily (nepůsobily) i po skončení insolvenčního řízení.
V poměrech dané věci proto Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek, jímž insolvenční soud v incidenčním sporu podle § 159 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona pravomocně zamítl žalobu (insolvenčního) dlužníka o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona) je ve smyslu § 159a o. s. ř. účinný (působí) i po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (viz body 50 a 51 odůvodnění R 45/2025).
17. V R 45/2025 Nejvyšší soud dále uvedl, že každý rozsudek vydaný v incidenčním sporu – stejně jako rozsudek vydaný ve sporném řízení vedeném podle občanského soudního řádu – je závazný pro účastníky řízení, což vyplývá z přiměřeného použití § 159a odst. 1 o. s. ř. v insolvenčním řízení (srov. § 7 insolvenčního zákona). Nadto § 164 insolvenčního zákona stanoví, že rozsudek v incidenčním sporu je dále závazný i pro všechny ostatní procesní subjekty insolvenčního řízení. Dotčené ustanovení tudíž rozšiřuje okruh subjektů, pro které je rozsudek v incidenčním sporu závazný, i na jiné osoby, které sice nebyly účastníky incidenčního sporu, ale jde o procesní subjekty insolvenčního řízení podle § 9 insolvenčního zákona (srov. bod 52 odůvodnění R 45/2025, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2753/2019).
18. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který se skládá ze základu procesního nároku (žalobcem tvrzených právně významných skutečností) a předmětu procesního nároku (žalobního petitu). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016). Ve vztahu k totožnosti základu procesního nároku pak platí, že jsou-li skutkové přednesy ve srovnávaných případech stejné, je dána identita základů předmětu sporu, a to i přesto, že na ně lze aplikovat skutkové podstaty dvou nebo více nárokových norem. V procesní nauce a v soudní praxi se tak uplatňuje koncepce „faktické jednoty“, jež nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové normy, nýbrž základ procesního nároku vymezuje těmi skutečnostmi, které spolu souvisejí natolik, že tvoří jednotný skutkový komplex, či, jinak vyjádřeno, představují stejnou „životní událost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022, a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022).
19. V projednávané věci žalobce považoval dotčená právní jednání (kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2020 a 2. 2. 2021) za neplatná (v podstatném) proto, že tato jednání jsou podle žalobce „nekalou praktikou“ žalované 2) a představují zjevné zneužití práva, přičemž nemovitosti byly odkoupeny ze cenu nižší, než je jejich skutečná cena; dále měli žalovaní u žalobce vytvořit dojem (uvést jej v omyl), že kupní cena pokryje jeho dluhy, jež tak budou uhrazeny a po určité době si žalobce bude moci nemovitost koupit zpět, avšak namísto toho vznikl žalobci další dluh ve výši cca 570 000 Kč; výsledek celé transakce podle žalobce znamenal „vyvedení jeho majetku“, za nějž žalobce obdržel pouze zhruba polovinu jeho skutečné hodnoty (viz doplnění tvrzení žalobce na č. l. 83 až 85 spisu a bod 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V incidenčním sporu vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 1575/2022 se insolvenční správce žalobce (mimo jiné) domáhal určení neplatnosti předmětných právních jednání s tvrzením, že sjednaná kupní cena neodpovídala ceně obvyklé, přičemž dlužníku (žalobci) se tak nedostalo přiměřeného protiplnění, výsledek transakce znamenal pro dlužníka (žalobce) vyvedení jeho majetku v hodnotě 3 610 000 Kč, za což se dlužníku (žalobci) dostalo pouze 1 217 180 Kč, žalovaní jednali v rozporu s dobrými mravy, neboť účelem celé transakce nebylo vyřešit dlužníkovu (žalobcovu) finanční situaci, nýbrž vyjmout jeho majetek z dosahu insolvenčního správce či exekutora, přičemž celou transakcí byla vytvořena nová pohledávka za dlužníkem (viz body 1 až 5 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 77 ICm 1575/2022-137).
20. Ze shora uvedeného je patrné, že insolvenční správce dlužníka (žalobce) v daném incidenčním sporu dovozoval neplatnost předmětných právních jednání z týchž skutečností, jimiž následně žalobce skutkově odůvodnil jím uplatněný nárok i v projednávané věci. Jestliže tak odvolací soud shledal, že o otázce platnosti daných právních jednání, jež byla v projednávané věci posuzována jako předběžná otázka, již bylo rozhodnuto výrokem II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 77 ICm 1575/2022-137, jímž byla pravomocně zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupních smluv ze dne 16. 3. 2020 a 2. 2. 2021, a vzhledem k tomu, že tato otázka byla řešena přímo ve výroku shora uvedeného rozsudku, byly soudy v projednávané věci tímto posouzením vázány, „neboť to je důsledek materiální právní moci“ (viz body 16 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku), pak se odvolací soud od (shora citované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
21. Na uvedeném ničeho nemění ani námitka žalobce, podle něhož řešení otázky (ne)platnosti dotčených právních jednání v incidenčním sporu v projednávané věci není závazné, neboť posuzovaná řízení nemají totožné účastníky, jelikož na straně žalobce v incidenčním sporu vystupoval insolvenční správce. Z výše citované judikatury totiž vyplývá, že § 164 insolvenčního zákona rozšiřuje okruh subjektů, pro které je rozsudek vydaný v incidenčním sporu závazný, na všechny procesní subjekty insolvenčního řízení (viz bod 17 odůvodnění shora); mezi tyto procesní subjekty přitom podle § 9 písm. b) insolvenčního zákona patří i dlužník, tj. žalobce ve zde projednávané věci. Uzavřel-li tak odvolací soud, že řešením otázky (ne)platnosti dotčených právních jednání ve výroku II shora označeného rozsudku byly soudy i strany řízení v projednávané věci vázáni, a to „bez ohledu na odlišnou osobu žalobce“ (viz bod 18 odůvodnění napadeného rozsudku), pak se ani v tomto ohledu od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Námitka žalobce tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani námitka žalobce, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou bezprostřednosti, neboť v řízení neprovedly žalobcem navrhované důkazy, nedostatečně zjistily skutkový stav projednávané věci a žalobce se nemohl vyjádřit ke všem zjištěným skutečnostem.
23. Uvedenou námitkou totiž žalobce soudům nižších stupňů vytýká (toliko) vadu řízení, nikoliv otázku hmotného či procesního práva (§ 237 o. s. ř.), k nimž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022). Vytýkal-li žalobce soudům rovněž nesprávnost zjištěného skutkového stavu věci, pak Nejvyšší soud připomíná, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 173/2025).
24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti podle § 243 o. s ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1266/2025). 26. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu