USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci
žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou
se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalovanému F. K., zastoupenému
JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8,
o vydání kvitance, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C
12/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.
5. 2024, č. j. 18 Co 42/2024-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala vydání originálního
vyhotovení kvitance k provedení výmazu zástavního práva a zákazu zatížení na (v
žalobě specifikovaných) nemovitostech v k. ú. XY, obci XY (dále jen
„nemovitosti“) zástavním dlužníkům, přičemž tvrdila, že je společně s paní A.
Č. (zástavní dlužnicí) vydlužitelem vůči žalovanému jako vyplacenému zástavnímu
věřiteli. Žalovaný však odmítal zástavním dlužníkům vydat originál kvitance
potvrzující, že byla v celém rozsahu uhrazena pohledávka žalovaného ve výši 533
867 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 11. 2013, jež byla
zajištěna zástavním právem a zákazem zatížení podle zástavní smlouvy ze dne 28.
11. 2013; kvitance má být vydána za účelem výmazu zástavního práva a zákazu
zatížení z katastru nemovitostí.
2. Okresní soud Plzeň-sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
13. 10. 2023, č. j. 3 C 12/2022-270, žalobu o vydání kvitance zástavním
dlužníkům zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného
rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, aniž by byla
zastoupena advokátem, dne 28. 8. 2024 blanketní dovolání, v němž požádala o
osvobození od soudního poplatku za dovolání a o ustanovení JUDr. Kláry Alžběty
Samkové, Ph.D., zástupkyní žalobkyně pro dovolací řízení, jakož i o to, aby
dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
5. Soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 2. 2025, č. j. 3 C
12/2022-473, žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací
řízení v celém rozsahu a ustanovil jí (výše uvedenou) zástupkyni pro dovolací
řízení. Dané usnesení nabylo právní moci dne 26. 2. 2025.
6. Po odstranění nedostatku povinného zastoupení napadla žalobkyně dne
28. 4. 2025 rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v
němž nejprve namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, jež má podle žalobkyně „zásadní právní význam pro posouzení
naléhavého právního zájmu na vydání kvitance podle § 80 o. s. ř. ve spojení s §
1949 občanského zákoníku“.
7. Žalobkyně dále namítla nesprávné právní posouzení otázek, zda
žalovaný může odmítat vydání kvitance žalobkyni, ačkoliv byl dluh splněn, a zda
tím způsobuje stav právní nejistoty a znemožňuje žalobkyni plně realizovat svá
práva k nemovitostem. Ve vztahu k těmto námitkám žalobkyně přípustnost dovolání
vymezila tak, že jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny, a dále uvedla, že „konkrétně se jedná o otázku, která v
předchozím rozhodování nebyla vyřešena jednotně“. Žalobkyně rovněž uvedla, že
je nepravdivé tvrzení žalovaného, že originál kvitance byl použit k výmazu
zástavního práva a zákazu zatížení z katastru nemovitostí, a nesouhlasila proto
ani se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž zástavní právo a zákaz zatížení
již byly z katastru nemovitostí vymazány.
8. Dále žalobkyně tvrdila, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily
otázku (aktivní) legitimace žalobkyně, čímž jí měly „odepřít přístup ke
spravedlnosti“, neboť ačkoliv byla žalobkyně dlužníkem žalovaného, odvolací
soud jí upřel možnost domáhat se vydání kvitance.
9. Žalobkyně v dovolání rovněž odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu, přičemž uvedla, že napadený rozsudek je v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu a zakládá zásah do jejích práva na
ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně
proto navrhla odklad vykonatelnosti „napadeného usnesení Okresního soudu v
Mladé Boleslavi sp. zn. 40 EXE 1264/2021 ve spojení s exekučním spisem soudního
exekutora JUDr. Zdeňka Zítky sp. zn. 108 EX 04474/21“, a to „zejména v rozsahu
právních účinků provedené dražby ze dne 9. 12. 2024“. Závěrem žalobkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu
vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 3
část věty druhé za středníkem o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda
dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
16. V části, v níž žalobkyně namítla nesprávné posouzení otázek, zda
žalovaný může odmítat vydání kvitance žalobkyni a zda tím způsobuje stav právní
nejistoty a znemožňuje tím žalobkyni plně realizovat svá práva k nemovitostem
(viz bod 7 odůvodnění shora a strana 3 dovolání), dovolání trpí vadou
spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalobkyně
nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně
nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
17. Judikatura Nejvyššího soudu, jež ve své rozhodovací praxi aproboval
i Ústavní soud, je ustálena v závěru, že v konkrétním případě může být splněno
vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť
splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro
řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 26. 10. 2021, sp.
zn. 23 Cdo 2954/2021, ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 234/2023, a ze dne 28.
8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023). Žalobkyně však k jí vymezené otázce, resp.
otázkám, uplatňuje paralelně dvě kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe
současně nemohou obstát.
18. Ve vztahu k výše uvedeným otázkám (viz body 7 a 16 odůvodnění shora)
totiž žalobkyně vymezila přípustnost dovolání tak, že „napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena“, přičemž zároveň uvedla, že „konkrétně se jedná o
otázku, která v předchozím rozhodování nebyla vyřešena jednotně“ (viz strana 3
dovolání).
19. Ve skutečnosti však nepřichází v úvahu, že by určitá právní otázka v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a současně by šlo
otázku, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (roz. „nebyla vyřešena
jednotně“), neboť posléze uvedené kritérium předpokládá existenci (přinejmenším
dvou) rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž dovolací soud danou otázku vyřešil
rozdílně, zatímco v případě kritéria prvního nelze o jejich existenci z povahy
věci uvažovat. V projednávané věci přitom nejde o případ, kdy by žalobkyně při
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání využila vícero možností plynoucích z
§ 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tedy kdy by
dotčenou otázku vymezila (kupříkladu) jako otázku, jež je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, a pouze in eventum (pro případ, že by dovolací soud v
těchto „rozdílných“ rozhodnutích danou otázku ve skutečnosti neřešil) jako
otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou (srov. nálezy Ústavního
soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20, a ze dne 3. 4. 2024, sp. zn.
III. ÚS 3085/23, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 23
Cdo 3694/2022, ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023, a ze dne 17. 12.
2024, sp. zn. 23 Cdo 434/2024).
20. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že i kdyby s ohledem na celkový
obsah dovolání (§ 41 odst. 2 ve spojení s § 243b o. s. ř.) bylo možno usoudit,
že žalobkyně uvedené otázky považovala za v judikatuře dovolacího soudu dosud
neřešené, nemohly by přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, jelikož
žalobkyně ve své dovolací argumentaci vychází z toho, že žalovaný originál
kvitance k výmazu zástavního práva váznoucího na nemovitostech z katastru
nemovitostí nepoužil a k výmazu daného zástavního práva z katastru nemovitostí
ani nikdy nedošlo (viz strana 5 dovolání).
21. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem vyplynulo, že dne
5. 2. 2016 byl žalovaným a panem J. Č. podán návrh na výmaz zástavního práva
zřízeného ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ze
dne 28. 11. 2013, přičemž současně byl podán návrh na vklad zástavního práva ve
prospěch žalovaného k zajištění pohledávky ze smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 2.
2016 a návrh na vklad zákazu zatížení bez souhlasu žalovaného jako zástavního
věřitele; vklad byl proveden dne 8. 3. 2016 s právními účinky ke dni 15. 2.
2016. Nemovitosti jsou přitom nadále zatíženy (toliko) zástavním právem
smluvním a zákazem zatížení na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze
dne 5. 2. 2016 k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o zápůjčce ze dne
5. 2. 2016. Ze shora uvedeného je tak patrné, že zástavní právo i zákaz
zatížení zřízené zástavní smlouvou ze dne 28. 11. 2013, jimiž byla zajištěna
pohledávka žalovaného ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 11. 2013, již byly z
katastru nemovitostí vymazány (viz bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku a body
17 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
22. Žalobkyně tak tuto svoji dovolací argumentaci zakládá na své vlastní
verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu
zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
například usnesení Nejvyššího ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze
dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo
1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025,
sp. zn. 23 Cdo 1800/2024).
23. Námitka, jíž žalobkyně brojila proti posouzení „naléhavého právního
zájmu na vydání kvitance podle § 80 o. s. ř. ve spojení s § 1949 občanského
zákoníku“ (viz bod 6 odůvodnění shora a strany 2 a 3 dovolání), přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť na řešení této otázky
odvolací soud napadený rozsudek nezaložil. Odvolací soud se touto otázkou v
projednávané věci navíc zabývat ani nemusel, neboť existenci naléhavého
právního zájmu soud zkoumá jen v případě určovací žaloby podle § 80 o. s. ř.,
tj. domáhá-li se žalobce určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není
(srov. například již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971,
sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Žalobkyně však v projednávané věci nepodala žalobu určovací, nýbrž
žalobu na plnění, a otázkou naléhavého právního zájmu se tak ani nebylo nutno
zabývat, jak ostatně výstižně konstatoval již soud prvního stupně (viz bod 15
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
je přitom dlouhodobě ustálena v závěru, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2376/2013, ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1010/2023, a ze dne 22. 4.
2025, sp. zn. 23 Cdo 882/2025).
24. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, jíž
žalobkyně zpochybňovala závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobkyně (viz bod 8 odůvodnění shora a strana 5 dovolání), neboť
odvolací soud napadený rozsudek na posouzení této otázky (výlučně) nezaložil.
25. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (či naopak k vyhovění žalobě pro
nedůvodnost obrany žalovaného), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak
projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný
právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2531/2022, ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo
3485/2022, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 792/2024).
26. O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, neboť jeden z
právních závěrů odvolacího soudu, jenž je sám o sobě postačujícím důvodem pro
zamítnutí žaloby, nebyl dovolání žalobkyně relevantně zpochybněn (a nebyl tak
otevřen dovolacímu přezkumu). Žalobkyni se totiž nepodařilo dovoláním
zpochybnit závěr odvolacího soudu, že žalovaný povinnost vydat kvitanci podle §
1949 o. z. již splnil ve smlouvě o zápůjčce ze dne 5. 2. 2016, jež obsahuje
prohlášení žalovaného potvrzující splnění dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 28.
11. 2013, přičemž další samostatná kvitance byla přiložena k návrhu na vklad
práva do katastru nemovitostí (viz body 7 a 8 odůvodnění napadeného rozsudku).
Za dané situace by pak ani případné odlišné posouzení aktivní legitimace
žalobkyně dovolacím soudem nemohlo vést ke zrušení napadeného rozsudku
odvolacího soudu.
27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
směřující proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I
rozsudku soudu prvního stupně, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné.
28. Jelikož bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, Nejvyšší soud již
samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti podle § 243
o. s ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn.
23 Cdo 3132/2021).
29. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §
243b o. s. ř.) a dovodil, že proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž
byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jakož ani proti
výroku II napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k
nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném
rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně)
přípustné.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu