USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Letenská
121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem
Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované
L. P., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad
Moravou, Karlova 252, o zaplacení 14 250 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 79/2022, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2023, č. j. 38 Co 157/2022-83, ve
znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2023, č. j. 38 Co 157/2022-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 420 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 31 445 Kč
s příslušenstvím na základě tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně
(společnost Provident Financial s.r.o., identifikační číslo osoby 25621351)
podle smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 11. 2018 poskytla téhož dne žalované částku
ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatky v
celkové výši 17 195 Kč ve splátkách do 2. 1. 2020. Žalovaná však právní
předchůdkyni žalobkyně uhradila pouze 10 750 Kč. Pohledávka za žalovanou byla
následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.
12. 2020, přičemž postoupení pohledávky bylo oznámeno žalované.
2. Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.
5. 2022, č. j. 6 C 79/2022-28, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 17 195 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 250 Kč s příslušenstvím (výrok II) a
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III
(výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním,
v němž namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení
otázky promlčení uplatněného nároku. Žalovaná uvedla, že ujednání o splatnosti
jednotlivých splátek nemohlo mít s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy na
běh promlčecí lhůty vliv (jak dle žalované nesprávně uzavřel odvolací soud),
přičemž tříletá promlčecí lhůta začala dle žalované běžet dnem následujícím po
uzavření smlouvy a poskytnutí peněžních prostředků, a došlo tudíž k promlčení
uplatněného nároku. Dále žalovaná namítla, že se odvolací soud nevypořádal s
její námitkou, že sjednaná výše roční procentní sazby nákladů je v rozporu s
dobrými mravy.
5. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že napadený rozsudek
závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tyto
otázky mají být vyřešeny jinak, nebo jde o otázky v judikatuře Nejvyššího soudu
dosud neřešené. Dovolání je podle žalované rovněž přípustné z důvodu, že
napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a práva
vlastnit majetek. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil
tak, že se žaloba zamítá v plném rozsahu, případně aby jej zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila dovolací argumentaci
žalované a ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž
uvedla, že k promlčení pohledávky nedošlo. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání žalované odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů
dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud
dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř.
9. V části, v níž žalovaná namítá nesprávné řešení otázky promlčení
uplatněného nároku, dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti
dovolání, neboť žalovaná nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s.
ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání.
10. V projednávané věci žalovaná (nejprve) vymezuje přípustnost dovolání
zcela obecně tím, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a některé z otázek hmotného a procesního práva mají být
vyřešeny a posouzeny jinak nebo tyto dovolací soud dosud neřešil“. Podle
dalšího obsahu dovolání má jít zřejmě o (jedinou) otázku, a to otázku promlčení
uplatněného nároku, resp. počátku běhu promlčecí lhůty u dotčeného nároku.
Konkrétně k ní pak žalovaná (opětovně) uvádí, že jde o „otázku hmotného práva,
která odůvodňuje přípustnost dovolání, která by měla být vyřešena jinak“ a
„která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu“.
11. Judikatura Nejvyššího soudu, jež ve své rozhodovací praxi aproboval
i Ústavní soud, je ustálena v závěru, že v konkrétním případě může být splněno
vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť
splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro
řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a ze dne 26. 10. 2021, sp.
zn. 23 Cdo 2954/2021). Žalovaná však k jediné právní otázce, kterou lze z
obsahu dovolání dovodit, uplatňuje paralelně tři kritéria přípustnosti
dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát. Nepřichází totiž v úvahu, že
by se při řešení určité právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň by šlo o otázku v judikatuře
dovolacího soudu dosud neřešenou. V projednávané věci přitom nejde o případ,
kdy by žalovaná při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání využila vícero
možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich
posloupnosti, tedy kdy by dotčenou otázku vymezila (kupříkladu) jako otázku v
rozhodovací praxi dosud neřešenou a pouze in eventum jako otázku, která by měla
být řešena jinak (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV.
ÚS 2659/20, a ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3694/2022).
12. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď
uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací
praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací
praxe (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021). Judikaturu Nejvyššího
soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, však žalovaná v dovolání nijak
neoznačila, přičemž tuto není lze identifikovat ani z vymezení dovolacího
důvodu, potažmo z celkového obsahu dovolání. V dovolání odkazovaná judikatura
soudů nižších stupňů pro řádné vymezení přípustnosti dovolání z povahy věci
nepostačuje, neboť již samotné znění § 237 o. s. ř. kritérium „odchýlení od
judikatury“ spojuje (výslovně) pouze s judikaturou soudu dovolacího, což je
ostatně důsledkem toho, že sjednocování judikatury soudů nižších stupňů je
svěřeno právě Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
13. Jestliže se žalovaná současně domáhá, aby daná právní otázka
vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, pak Nejvyšší
soud konstatuje, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř.
neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na
případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní
rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit
(posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv na případ, jak se patrně mylně domnívá
žalovaná, že dovolací soud má posoudit jinak právní otázku vyřešenou odvolacím
soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo
962/2024).
14. Mínila-li žalovaná jednotlivá kritéria přípustnosti dovolání
vztáhnout na více otázek hmotného či procesního práva (viz bod 10 shora), je
třeba konstatovat, že vyjma otázky promlčení nejsou tyto „další otázky“ v
dovolání dostatečně vymezeny; pouhá citace (částí) ustanovení § 237 o. s. ř.
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Měla-li žalovaná za to, že přípustnost dovolání zakládá namítané
porušení ústavně garantovaných práv žalované, Nejvyšší soud uvádí, že taková
námitka může být předmětem dovolacího přezkumu jen za předpokladu, že dovolatel
i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o.
s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1.11.
2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Žalovaná toliko uvedla, že napadeným rozsudkem
„bylo porušeno ústavně zaručené právo dovolatelky na spravedlivý proces, právo
vlastnit majetek a právo na legitimní očekávání“, avšak toto zcela obecné
tvrzení nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění
předpokladu přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3508/2021, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 531/2022,
a ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 808/2023).
16. V části, jíž žalovaná brojí proti posouzení otázky promlčení
uplatněného nároku, tak z důvodů shora uvedených dovolání trpí vadou
spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze
odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit,
uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze
posoudit přípustnost dovolání v této části.
17. Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného
rozsudku nevypořádal s námitkou, že sjednaná výše roční procentní sazby nákladů
je v rozporu s dobrými mravy, nepředkládá tím žádnou právní otázku, na jejímž
vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž
však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§
242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě není.
18. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
(objektivně) přípustné.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu