USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované L. P., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, o zaplacení 14 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 79/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2023, č. j. 38 Co 157/2022-83, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2023, č. j. 38 Co 157/2022-92, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 420 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 31 445 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost Provident Financial s.r.o., identifikační číslo osoby 25621351) podle smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 11. 2018 poskytla téhož dne žalované částku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatky v celkové výši 17 195 Kč ve splátkách do 2. 1. 2020. Žalovaná však právní předchůdkyni žalobkyně uhradila pouze 10 750 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, přičemž postoupení pohledávky bylo oznámeno žalované.
2. Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 6 C 79/2022-28, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 195 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 250 Kč s příslušenstvím (výrok II) a
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení uplatněného nároku. Žalovaná uvedla, že ujednání o splatnosti jednotlivých splátek nemohlo mít s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy na běh promlčecí lhůty vliv (jak dle žalované nesprávně uzavřel odvolací soud), přičemž tříletá promlčecí lhůta začala dle žalované běžet dnem následujícím po uzavření smlouvy a poskytnutí peněžních prostředků, a došlo tudíž k promlčení uplatněného nároku. Dále žalovaná namítla, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou, že sjednaná výše roční procentní sazby nákladů je v rozporu s dobrými mravy.
5. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tyto otázky mají být vyřešeny jinak, nebo jde o otázky v judikatuře Nejvyššího soudu
dosud neřešené. Dovolání je podle žalované rovněž přípustné z důvodu, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá v plném rozsahu, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila dovolací argumentaci žalované a ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž uvedla, že k promlčení pohledávky nedošlo. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
9. V části, v níž žalovaná namítá nesprávné řešení otázky promlčení uplatněného nároku, dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalovaná nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
10. V projednávané věci žalovaná (nejprve) vymezuje přípustnost dovolání zcela obecně tím, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé z otázek hmotného a procesního práva mají být vyřešeny a posouzeny jinak nebo tyto dovolací soud dosud neřešil“. Podle dalšího obsahu dovolání má jít zřejmě o (jedinou) otázku, a to otázku promlčení uplatněného nároku, resp. počátku běhu promlčecí lhůty u dotčeného nároku. Konkrétně k ní pak žalovaná (opětovně) uvádí, že jde o „otázku hmotného práva, která odůvodňuje přípustnost dovolání, která by měla být vyřešena jinak“ a „která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“.
11. Judikatura Nejvyššího soudu, jež ve své rozhodovací praxi aproboval i Ústavní soud, je ustálena v závěru, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Žalovaná však k jediné právní otázce, kterou lze z obsahu dovolání dovodit, uplatňuje paralelně tři kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát. Nepřichází totiž v úvahu, že by se při řešení určité právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň by šlo o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. V projednávané věci přitom nejde o případ, kdy by žalovaná při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání využila vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tedy kdy by dotčenou otázku vymezila (kupříkladu) jako otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou a pouze in eventum jako otázku, která by měla být řešena jinak (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20, a ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3694/2022).
12. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021). Judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, však žalovaná v dovolání nijak neoznačila, přičemž tuto není lze identifikovat ani z vymezení dovolacího důvodu, potažmo z celkového obsahu dovolání. V dovolání odkazovaná judikatura soudů nižších stupňů pro řádné vymezení přípustnosti dovolání z povahy věci nepostačuje, neboť již samotné znění § 237 o. s. ř. kritérium „odchýlení od judikatury“ spojuje (výslovně) pouze s judikaturou soudu dovolacího, což je ostatně důsledkem toho, že sjednocování judikatury soudů nižších stupňů je svěřeno právě Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
13. Jestliže se žalovaná současně domáhá, aby daná právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, pak Nejvyšší soud konstatuje, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv na případ, jak se patrně mylně domnívá žalovaná, že dovolací soud má posoudit jinak právní otázku vyřešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 962/2024).
14. Mínila-li žalovaná jednotlivá kritéria přípustnosti dovolání vztáhnout na více otázek hmotného či procesního práva (viz bod 10 shora), je třeba konstatovat, že vyjma otázky promlčení nejsou tyto „další otázky“ v dovolání dostatečně vymezeny; pouhá citace (částí) ustanovení § 237 o. s. ř. způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Měla-li žalovaná za to, že přípustnost dovolání zakládá namítané porušení ústavně garantovaných práv žalované, Nejvyšší soud uvádí, že taková námitka může být předmětem dovolacího přezkumu jen za předpokladu, že dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1.11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Žalovaná toliko uvedla, že napadeným rozsudkem „bylo porušeno ústavně zaručené právo dovolatelky na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a právo na legitimní očekávání“, avšak toto zcela obecné tvrzení nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3508/2021, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 531/2022, a ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 808/2023).
16. V části, jíž žalovaná brojí proti posouzení otázky promlčení uplatněného nároku, tak z důvodů shora uvedených dovolání trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
17. Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s námitkou, že sjednaná výše roční procentní sazby nákladů je v rozporu s dobrými mravy, nepředkládá tím žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě není.
18. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu