23 Cdo 808/2023-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně ORLEN Unipetrol RPA s. r. o., se sídlem v Litvínově, Záluží 1,
identifikační číslo osoby 27597075, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem,
advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalované Generali Česká
pojišťovna a. s., se sídlem v Praze, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby
45272956, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze, Na
Pankráci 30a/404, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 Cm 34/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 4 Cmo 105/2022-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.178 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího právního zástupce.
komoře České republiky (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (výrok II.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 6. 12. 2022, č. j. 4 Cmo 105/2022-61, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V konkrétnosti dovolatelka předkládá
otázku, zda (a) „mají být ustanovení § 31 písm. g) a § 32 odst. 1 zák. č.
216/1994 Sb., zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen
,ZRŘ‘), vykládána tím způsobem, (i) že nové rozhodnutí zakládající důvod obnovy
řízení (v tomto případě rozsudek správního soudu) musí existovat již při podání
návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, případně alespoň v průběhu tří měsíční
lhůty od doručení rozhodčího nálezu, anebo (ii) zda lze podat návrh na zrušení
rozhodčího nálezu, aniž by existoval důvod pro obnovu řízení, když toto nové
rozhodnutí zatím neexistuje (v podstatě je tedy presumována jeho budoucí
existence v návrhu na zrušení) a k vydání takového nového rozhodnutí (k
naplnění důvodu obnovy) dojde až po uplynutí tří měsíční lhůty pro podání
návrhu na jeho zrušení“. Dále dovolatelka k posouzení předkládá otázku, zda (b)
„může být za nové rozhodnutí způsobilé přivodit příznivější rozhodnutí věci
považováno takové rozhodnutí (konkrétně rozsudek správního soudu), které zruší
toliko odvolací rozhodnutí o přestupku (konkrétně rozhodnutí Státního úřadu
inspekce práce), a to toliko z formálních důvodů, aniž by bylo dotčeno právní
posouzení o tom, že je dána odpovědnost za přestupky“. Dovolatelka dále namítá,
že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečné a odůvodnění je v rozporu s
požadavky vyplývajícími z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího
soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba na zrušení rozhodčího nálezu zamítá. Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že
nesouhlasí s předestřeným právním názorem dovolatelky, a proto navrhuje, aby
dovolací soud „dovolání zamítl a potvrdil rozsudek odvolacího soudu“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání nezakládá první dovolatelkou formulovaní právní otázka
[shora označena písm. a)]. Dovolatelka v ní předkládá tvrzení, dle kterého je
nutné lhůtu k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu dle § 32 odst. 1 ZRŘ
vztáhnout i na uplatnění okolností rozhodných pro obnovu řízení ve smyslu
důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. g) ZRŘ. Oproti tvrzení dovolatelky však nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud neřešenou. Dovolací soud již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, uveřejněném pod číslem 100/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil a odůvodnil závěr, dle kterého
ustanovení § 32 ZŘŘ je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání
samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení
procesních práv žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další
důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 ZRŘ v průběhu řízení. Omezení pro právo je doplňovat mohou představovat pouze zákonné procesní limity
podle občanského soudního řádu (např. koncentrace řízení). (Shodně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn.
23 Cdo 3705/2011, a ze
dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3396/2012.)
V kontextu zrušovacího důvodu dle § 31 písm. g) ZRŘ pak v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2264/2011, dovolací soud doplnil, že
byl-li žalobcem podán návrh na zrušení předmětného rozhodčího nálezu ve lhůtě
stanovené v § 32 ZRŘ, tj. ve lhůtě 3 měsíců od doručení rozhodčího nálezu, což
dovolatel nezpochybňuje, bylo možné v průběhu řízení doplňovat další
rozhodující skutečnosti svědčící dalším důvodům pro zrušení rozhodčího nálezu,
a to bez ohledu na to, zda již uplynula či nikoliv lhůta 3 měsíců stanovená pro
podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Od uvedeného závěru nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci
zde vedené. I v tomto posuzovaném případě tak byla žalobkyně oprávněna doplnit
rozhodující skutečnosti osvědčující naplnění důvodu pro zrušení rozhodčího
nálezu upraveného v § 31 písm. g) ZRŘ, popř. tento důvod i po uplynutí lhůty 3
měsíců nově uplatnit, vč. doložení příslušného rozhodnutí soudu osvědčující
důvod pro obnovu řízení. Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelkou formulovaná dovolací
námitka [shora označená písm. b] o tom, že rozsudek správního soudu není
způsobilý přivodit příznivější rozhodnutí. Právní posouzení učiněné odvolacím soudem a soudem prvního stupně, zda je v
projednávané věci dán důvod pro obnovu řízení dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které pro
rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že
důkazy mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není třeba,
aby soud v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, uveřejněné pod
č. C 905 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek č. 13/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3844/2020). Soudy nižších stupňů se tím, zda by nové okolnosti (správní rozhodnutí) mohly
přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí, náležitě zabývaly, když bylo
zjištěno, že rozhodčí nález se neopíral o žádná vlastní skutková zjištění, ale
pouze o vymezení skutku ve výrokové části správního rozhodnutí Státního úřadu
inspekce práce, s přihlédnutím k odůvodnění téhož rozhodnutí, jež bylo zrušeno. K polemice dovolatelky s tímto závěrem dovolací soud připomíná, že dle § 243f
odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době
vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Současně pak dle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec uvedeného k obsahu podání datovaného k 21. 3. 2023 dovolací soud
odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvádí, že doplnil-li
dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem
vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost
napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně
opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší
lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez
obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé
skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto
dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za
povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat,
zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád
vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty),
že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka
je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění). V části dovolání, ve které je namítán nedostatek odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod,
než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými
dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad
řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze
v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada
řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Ve vztahu k vadám spočívajícím v tom, že se odvolací soud nevypořádal, buď
vůbec, či nedostatečně, s odvolacími námitkami, pak Nejvyšší soud podotýká
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR
7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se
rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro
odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva
na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III.
ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci
vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá-li dovolatelka v této souvislosti porušení svých ústavně zaručených
práv, může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při
namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016,
sp. zn. III. ÚS 1594/16). Tak tomu v poměrech věci zde vedené není. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.