nátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v
Opavě, Město, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby 449 41 439,
zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek
16, proti žalovanému: Národní památkový ústav, se sídlem v Praze 1, Malá
Strana, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby 750 32 333,
zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská
753/27, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věcí, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 365/2015, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2017,
č. j. 12 Co 365/2016-3778, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská 753/27.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu – vydaným v řízení o nahrazení
projevu vůle povinné osoby podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012
Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.
(dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) – byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Olomouci ze dne 24. 8. 2016, č. j. 21 C 365/2015-3538, ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen uzavřít s žalobcem dohodu o vydání
(ve výroku specifikovaných) nemovitostí v k. ú. XY a movitých věcí (výrok I
rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
změnil v nákladovém výroku (výrok II rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok III). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že nemovité věci, jejichž vydání se
žalobce domáhal (dále jen jako „předmětné nemovitosti“) byly zabaveny právnímu
předchůdci žalobce – Řádu německých rytířů („der Deutsche Ritter Orden“) na
základě výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. 2. 1939 a
jako jejich vlastník byl v knihovní vložce č. 441 (nemovitosti v knihovních
vložkách č. 256 a 438 nebyly již předmětem tohoto řízení – srov. usnesení na č. l. 2448 a 3000 ve spojení s porovnáním parcel na č.l. 267 – 270) zapsán německý
subjekt Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler e. V. Berlin; dne 12. 7. 1946 byla ohledně těchto nemovitostí poznamenána národní
správa a dne 17. 6. 1949 bylo vyznačeno podání žádosti o restituci podle zákona
č. 128/1946 Sb. Právnímu předchůdci žalobce vzniklo po skončení druhé světové
války na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ve spojení se
zákonem č. 128/1946 Sb. právo domáhat se obnovení vlastnického práva k
předmětným nemovitostem, avšak k uplatnění tohoto restitučního nároku nedošlo
(k zahájení nemohlo dojít dopisy adresovanými různým státním orgánům velmistrem
R. S. a provinciálem S. D. v roce 1945, resp. 1947). Uplatnění restitučního
nároku neměly soudy za prokázané ani ze zápisu v knihovní vložce č. 441, neboť
dle sdělení Okresního soudu v Litovli ze dne 17. 12. 1949 (adresovaného
Finanční prokuratuře v Brně) nebyl u tohoto soudu podán žádný návrh na
restituci zemědělského majetku Řádem německých rytířů, žádný návrh nebyl
nalezen ani v archivních dokumentech a dne 17. 6. 1949 (tedy dne, který je
uveden jako datum uplatnění restitučního nároku i v knihovní vložce č. 441) byl
podán restituční návrh ve vztahu k nemovitostem zapsaným mj. v knihovní vložce
441 Severomoravským lesním družstvem XY. Jelikož se vlastnické právo žalobce k
předmětným nemovitostem po druhé světové válce neobnovilo, neměly soudy za
prokázané, že „by v rozhodném období žalobce byl vlastníkem předmětných věcí“ a
že by „žalobci v rozhodném období bylo odňato vlastnické právo postupem
citovaným v § 5 zákona číslo 428/2012 Sb.“. Navíc byl majetek, jehož vydání se
žalobce domáhá, konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., a to
německému subjektu Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher
Kulturdänkmäler e. V., pročež je v projednávané věci dána restituční výluka dle
ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Jde-li o vydání movitých věcí, které měly podle tvrzení žalobce tvořit inventář
hradu Bouzov (jenž je mezi požadovanými nemovitostmi), žalobce podle závěru
soudů nižších stupňů nepředložil žádné důkazy způsobilé prokázat vlastnické
právo svého právního předchůdce k požadovaným movitým věcem v rozhodném období
a tuto povinnost nesplnil ani po výzvě a poučení podle ustanovení § 118a
občanského soudního řádu (o. s. ř.). V řízení nebylo ani jednoznačně prokázáno,
že by tyto movité věci funkčně souvisely s příslušnými nemovitostmi alespoň v
období předcházejícím rozhodnému období.
Nadto odvolací soud poukázal na
skutečnost, že movité věci nelze vydat, nejsou-li ve vlastnictví žalobce, resp. nevydávají-li se mu nemovitosti, jejichž „inventář sporné movité věci dle
tvrzení žalobce měly představovat“. Žalobce navíc označuje předmětné movité
věci jako příslušenství věci hlavní – nemovitostí, které nelze vydat z důvodu
restituční výluky dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.,
pročež musí stejná výluka dopadnout i na tyto movité věci. Odvolací soud se pak neztotožnil s odvolacími námitkami žalobce směřujícími
proti postupu soudu prvního stupně v řízení, resp. odůvodnění jeho rozhodnutí. Rozsudek soudu prvního stupně nelze považovat za nepřezkoumatelný, je-li z jeho
odůvodnění zřejmé, které skutečnosti měl soud za prokázané, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil i
proč neprovedl další důkazy. Přezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně,
jak po skutkové tak právní stránce, se podává i z odvolání žalobce, jež
obsahuje odůvodnění ke každému skutkovému či právnímu závěru soudu prvního
stupně. Nelze soudu prvního stupně vytknout, že provedl i jiné než důkazy
účastníky navržené, neboť se jednalo o důkazy potřebné ke zjištění skutkového
stavu, jejichž potřeba vyplývala z obsahu spisu. Také postup soudu při
provádění listinných důkazů byl správný a byla splněna i poučovací povinnost
soudu vůči žalobci. Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením důkazů soudem
prvního stupně, které podle něj odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů
vyjádřené v ustanovení § 132 o. s. ř., pročež nepřisvědčil námitkám žalobce
napadajícím výsledky dokazování, kterými žalobce toliko předestírá vlastní
hodnocení provedených důkazů. Nově uplatněné důkazní návrhy neshledal odvolací soud přípustnými, neboť není
naplněno žádné ze zákonných kritérií pro jejich uplatnění (až) v odvolacím
řízení. I v případě, že se žalobce o existenci některých důkazů dozvěděl teprve
po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, je podle odvolacího soudu tato
skutečnost v situaci, kdy jde o důkazy existující již v době řízení před soudem
prvního stupně, důvodem pro žalobu na obnovu řízení, nikoliv pro jejich
uplatnění v odvolacím řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, v jeho celém rozsahu, podal žalobce (dále též
jako „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že
napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které doposud nebyly v rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyřešeny; jako dovolací důvod ohlašuje dovolatel
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Především napadá závěr soudů
nižších stupňů o tom, že jeho právním předchůdcem nebyl uplatněn restituční
nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Uvádí, že ze strany jeho právního předchůdce
došlo k uplatnění restitučního nároku podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb.
(na jiném místě dovolatel dovozuje též to, že k obnovení vlastnického práva
jeho právního předchůdce došlo ex lege na základě tohoto dekretu), a to dopisy
velmistra R. S. a provinciála S. D. v letech 1945 a 1947 adresovanými různým
institucím; nevyřízení těchto žádostí dle dovolatele konstituuje majetkovou
křivdu podle ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Přitom tvrdí, že
došlo i k uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., o čemž
svědčí zápis, že dne 17. 6. 1949 byla podána žádost o restituci pozemků v
knihovní vložce č. 441 podle tohoto zákona; nevzaly-li za této situace soudy za
prokázané, že restituční nárok byl právním předchůdcem žalobce uplatněn (a
naopak uzavřely, že se mohlo jednat o návrh jiného subjektu – lesního
družstva), zpronevěřily se podle dovolatele zásadě in favorem restitutionis.
Pochybení spatřuje dovolatel i v tom, že se soudy také nezabývaly otázkou, zda
žalobcův majetek režimu zákona č. 128/1946 Sb. vůbec podléhal a zda existoval
pasivně legitimovaný subjekt, vůči kterému bylo možné restituční nárok
uplatnit. Dovolatel dále odkazuje na rozhodovací praxi (s níž se dle něj
odvolací soud dostatečně nevypořádal), podle níž neuplatnění restitučního
nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. „nemůže být důvodem pro odmítnutí restituce
dotčeného majetku“.
Další okruh námitek dovolatele směřuje do závěrů soudů nižších stupňů o tom, že
byl předmětný majetek konfiskován podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a že
je zde proto dána restituční výluka dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona
č. 428/2012 Sb. Konkrétně žalobce namítá, že ohledně žalobou dotčeného majetku
nebyla vydána žádná konfiskační vyhláška (konfiskační vyhlášky na majetek v
okresech Bruntál a Opava, který ale není předmětem řízení v posuzované věci,
pak dle dovolatele nikdy nenabyly právní moci, neboť se proti nim jeho právní
předchůdce odvolal; pro závěr o tom, ve kterém okamžiku došlo ke konfiskaci, je
přitom významné, kdy nabyla konfiskační vyhláška právní moci), neboť vyhláška
Okresního národního výboru v Litovli ze dne 19. 9. 1945, č. j. 764-VIII-20, se
vůbec netýkala majetku v katastrálním území a obci XY, nýbrž majetku v obcích
XY, kde právní předchůdce žalobce ani žádný majetek nevlastnil. Přitom je tato
vyhláška i paaktem, neboť směřovala proti Gesellschaft zur Förderung und Pflege
deutscher Kulturdänkmäler e. V., ačkoliv vlastnické právo k předmětnému majetku
svědčilo právnímu předchůdci žalobce poté, co se obnovilo účinností dekretu
prezidenta č. 5/1945 Sb., a navíc zmíněný německý subjekt (jemuž měl být
majetek konfiskován) již ani neexistoval. Žalobce ve svém dovolání poukazuje
také na to, že jím požadovaný majetek nemohl být předmětem konfiskace i proto,
že byl předmětem národní správy až do roku 1950 a že se jednalo o majetek
církevní. Dovolatel dále zdůrazňuje, že ke konfiskaci předmětného majetku
nedošlo před rozhodným obdobím, neboť jeho předání proběhlo teprve dne 22. 3.
1949, jak vyplývá ze zápisu o odevzdání hradu Bouzova s příslušnými
nemovitostmi Národní kulturní komisi. Konečně v uvedeném směru žalobce
poukazuje na to, že akty Ministerstva zemědělství, kterými došlo mj. k převzetí
hradu Bouzova, byly posléze zrušeny rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
Žalobce z výše uvedených důvodů tedy dovozuje, že majetek, jehož vydání se
domáhá, nikdy nebyl řádně zkonfiskován podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb.,
pročež jeho právnímu předchůdci vznikla majetková křivda podle ustanovení § 5
písm. k) zákona č. 428/2012 Sb.
Ve zbytku dovolání pak dovolatel ve vztahu k movitým věcem brojí proti závěru
soudů nižších stupňů, že neprokázal vlastnictví svého právního předchůdce k
předmětným movitým věcem ani to, že je má v dispozici žalovaný. Podle žalobce
totiž není možné, aby s ohledem na časový odstup a samotnou majetkovou křivdu
byl schopen doložit, jak a kdy označené movité věci nabyl. Dále žalobce namítá
porušení zásady projednací soudem prvního stupně tím, že tento soud prováděl
dokazování částečně ze své iniciativy. Rozsudek soudu prvního stupně je podle
názoru žalobce nepřezkoumatelný a obsahuje souhrnné skutkové zjištění, neboť v
něm není obsaženo, jaká konkrétní skutková zjištění z jednotlivých listin soud
dovodil, přičemž odvolací soud se s těmito námitkami žalobce v odvolání
vypořádal toliko odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů. Dovolatel brojí
také proti tomu, že odvolací soud neprovedl žalobcem nově v odvolacím řízení
navržený důkaz – trhovou smlouvu, která vyšla najevo zcela náhodně až po
skončení řízení před soudem prvního stupně díky provedení rozsáhlé archivní
rešerše. V odvolacím řízení pak podle dovolatele rozhodovaly soudkyně, které
rozhodovaly o odvolání ve skutkově identické záležitosti žalobce v roce 2007
(jednalo se o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp.
zn. 12 Co 961/2006), čímž je v nyní posuzované věci – dle názoru žalobce – dána
jejich podjatost (dovolatel zde odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd 309/2008). Konečně žalobce odkazuje na usnesení
Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, vydané v jeho věci, s
nímž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v nyní posuzované věci v rozporu,
neboť tímto usnesením Ústavní soud odkázal žalobce na uplatnění restitučních
nároků dle zákona č. 428/2012 Sb., čímž podle žalobce výslovně uznal, že
žalobce je osobou oprávněnou podle tohoto zákona a je oprávněn domáhat se
navrácení svého historického majetku.
Svým dovoláním brojí žalobce též proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku,
kdy poukazuje na tu rozhodovací praxi (cituje nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1877/10), dle níž se orgány státu a příspěvkové organizace mohou
nechat zastupovat advokátem toliko výjimečně, přičemž o takový případ v nyní
posuzované věci na straně žalovaného nejde, neboť žalovaný je státní institucí
„zabývající se ochranou památek a jejich historickým kontextem“ a má „právníky
a další pracovníky, kteří s ohledem na svou specializaci mají nepochybně pro
danou právně-historickou oblast širší kvalifikaci než běžný advokát.“. Alternativně se mohl žalovaný nechat zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových. Ze všech výše uvedených důvodů navrhl dovolatel zrušení rozsudků soudů obou
stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně. K doplnění dovolání ze strany žalobce dovolací soud nepřihlížel, neboť dle
ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. může dovolatel měnit vymezení důvodu dovolání
toliko po dobu trvání dovolací lhůty, přičemž podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř. se vymezením důvodu dovolání rozumí to, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Doplnil-li tedy dovolatel své dovolání
po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání
„jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení,
nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že
někteří účastníci byli by zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích
důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním
je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od
podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje
za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi
složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv,
zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se
prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v
zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než
dostatečná“ (srov. nález ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20
odůvodnění). Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a
označil dovolání za nepřípustné, případně za neopodstatněné. Přitom poukázal
zejména na skutkové zjištění soudu prvního stupně (které odvolací soud
aproboval), že předmětný majetek byl konfiskován německé právnické osobě; k
tomu uvedl, že žalobcova teze o zániku tohoto subjektu bez právního nástupce je
nepodložená, a zmínil příklady dalších subjektů, kterým by pak podle takové
argumentace nebylo možné majetek konfiskovat. Dále žalovaný uvedl, že bylo mimo
jakoukoliv pochybnost vyvráceno tvrzení žalobce o tom, že by jeho právní
předchůdce uplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.
Ztotožnil se
rovněž se závěrem odvolacího soudu o tom, že bylo procesní povinností žalobce
prokázat, že jeho právnímu předchůdci v rozhodném období patřily nárokované
movité věci. Jde-li o dovolání proti nákladovým výrokům, konstatoval žalovaný,
že jakožto státní příspěvková organizace se ve sporech nemůže nechat zastoupit
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a není ani dostatečně
personálně vybaven, neboť disponuje toliko malým počtem zaměstnanců s
právnickým vzděláním, jejichž agendu navíc netvoří zastupování žalovaného v
soudních řízeních. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání
žalobce projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro
dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno
před 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobcem, účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje
zákonem stanovené povinné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší
soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) tu jest třeba poměřovat ustanovením §
237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Za stěžejní lze označit dovolatelovu argumentaci, dle níž jeho právní
předchůdce v poválečném období uplatnil restituční nárok na majetek, jenž je
předmětem tohoto řízení, resp. že jeho uplatnění ani nebylo třeba, neboť se
vlastnické právo jeho právního předchůdce obnovilo již na základě dekretu
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Žalobce v uvedeném směru dovozuje uplatnění
restitučního nároku „na základě“ dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. dopisy adresovanými různým státním orgánům v letech 1945 a 1947 ze strany
představitelů jeho právního předchůdce – velmistra R. S. a provinciála S. D. Jak poválečná (srov. např. R II 120/46, R I 237/47, nebo Rv I 152/46), tak i
polistopadová (srov. rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29. 11. 1994, sp.
zn. 3
Cdo 352/93, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 29 Ca
17/97, publikovaný pod č. 560/2000 v Soudní judikatura ve věcech správních,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3157/2010, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5318/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5192/2016) rozhodovací
praxe je však ustálená v závěru, že nejednalo-li se o majetek, který může být
vrácen podle § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (tedy o „majetek,
daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným
a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání a osobám v
podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo
rasové persekuce“, o který v nyní posuzované věci ani dle odvolacího soudu
nejde, a proto majetek žalobcova předchůdce podléhal obecnému postupu), bylo
možné se navrácení majetku domáhat toliko postupem dle zákona č. 128/1946 Sb.,
což ostatně plyne již i ze samotného znění jeho ustanovení § 17: „Tímto zákonem
je provedeno ustanovení § 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb.“. Proto
jsou bez významu dopisy představitelů žalobcova právního předchůdce, nebylo-li
dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zahájeno restituční řízení ve
smyslu zákona č. 128/1946 Sb. Ze stejných důvodů nemůže obstát ani tvrzení
dovolatele, že se vlastnické právo jeho právního předchůdce k předmětnému
majetku obnovilo ex lege již účinností dekretu prezidenta republiky č. 5/1945
Sb. (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
133/2018). Závěry soudů nižších stupňů o tom, že právní předchůdce žalobce
nebyl vlastníkem předmětného majetku v rozhodném období s ohledem na
skutečnost, že neuplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., pročež
mu ani nemohlo být v rozhodném období odňato vlastnické právo k tomuto majetku,
jsou tedy zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatel samotný závěr soudů obou stupňů o tom, že jeho právní
předchůdce neuplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. (kdy
poukazuje na zápis v knihovní vložce č. 441 o uplatnění restitučního nároku dle
tohoto zákona, avšak dle zjištění soudů nižších stupňů se mohlo jednat o návrh
lesního družstva a ve spojení s dalšími důkazy neměly uplatnění restitučního
nároku právním předchůdcem žalobce za prokázané), není jeho námitka s to
založit přípustnost dovolání, neboť jí žalobce napadá samotné hodnocení důkazů,
které však nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkaz na rozhodovací praxi (dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího i
Ústavního soudu sp. zn. 28 Cdo 367/2004, 28 Cdo 1726/2000, I. ÚS 82/01, I. ÚS
254/2000, 28 Cdo 1746/99, 28 Cdo 1468/2002, 28 Cdo 2155/2003, II. ÚS 3/2000,
II.
ÚS 3/98, 28 Cdo 1842/2004), dle níž není překážkou realizace restituce
oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., je nepřípadný, neboť se tato rozhodnutí týkají restituce podle
zákona č. 87/1991 Sb., který (jak bylo konstatováno již v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018) na rozdíl od jiných
restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v § 3 odst. 2 za
oprávněné osoby výslovně označoval fyzické osoby, jímž svědčil restituční nárok
podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo zákona č. 128/1946 Sb.;
prostý přenos judikaturních závěrů do kauz řešených v režimu jiné restituční
normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším
problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního
restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce
skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Dovolatelem na tomto místě rovněž odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1212/98, se pak sice týká restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., jenž rovněž neobsahoval ustanovení, dle něhož by oprávněnými byly
i ty osoby, kterým svědčil nárok podle poválečných restitučních předpisů,
nicméně je založen na odlišných skutkových zjištěních. Oproti nyní posuzované
věci totiž ve věci 24 Cdo 1212/98 bylo prokázané uplatnění restitučního nároku
dle poválečných předpisů, avšak nebylo prokázáno, jak a zda vůbec o něm soud
rozhodl; za této situace bylo dle dovolacího soudu namístě vycházet z
předpokladu, že restitučnímu nároku bylo vyhověno. Správnost závěru soudů nižších stupňů o tom, že měl právní předchůdce žalobce
uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., nezpochybňuje ani
dovolatelem nastolená otázka, zda vůbec existoval pasivně legitimovaný subjekt,
vůči kterému mohl právní předchůdce žalobce restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnit (žalobce zde dovozuje zánik vlastníka předmětných
nemovitostí v době druhé světové války – Gesellschaft zur Förderung und Pflege
deutscher Kulturdänkmäler e. V. – bez právního nástupce). V uvedeném směru
dovolací soud uvádí, že restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. směřoval
sice proti „tomu, kdo věci (práva) neplatným převodem nabyl nebo kdo měl z
jiného neplatného majetkově-právního jednání prospěch, anebo proti jejich
právním nástupcům, ačli právní nástupce, který není osobou státně
nespolehlivou, neprokáže, že nevěděl ani nemusil věděti, že k majetkovému
převodu anebo k jinému majetkově-právnímu jednání, z něhož se nárok odvozuje,
došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“ (srov. § 4 odst. 2 zákona), tedy ve vztahu k předmětnému majetku proti (dle skutkových
zjištění soudů nižších stupňů) Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutschen
Kulturdänkmäler e.
V., nicméně dle zjištění soudů nižších stupňů byla ve vztahu
k předmětnému majetku v červenci 1946 zavedena národní správa, přičemž jak dle
poválečné tak i dle polistopadové rozhodovací praxe se v případě zavedení
národní správy do majetkové podstaty restituční nárok dle zákona č. 128/1946
Sb. uplatňoval proti národnímu správci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5192/2016, R I 363/47, R I 100/48, R I 286/48). Proto je zde bez významu, zda Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher
Kulturdänkmäler e. V. (tj. vlastnice předmětného majetku v průběhu války)
zanikla s právním nástupcem nebo bez něj (s ohledem na zavedení národní správy
mohl být restituční nárok uplatněn proti národnímu správci). Závěr soudů obou stupňů o tom, že po druhé světové válce nebylo obnoveno
vlastnické právo právního předchůdce žalobce k předmětným nemovitostem, se tedy
ustálené rozhodovací praxi nepříčí a dovolateli se nepodařilo jej námitkami
zpochybnit. Za této situace nemůže být přípustnost dovolání založena ani
námitkami zpochybňujícími konfiskaci předmětného majetku podle dekretu
prezidenta č. 12/1945 Sb., neboť nebylo-li po válce obnoveno vlastnické právo
právního předchůdce žalobce k předmětnému majetku, nemohl být tohoto majetku
následně ani zbaven, ať už v rozhodném období, či před ním, na základě dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., či jiného předpisu; jinak řečeno,
dovolatel toto právní posouzení napadá vycházeje z jiného skutkového stavu (že
po druhé světové válce došlo k obnovení vlastnického práva právního předchůdce
žalobce), než na kterém založil své rozhodnutí odvolací soud, což nelze
považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ostatně, úvahy soudů nižších stupňů týkající se konfiskace
předmětného majetku a navazující závěr, že je zde dána výluka naturální
restituce dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., jeví se
poněkud přebytečné v situaci, kdy soudy neměly za splněnou základní podmínku
restituce, a sice vlastnictví věcí oprávněnou osobou, či jejím právním
předchůdcem, v rozhodném období (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018), když navíc podle učiněných
skutkových zjištění byl předmětný majetek konfiskován německé právnické osobě,
přičemž jimi odkazovaná restituční výluka zjevně míří na situace, kdy byl podle
dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. konfiskován
majetek ve vlastnictví osob uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.,
resp. jejich právních předchůdců. Toliko pro úplnost dovolací soud ve vztahu k námitkám dovolatele zpochybňujícím
konfiskaci předmětného majetku poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
i Ústavního soudu, jež se opakovaně přihlásila k právnímu závěru, že právním
důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný;
docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6.
1945), k němuž se předmětné
nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační
rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. stanovisko pléna Ústavního
soudu ČR z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované pod č. 477/2005
Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2718/2008,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018). Tvrzení
o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí (případně i zrušení určitého
aktu soudem) proto samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť
právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž
dekret samotný. Konfiskaci nevylučovala by ani okolnost, že národní správa na
předmětný majetek byla zrušena až v roce 1950, neboť dle skutkových zjištění
soudu prvního stupně byla národní správa hradu Bouzova sice zrušena až výměrem
Okresního národního výboru v Litovli ze dne 29. 4. 1950, nicméně zpětně ke dni
30. 4. 1947; nadto byl poválečnou rozhodovací praxí vysloven závěr, že „ani
vyslovením konfiskace nenastává v osobě národního správce a jeho postavení, jak
o něm bylo shora pojednáno, zásadně žádná změna“ (srov. R I 100/48). Případná
církevní povaha konfiskovaného majetku konfiskaci také nevylučuje, nebyly-li
dovolatelem uváděné teoretické úvahy legislativně reflektovány (srov. přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018). Namítá-
li dovolatel, že jím označené konfiskační vyhlášky vůbec nenabyly právní moci,
není tato argumentace relevantní, když sám dovolatel konstatuje, že se vztahuje
k vyhláškám týkajícím se jiného majetku, než toho, který je předmětem řízení v
nyní posuzované věci. Tvrdí-li pak, že k převzetí požadovaných nemovitostí
došlo až dne 22. 3. 1949, opomíjí, že toho dne byl sice dle skutkových zjištění
soudů nižších stupňů sepsán zápis o odevzdání hradu, nicméně jako den přechodu
byl uveden den 1. 5. 1947. Ve vztahu k námitce, že k žalobou požadovanému
majetku ani nebyly konfiskační vyhlášky vydány, odkazuje dovolací soud opět na
stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05,
publikované pod č. 477/2005 Sb. (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018), dle něhož ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního
řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal,
ze strany státních orgánů označen a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve
správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí
neuznal za potřebné sám správní úřad. Závěry soudů nižších stupňů nepříčí se ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobce
domáhal určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, a v němž
Ústavní soud poukázal na možnost uplatnění nároků podle v té době již účinného
zákona č.
428/2012 Sb., aniž by však vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění
podmínek restituce. Přípustnost dovolání není založena ani námitkami dovolatele týkajícími se
vydání movitých věcí, kdy žalobce namítá, že nemohl splnit svoji důkazní
povinnost stran vlastnictví požadovaných věcí v rozhodné době; tyto námitky
nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci, na němž by napadené rozhodnutí
spočívalo, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil i na závěru, že žalobce
nevlastní a ani se mu nevydávají nemovitosti, jejichž „inventář sporné movité
věci dle tvrzení žalobce měly představovat“. Nepodařilo-li se dovolateli v
posuzované věci zpochybnit závěry odvolacího soudu týkající se nevydání
nemovitých věcí, nemůže se – s ohledem na znění ustanovení § 7 odst. 2 zákona
č. 428/2012 Sb. – s úspěchem domoct vydání movitých věcí s těmito nemovitostmi
(podle jeho tvrzení) funkčně souvisejících. V tomto směru prosadí se proto i ty
závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti
vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3508/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5469/2016). Nehledě na to, že odvolací soud současně uvádí, že movité věci
tvořily příslušenství nemovitosti a jako takové proto sdílely stejný osud
(včetně in eventum zvažované výluky podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h/
zákona č. 428/2012 Sb.), přičemž ani tento závěr dovolatelem účinně zpochybněn
není. Řešení dovolatem položené otázky týkající se rozsahu důkazní povinnosti
(rozložení důkazního břemene) v daném typu řízení (kdy se dovolatel
argumentačně odvolává na výkladový princip ex favore restitutionis), tedy
nemůže již ničeho změnit na výsledku řízení (na rozhodnutí v něm vydaném) a
nemůže tedy – jak vidno i z judikatury shora citované – založit přípustnost
dovolání.
Ani zbylé námitky dovolatele (že soud prvního stupně porušil zásadu projednací,
jestliže provedl ze své iniciativy některé důkazy, že je rozsudek soudu prvního
stupně nepřezkoumatelný, že soud prvního stupně řádně nerozvedl, jak dospěl k
jednotlivým skutkovým zjištěním, přičemž odvolací soud ve vztahu k této námitce
odkázal /dle žalobce zcela nedostatečně/ toliko na zásadu volného hodnocení
důkazů, že odvolací soud neprovedl žalobcem v odvolacím řízení navržený důkaz –
trhovou smlouvu, ačkoliv byly dány předpoklady pro jeho provedení v odvolacím
řízení, a že v odvolacím řízení rozhodovaly vyloučené soudkyně), nejsou s to
přípustnost dovolání založit, neboť vystihují zmatečnostní a jiné vady řízení,
jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou
o. s. ř.); nadto většina těchto námitek směřuje proti rozsudku soudu prvního
stupně a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Sluší se snad uvést, že i v těchto směrech napadené rozhodnutí odvolacího soudu
obstojí jako souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle ní je totiž
soud oprávněn provést i důkazy účastníky nenavržené, vyplývá-li potřeba jejich
provedení z obsahu spisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012) a rozhodnutí soudu prvního stupně zpravidla
není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle
obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (k měřítkům
přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně co do závěru o učiněných skutkových zjištěních, i s těmito námitkami se
odvolací soud patřičně vypořádal, uvedl-li, že z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně „je nepochybně jasné, jaké skutečnosti má okresní soud za
prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil i proč neprovedl i další důkazy“ a že „z odůvodnění je
jasný závěr o skutkovém stavu věci“; z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
se přitom ani nepodává, že by soud učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění (k
němu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1472/2003), jestliže soud v důvodech rozhodnutí obsáhle líčí, jaké skutečnosti
vzal z jednotlivých důkazních prostředků za prokázané. Správný je i závěr
odvolacího soudu, že důkaz, který existoval již v době řízení před soudem
prvního stupně, avšak žalobce se o něm dozvěděl až po vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně, může být toliko důvodem pro obnovu řízení, nelze jej však
uplatnit v odvolacím řízení (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003).
Konečně, i pokud jde o otázku vyloučení
soudkyň odvolacího soudu z rozhodnutí ve věci z důvodu, že rozhodovaly o žalobě
na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem, kde byly podle
subjektivního přesvědčení dovolatele posuzovány tytéž okolnosti, jako v nyní
projednávané věci [navzdory tomu, že v odkazované věci žalobce postupoval podle
obecných předpisů a neuspěl z důvodu absence naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 271/2009), zatímco v nyní posuzované věci šlo o restituční nárok, jenž
je založen na skutečnostech odlišných], postrádá námitka žalobce opodstatněnost
již s ohledem na výslovnou zákonnou úpravu, obsaženou v ustanovení § 14 odst. 4
o. s. ř., dle něhož důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které
spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech; tento závěr nemůže být dotčen ani
ojedinělým rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd
309/2008, na něž se poukazuje v dovolání (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 907/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSCR 35/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Nd 212/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 21 Nd 9/2012). Ze shora uvedeného jinak vyplývá, že co do řešení relevantních otázek hmotného
a procesního práva je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (zamítnutí žaloby na
uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem dohodu o vydání
specifikovaných nemovitých a movitých věcí – výrok I rozsudku) v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i praxí Ústavního soudu), toto
rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a nejsou
dány ani důvody, pro které by relevantní právní otázky, v rozhodovací praxi
dovolacího soudu již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak; proto dovolání
přípustné není (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání není pak přípustné v té své části, kterou napadá rozsudek odvolacího
soud i v tom rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (kdy sluší se
předeslat, že přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům zde není apriori
vyloučena ani ustanovením § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., jež aplikuje se ve
znění účinném do 29. 9. 2017, neboť nákladovým výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění převyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč).
Ustálená rozhodovací praxe (na níž odkazuje i dovolatel) zajisté opakovaně
vyslovila závěr, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven
příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze
státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti
přenášel na soukromý subjekt, typicky advokáta, nejde-li o spor obtížný a
dlouhotrvající, kde k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro
organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i
pro všechny občany tohoto státu) je třeba, aby byla zastupována zkušenými a
úzce odborně zaměřenými advokáty (kromě nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, odkazovaného dovolatelem srov. i nález Ústavního
soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, nález Ústavního soudu ze dne
20. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 1011/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3836/2016); tyto závěry se pak vztahují rovněž na
státní příspěvkové organizace (srov. dovolatelem odkazovaný nález Ústavního
soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1877/10), Národní památkový ústav
nevyjímaje (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS
3202/17). Odvolací soud však v posuzované věci odůvodnil, že podmínky pro
zastoupení žalovaného advokátem vytyčené rozhodovací praxí jsou zde splněny,
nejenom proto, že žalovaný není ústředním orgánem státní správy disponujícím
právním odborem k výkonu právních agend, ale zejména i z tohoto důvodu, že
vystupování v restitučních sporech nelze považovat za jeho obvyklou činnost
(tedy že předmětem tohoto sporu je právní problematika přímo nesouvisející s
oblastí spravovanou žalovaným) a že – i s přihlédnutím k individuálním
okolnostem tohoto sporu – šlo o problematiku obtížnou, k níž bylo třeba
právních služeb k tomu odborně vybaveného advokáta. Takové posouzení je pak v
souladu i se shora odkazovanou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního
soudu. K opačnému závěru nemůže vést ani argumentace dovolatele, dle níž se
měl žalovaný nechat zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, a to již proto, že podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002
Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jsou k tomuto postupu
oprávněny toliko organizační složky státu (a podle § 13a odst. 1 téhož zákona
obce), nikoliv však státní příspěvkové organizace. Z výše uvedeného podává se závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém
rozsahu, jež tedy Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání
žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, který
se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna
advokáta v celkové výši 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3
písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou
paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/
o. s. ř.) ve výši 588 Kč. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz)
. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.