U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobců a) G. R. H., b) N. H. T., c) The 2009 Irrevocable Trust for
Bettina L. Burr, se sídlem Cambridge, Hubbard Park Road 8, Spojené státy
americké, d) The 2009 Irrevocable Trust for Peter A. Looram, se sídlem Aspen,
Glen Eagle Drive 280, Spojené státy americké, všech zastoupených JUDr. Jarmilou
Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 403/17, proti žalovanému
Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizaci, se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby: 65993390, o určení
vlastnického práva k nemovitým věcem a o vyklizení pozemků, vedené u Okresního
soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 141/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2016, č. j. 56 Co 229/2015-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2015,
č. j. 12 C 141/2011-186, zamítl žalobu na určení, že Dr. A. Mayer d. R.,
zemřelý 1. 9. 1942, byl ke dni 1. 9. 1942 výlučným vlastníkem nemovitých věcí
zapsaných ve vložkách pozemkových knih katastrálního území Š. a H., nyní
zapsaných na listu vlastnictví č. 3505 pro katastrální území H. jako pozemek
parc. č. 4430/1, ostatní plocha, a dále zapsaných na listu vlastnictví č. 715
pro katastrální území Š. jako pozemek parc. č. 1713/1, 1713/3, 1713/4, 1713/5,
1713/6, 1713/8, 1713/13, 1713/14, vše ostatní plocha, jako pozemek parc. č.
1713/15, zastavěná plocha a nádvoří, jako pozemek parc. č. 1713/16, 1714/1,
1714/6, 1714/7, 1715/1, vše ostatní plocha, jako pozemek parc. č. 1715/2, vodní
plocha, jako pozemek parc. č. 1715/3, 1715/4, 1715/5, 1715/7, 1715/8, 1715/11,
1715/14, 1715/15, vše ostatní plocha, jako pozemek parc. č. 1715/16, vodní
plocha, a jako pozemek parc. č. 1715/18 a 1715/19, vše ostatní plocha (výrok
I.). Dále zamítl žalobu na určení, že žalobci a), b), c) a d) jsou vlastníky
označených nemovitostí, každý v podílu ? a na uložení povinnosti žalovanému
tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobcům, každému z nich v podílu
ideální ? (výroky II. a III.). Zastavil řízení o eventuálním petitu, jímž se
žalobci domáhali určení, že B. d. Ro. L. je vlastnicí ideální ? nemovitostí, že
G. R. H. a N. H. T. jsou vlastníky každý k ideální ?, in eventum, že C. A. d.
R., zemřelá 11. 2. 1967, byla ke dni svého úmrtí výlučnou vlastnicí nemovitostí
(výrok IV.), a dále zastavil i řízení o určení vlastnického práva k pozemkům
parc. č. 1713/10, 1713/11, 1713/12, 1713/2, 1713/7, 1713/9, 1714/2, 1714/3,
1714/4, 1714/5 a 1714/6, vše v katastrálním území Š. (výrok V.). O nákladech
řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok VI.).
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 17. 5. 2016, č. j. 56 Co 229/2015-354, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v napadených výrocích I., II. III. a VI. (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
vymezili odkazem § 237 občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“) a uplatnili
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. Uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, a tato
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, dovodil, že „dekret
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní
stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně
věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a
na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle
těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické
nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.“
Dovolatelé navrhli jiné právní posouzení této otázky tak, aby bylo možné žádat
o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou
zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek uvedených v dekretu č. 5/1945
Sb. a zákonu č. 128/1946 Sb., ale jednalo se přitom o věc, která nepodléhala ve
smyslu § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskaci, neboť ji v době po 29.
9. 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické
persekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení § 1 dekretu č. 108/1945
Sb. V takových případech se totiž jednalo o věc nepodléhající konfiskaci, která
však nebyla oprávněným osobám navrácena. Neměla-li být předmětná věc
konfiskována, zůstala ve vlastnictví původních vlastníků, resp. přešla na
jejich dědice.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (viz § 243f odst. 3
o. s. ř.) odkazuje.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou
jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu a není důvod pro to, aby již
vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda lze
požadovat určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věcí,
které zůstavitel pozbyl v době nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) za
podmínek uvedených v dekretech prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., č. 108/1945
Sb., a zákona č. 128/1946 Sb., avšak na jejichž vydání neuplatnil (příp.
uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů, a od toho se
odvíjející otázky vlastnického práva dědiců. Nejde jen o otázku určení
vlastnického práva předchůdce žalobců, ale o to, zda žalobci jsou
spoluvlastníky sporných nemovitostí. K tomu se poznamenává, že nebyla-li věc
projednána v dědickém řízení, mohou dědicové jen žádat určení, že zustavitel
byl ke dni úmrtí vlastníkem, a na základě vyhovujícího rozsudku žádat o
projednání dědictví, nemohou se však domáhat určení svého vlastnictví podle ev.
dědických podílů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2007,
sp. zn. 22 Cdo 1020/2005). Významné je, že nebylo zjištěno, že by sporné
nemovitosti byly vydány v restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.
Podle § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. jakékoliv majetkové převody a jakákoliv
majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého,
veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938
pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.
Také podle § 1 zákona č. 128/1946 Sb. platí: „Jakékoliv majetkové převody a
jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či
nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud k nim došlo po 29.
září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho
majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně
spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-
právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka
(oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu.“
V uvedených případech jde o neplatnost relativní, jejíž účinky nenastávají ze
zákona, ale až poté, co je nárok úspěšně uplatněn za podmínek upravených v
uvedených právních normách (viz k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4.
1948, sp. zn. R I 11/48, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn.
II. ÚS 223/96). Nárok bylo třeba uplatnit u soudu (§ 10 odst. 1 zákona č.
128/1946 Sb.); proti národní správě pak nejprve proti orgánu, který národní
správu zavedl (§ 9 cit. zákona). Bylo-li právní jednání uskutečněno za podmínek
uvedených v § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., má aplikace tohoto ustanovení
jako speciálního zákona ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb. a podle okolností
věci s dekretem č. 108/1945 Sb. přednost před obecnými právními předpisy.
K důvodům, pro které nebylo možné uvedená jednání prohlásit za absolutně
neplatná, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005
(toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uvedl, že „v období
nesvobody, počínajícím dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky
realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že
zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat
důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době,
kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl v majetkových
vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz
citovaný dekret prezidenta republiky a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly
nápravu způsobených křivd v široké míře, přitom však v zájmu právní jistoty
vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční
předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k
obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do
4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok
podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle
předpisu obecného (například vlastnickou žalobou). To vyplývá z citovaných
restitučních předpisů; velká část jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace
nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, byla neplatná i podle obecných
právních předpisů, a přesto byla zahrnuta pod režim restitučních zákonů.
Vycházelo se z toho, že právní následky jednání, ke kterým došlo pod tlakem
okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, nastaly, věc se tak
stala zpravidla tzv. nepřátelským majetkem a poté přešla pod národní správu,
resp. konfiskací do vlastnictví státu, bylo však možno uplatnit restituční
nárok na její vydání. Z uvedeného je zřejmé, že dekret prezidenta republiky č.
5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení
vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel
pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání
neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů.
Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto
zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.“ K těmto závěrům se
Nejvyšší soud dále přihlásil v usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo
493/2005, či v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, podle kterého „žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinné domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové
újmy.“ Ústavní soud dále uvedl, že vydání restituční předpisů, jejichž účelem
bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948
(zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990
Sb. a další), resp. „samo zakotvení restituční nároků bylo beneficiem státu –
přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
Ústavní soud rovněž ve shora označeném plenárním stanovisku zdůraznil, že
„Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici
nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7.
3. 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. 6. 2004, Broniowski
proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán
tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za
kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než
ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost
restitučních norem a podmínky, za kterých lze vrátit majetek osobám, které ho
byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner
proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti
Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy garantováno není.“
Z provedeného dokazování vyplývá, že C. R. (jakožto právní nástupkyně po
zemřelém A. R.) namítala neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1939, kterou
její manžel převedl předmětné nemovitosti na Německou říši, přičemž Zemský
národní výbor tehdy odkázal na soudní řízení podle zákona č. 128/1946 Sb.
Předmětný restituční nárok však dnem 17. 6. 1949 zanikl, neboť nebyl u
příslušného orgánu uplatněn v prekluzivní lhůtě ve smyslu § 8 zákona č.
128/1946 Sb. Od 6. 12. 1939 bylo tedy nutné pohlížet na předmětné nemovitosti
jako na majetek Německé říše, který byl zkonfiskován na základě dekretu č.
12/1945 Sb. Ke konfiskaci došlo k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. a
následné konfiskační rozhodnutí ze dne 3. 3. 1950 mělo jen deklaratorní
charakter. Konfiskační proces byl dovršen vydáním tohoto správního rozhodnutí
(srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo
1952/2005, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS
399/06; v těchto věcech posuzovaly Nejvyšší i Ústavní soud nabytí majetku,
který dne 6. 12. 1939 převedl A. R. na Německou říši, státem v období po druhé
světové válce jako prejudiciální otázku; Ústavní soud konstatoval, že ve shora
uvedených závěrech „neshledává jakékoli vybočení z mezí ústavnosti“).
Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobců neuplatnila restituční
nárok ohledně nemovitostí, které zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek
uvedených v zákoně č. 128/1946 Sb. V takovém případě nejsou žalobci oprávněni
domáhat se určení vlastnického práva k těmto nemovitostem a dovolací soud
neshledává žádný důvod pro jiné posouzení této právní otázky.
Nelze dovodit, že žalobci jsou oprávněni domáhat se určení vlastnického práva k
nemovitostem, protože se jedná (podle § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb.) o
majetek nepodléhající konfiskaci, jelikož ho v době po 29. 9. 1938 pod tlakem
okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyla osoba
nespadající pod ustanovení § 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Právní nástupkyně
zůstavitele měla možnost domáhat se neplatnosti takových právních jednání právě
postupem podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Pokud tak
neučinila, nelze ani tehdejší restituční zákonodárství obcházet žalobou o
určení vlastnického práva.
Jak již bylo zmíněno, „samotné zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem
státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného“ (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). I kdyby bylo
kupříkladu dovozeno (s ohledem na přístup státních orgánů k otázce vlastnictví
a konfiskace předmětných nemovitostí po druhé světové válce), že nebyly
naplněny hmotněprávní podmínky pro konfiskaci majetku a na konfiskační výměr je
nutné nahlížet jako na právní akt vydaný v rozporu s tehdejšími předpisy, resp.
jako na akt politické perzekuce, je z obsahu spisu nepochybné, že stát by v
takovém případě převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, podle
kterého „převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm.
p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí
převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“]. Jelikož žalobci nejsou
oprávněnými osobami ve smyslu restitučních předpisů (např. zákon č. 87/1991 Sb.
či zákon č. 229/1991 Sb.), neboť nejsou státními občany České republiky,
představuje uplatnění nároků žalobců nepřípustné obcházení restitučních
předpisů a fakticky vede k rozšiřování jejich osobního, věcného a příp. i
časového rozsahu (to za předpokladu, že by stát převzal předmětné nemovitosti
bez právního důvodu před 25. 2. 1948).
Žalobci rovněž poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I.
ÚS 3943/14, podle kterého „určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění
nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými
orgány Třetí říše v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a
nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů,
jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl
bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit
včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.“
V projednávané věci sice žalobci uplatňují své nároky vůči příspěvkové
organizaci státu, nicméně v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu není
pro výjimečné uplatnění určovací žaloby v posuzované věci splněna - kumulativně
vyžadovaná - podmínka, že žalobci nemohli bez vlastní viny a pro vážnou
překážku uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů včas a uplatňují jej
bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. Předně C. R. jako právní
nástupkyně zůstavitele mohla a měla uplatnit restituční nárok postupem podle
zákona č. 128/1946 Sb. Dále je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že právní
předchůdkyně žalobců c) a d) B. L. se domáhala určení vlastnického práva k
předmětným nemovitostem vůči České republice již v řízení vedeném u Okresního
soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 390/92. V průběhu řízení však vzala návrh zcela
zpět a usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 6. 1996, č. j. 12 C
390/92-124, bylo toto řízení zastaveno. Z uvedeného je zřejmé, že žalobci
neuplatňují svůj nárok bez zbytečného odkladu po odpadnutí překážky, pro kterou
nemohli tento nárok uplatnit včas podle restitučních předpisů.
K polemice s názorem odvolacího soudu o vydržení pozemků státem se uvádí, že
úvaha odvolacího soudu o vydržení byla vzhledem ke shora uvedenému nadbytečná;
majetek přešel na stát bez ohledu na vydržení. To platí i o úvahách o
legitimním očekávání; zde jde o spor o to, kdo je vlastníkem, nikoliv o
legitimní očekávání účastníků, tím méně žalované strany.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu věcně správný, je založen na právní otázce, kterou odvolací soud vyřešil
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a
dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož žalobci v dovolání výslovně neuvedli, že by jím napadli pouze některé
výroky rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž
přípustností dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího
řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí,
že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti
dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §
237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013). Protože tomuto požadavku žalobci nedostáli, nemůže být dovolání
směřující rovněž proti výroku o nákladech odvolacího řízení přípustné.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.