22 Cdo 1020/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) V. H., b) prof. MUDr. J. H., CSc., a c) Ing. I. H., zastoupených,
proti žalovaným: 1) České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, a 2) P. f. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu
v Mělníku pod sp. zn. 4 C 959/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 25 Co 454/2004, 25 Co
455/2004-183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 25 Co
454/2004, 25 Co 455/2004-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. dubna
2004, č. j. 4 C 959/95-133, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. srpna
2004, č. j. 4 C 959/95-158, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na určení, že
ke dni svého úmrtí byly M. Š. a J. M. vlastníky nemovitostí zapsaných na LV pro
okres M., obec M. a k. ú. S. a to pozemků parc. č. 97 o výměře 32.233 m²,
157 o výměře 7.718 m², 174/2 o výměře 150 m², 175/1 o výměře 1.091
m², 176 o výměře 79.653 m², 178 o výměře 7.603 m², 175/2 o
výměře 95 m² a nemovitostí zapsaných na LV pro okres M., obec M. a k. ú.
S. a to pozemků parc. č. 174/1 o výměře 4.073 m², 177/1 o výměře 6.202
m², 182 o výměře 10.689 m² a pozemku ve zjednodušené evidenci parc.
č. 180 o výměře 507 m²“. Výrokem pod bodem II. určil, „že M. H. byla ke
dni úmrtí vlastníkem nemovitostí“ specifikovaných ve výroku pod bodem I.
Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 2) „na určení, že
ke dni svého úmrtí byly M. Š., J. M. a M. H. vlastníky nemovitostí“
specifikovaných ve výroku pod bodem I. Výroky pod bodem IV. a V. rozhodl o
nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení
rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 25 Co 454/2004, 25 Co 455/2004-183,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že návrh na
určení, že M. H. byla ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV pro
obec M., katastrální území S., okres M., a to pozemků č. parc. 95, 157, 174/2,
175/1, 176, 178, 175/2 a nemovitostí zapsaných na LV č. pro obec M.,
katastrální území S., okres M., a to pozemků č. parc. 174/1, 177/1, 182 a
pozemku ve zjednodušené evidenci č. 180, se zamítá. Ve zbývající části rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k odlišnému právnímu závěru než
soud prvního stupně. Neztotožnil se s ním v otázce, zda žalobci prokázali
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Bránila tomu existence
restitučního zákona, konkrétně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Restituční
nárok na obnovu vlastnických práv měl být u takového majetku uplatněn způsobem
a za podmínek stanovených zmíněným zákonem. Hledat řešení v obecném právním
předpise, příkladně požadavkem na určení zda tu právo nebo právní vztah je či
není, by bylo možno, chyběla-li by speciální úprava. Ta ale v daném případě
existovala a bylo na žalobcích, případně jejich právním předchůdci, aby podle
restitučního zákona postupovali. Vzhledem k okolnostem, za nichž k předmětnému
výkupu pozemků došlo, odvolací soud uzavřel, že byl uskutečněn přechod majetku
na stát bez právního důvodu. I na takové případy ale zákon o půdě v § 6 odst. 1
písm. p) pamatoval. Odvolací soud též odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 23 Cdo 1087/98 a 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítají, že se
odvolací soud nezabýval věcí samou, ale pouze procesní stránkou a dospěl k
závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, totiž, že není dán naléhavý právní zájem
žalobců na požadovaném určení, kterému brání existence speciálního předpisu,
jímž je restituční zákon o půdě. Restituční nárok na obnovu vlastnického práva
měl být podle odvolacího soudu uplatněn způsobem a za podmínek stanovených
zmíněným zákonem. Dovolatelé v této souvislosti namítají, že původní žalobce,
JUDr. J. H., podle zákona o půdě postupoval. Okresní úřad – okresní pozemkový
úřad v M. v roce 1995 ale rozhodl, že jmenovaný není vlastníkem předmětných
nemovitostí. JUDr. J. H. proto proti tomuto rozhodnutí podal odvolání ke
Krajskému soudu v Praze, jehož předsedkyně senátu se při jednání 23. 1. 1996
odmítla zabývat neplatností zápisu v pozemkové knize a protože JUDr. J. H. nebyl přímo oprávněnou osobou podle zákona o půdě, vzal svoje odvolání zpět. Poté jmenovaný ve věci postupoval podle doporučení Okresního soudu v Nymburce,
který v souvislosti se zastavením řízení ve věci dědictví po M. Š. v roce 1997
uvedl, že bude na dědicích nebo jejich právních nástupcích, aby se žalobou
podanou na nynější vlastníky pozemků domáhali řešení otázky vlastnictví
zůstavitelky k podílu na pozemcích. Žalobce JUDr. J. H. tedy postupoval podle
zmíněného doporučení a domáhal se, aby soud rozhodl ve věci vlastnictví
nemovitostí, které byly uzmuty v důsledku nesprávného postupu úředníků
zastupujících stát nesprávným zápisem v pozemkové knize. Šlo tedy o docílení
rozhodnutí soudu o tom, že nesprávný zápis v pozemkové knize je nulitní a že
vlastnické vztahy k nemovitostem zapsaným v příslušné složce pozemkové knihy se
vrací před tento nesprávný zápis. K rozhodnutím Nejvyššího soudu, o něž posléze
Krajský soud v Praze opřel svůj zamítavý výrok, zaujímají dovolatelé odmítavý
postoj. Namítají, že zákon o půdě nepokrývá celou problematiku předmětných
vztahů, je mnohem užší, než zákon obecný a v okrajových případech,
nespadajících do množiny případů upravených speciálním zákonem, musí být určení
vztahů řešeno zákonem obecným. V této souvislosti dovolatelé shledávají, že
zákon o půdě neupravuje možnost restituce vlastnických vztahů u pravnuků
oprávněných osob a dále u osob, které nesplňují nezaviněně nástupnickou řadu
oprávněných osob, např. že jsou závětními dědici až jejich děti, což je případ
žalobce JUDr. J. H. Uzavírají, že rozsáhlé a mnohdy navzájem si odporující
úvahy obsažené v předmětných judikátech Nejvyššího soudu o vztahu zákona
speciálního k zákonu obecnému ve věcech úpravy vlastnických práv k zemědělským
nemovitostem jsou velmi teoretické a jde spíše o diskusní pojednání než
skutečný pramen práva. Protože občanský zákoník stanoví, že se vlastnická práva
nepromlčují, nepromlčuje se ani vlastnické právo zůstavitele žalobců, které by
muselo být projednáno jako tzv.
nové dědictví poté, až by bylo do vlastnictví
zůstavitelů vráceno vymazáním nulitního správního aktu z pozemkové knihy. Dovolatelé zdůrazňují, že žalobci nežádají soud, aby přiznal vlastnické právo
jim, ale pouze vrátil vlastnické právo zůstavitelům, neboť jim bylo odňato
pouze nesprávným zápisem v pozemkové knize. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
V rozsudku ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, Nejvyšší soud uvedl:
\"Ve věci jde o určení, zda právní předchůdci dovolatelů byli ke dni smrti
vlastníky předmětných nemovitostí. Podle konstantní judikatury se dědic může
domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v
Soudních rozhledech č. 6/2001). Toto určení se vztahuje ke dni smrti
zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I když je
věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je
potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo
je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále
vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti,
která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku
vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou
však tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné. Protože v dané věci žádá
žalobce jen takovéto určení, je bezpředmětná námitka, že měl ve věci postupovat
podle zákona o půdě, resp. že o vydání bylo již v restitučním řízení
rozhodnuto. Taková námitka by mohla přicházet do úvahy jen v případě, že by se
žalobce domáhal vydání věci. Totéž platí o námitce, že žalobce nemá na určení
naléhavý právní zájem, neboť mohl žalovat přímo na plnění (vydání věci). Tato
námitka by byla relevantní, pokud by žalobce žádal o určení jeho vlastnictví; o
to však v dané věci nejde\".
Jinak řečeno: žalobci se mohou domáhat určení, že jejich právní předchůdkyně
byly ke dni úmrtí vlastnicemi nemovitostí (takovou žalobu soudní praxe běžně
připouští), ale z tohoto určení jim vůči žalovaným nevyplývají žádná práva a
není tím deklarováno, že by i oni jako právní nástupci byli vlastníky, anebo že
by žalovaní vlastníky nebyli. Mohou sice na základě takového určení žádat o
projednání nemovitostí v dědickém řízení, ale rozhodnutí vydaná v tomto řízení
nebudou žalované vázat (srov. § 175y OSŘ ). O tom, kdo je nyní vlastníkem
sporných nemovitostí, může být rozhodnuto jedině v řízení o určení vlastnického
práva. V tomto řízení bude možno uplatnit i námitky, obsažené v rozsudku
odvolacího soudu; pro posouzení právního stavu, který tu byl v době úmrtí
právního předchůdce žalobců, je však nepodstatná. Proto žalobci mohou žádat o
určení, že jejich právní předchůdkyně byly ke dni úmrtí vlastnicemi věci, a to
i v případě, že sami již nemohou žádat její vydání (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, publikovaný pod č. C
2836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z jiného právního
názoru, nezbylo dovolacímu soudu než jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu